ji na kamennou římsu.
„Však já tě naučím, že krást se nemá,“ zavrčel.
Potom od pasu odepjal sekeru a volnou rukou ji zvedl vysoko nad hlavu. Jeho ústa se otevřela a odkryla špinavé zuby.
„NE!“ zakřičel Merek.
Vyděšený Thor seděl jako přikovaný. Když žalářník seknul zbraní směrem dolů přímo proti Merekově zápěstí, bylo mu jasné, že během zlomku okamžiku přijde ten chudý chlapec o ruku. A to bez skutečně oprávněného důvodu. Jenom za nicotné krádeže jídla, aby nasytil svou hladovějící rodinu. Nespravedlnost celé situace propalovala Thorovo srdce a on věděl, že to takhle prostě nemůže nechat. Takhle by se věci neměly dít.
Thor pocítil vlnu horka, která se rozhořela někde uvnitř jeho těla a proudila od choditel až k dlaním na rukách. Čas jakoby se skoro zastavil, mužova sekera se pomaloučku pohybovala prostorem, zatímco Thorovy pohyby a reakce byly výrazně zrychlené. Potom pocítil na konečcích prstů pravé ruky vznikající energetickou kouli, která stále nabývala, rostla a těžkla. Vzápětí ji vrhnul po žalářníkovi.
S údivem potom sledoval, že z jeho dlaně skutečně vyšlehla nažloutlá koule, osvítila celu a udeřila strážného rovnou do tváře. Jakmile trefila jeho hlavu, on upustil sekeru a byl mocně odvržel napříč celou místností, kde těžce narazil zády do kamenné zdi, pod kterou se vzápětí zhroutil. Thor zachránil Mereka jenom zlomek vteřiny předtím, než by ostří sekery rozťalo jeho zápěstí ve dví.
Merek na Thora zíral nevěřícným pohledem.
Žalářník zaklepal hlavou a začal se drápat znovu na nohy, aby se vrhnul na Thora. Jenže ten stále cítil, jak jeho tělem korzuje ona síla a když se ten muž konečně dostal na nohy, Thor se neuvěřitelnou rychlostí rozběhl směrem k němu a s výskokem jej mocně kopl přímo doprostřed hrudi. V ten rozhodný okamžik Thor pocítil svou sílu tak, jako ještě nikdy předtím a všechnu ji vložil do toho úderu. Ozvalo se zapraštění a ten obrovský muž byl vržen proti kamenné zdi znovu. Znovu do ní tvrdě narazil a zhroutil se do sena pod ní. Tentokrát už se ani nepohnul.
Merek na všechno šokovaně zíral a Thor věděl moc dobře, co teď musí udělat. Popadl sekeru, pospíšil si k Merekovi, podržel jeho okov proti zdi a rozťal jej ve dví. Místností se rozlehlo hlasité břinknutí. Řetěz byl náhle volný. Merek sebou trhl, potom se podíval na zeď, ze které visel druhý konec řetězu a uvědomil si, že je zase volný.
Znovu se podíval, s pusou široce dokořán, na Thora.
“Nevím jak bych ti jenom poděkoval,“ řekl Merek. „Nemám tušení, jak jsi to dokázal, ale cokoliv to bylo, kdokoliv jsi zač – nebo cokoliv jsi zač – zachránil jsi mi život. Budu ti to dlužit. A to je něco, co neberu na lehkou váhu.“
„Nic mi nedlužíš,“ řekl Thor.
„To teda ne,“ řekl Merek, přátelsky poplácal Thora po paži. „Odteď jsi můj bratr. Splatím ti svůj dluh. Nějak. Jednou.“
Na to se Merek otočil a pospíchal otevřít dveře od cely. Potom se rozběhl do chodby a za výkřiků ostatních vězňů v ní zmizel.
Thor se rozhlédl kolem, podíval se na omráčeného žalářníka, otevřené dveře od cely a uvědomil si, že musí také okamžitě jednat. Křik spoluvězňů stále sílil.
Thor opatrně vykročil ven, rozhlédl se do obou stran a potom se rozběhl opačným směrem než Merek. Koneckonců, oba je chytit snad nemohou.
KAPITOLA TŘETÍ
Thor utíkal nocí nepřehlednými uličkami Králova Dvora a nepřestával se podivovat všemu tomu pohybu, který jej obklopoval. Ulice byly plné lidí. Zástupy občanů někam rozrušeně pospíchaly. Mnoho z nich neslo pochodně, které osvětlovaly noc a vrhaly do jejich obličejů pitoreskní stíny. Zvony na věžích hradu nepřestávaly vyzvánět. Vydávaly hluboký zadumaný a táhlý zvuk, který se ozval vždy jednou do minuty. Thor věděl, že tohle může znamenat jenom jedinou věc: smrt. Byl to umíráček. A v království byl jenom jediný člověk, pro kterého by dnes v noci mohly ty zvony vyzvánět. Král sám.
Thorovo srdce se rozechvělo obavami. Před očima se mu znovu objevila dýka, kterou předtím zahlédl ve svém snu. Mohla to být pravda?
Musel si být jistý, musel zjistit, co se stalo. Natáhl se do davu a chytil jednoho chlapce, který běžel v opačném směru než ostatní a zrovna Thora míjel.
„Kam běžíš?“ naléhal na něj Thor. „Proč všechen ten povyk tady?“
„Copak jsi to neslyšel?“ vykřikl kluk rozrušeně. „Král umírá! Je pobodaný! Před branami hradu se srocují davy a snaží se zjistit nějaké zprávy. Pokud je to pravda, je to hrůza pro všechny z nás. Dokážeš si to představit? Království bez krále?“
Na to se chlapec Thorovi vykroutil, otočil se a zmizel zpátky do noci.
Thor stál na místě jako přimražený. Jeho srdce divoce bilo. Nedokázal si připustit události, které se kolem něj odehrávaly. Jeho sny, jeho předtuchy – všechno to bylo víc než jenom pouhá fantazie. Viděl budoucnost. Už podruhé. To pomyšlení ho děsilo. Jeho síly se zdály být hlubší, než jak si to zprvu myslel a s každým následujícím dnem se cítil silnější a mocnější. Jak daleko až tohle může zajít?
Thor se snažil vymyslet, kam by se teď měl vydat. Podařilo se mu sice uprchnout z vězení, ale teď neměl ponětí, kam se vrtnout dál. Během několika málo chvil po něm jistě začnou pátrat stráže a po chvíli už jej nejspíše bude hledat celý Králův Dvůr. Skutečnost, že takhle násilně utekl jej nutila cítit se provinileji než předtím. Potom jej ale napadlo, že fakt, že byl MacGil bodnut v době, kdy byl Thor ve vězení, jej mohl očistit. Nebo to bude naopak vypadat, že byl jenom součástí většího spiknutí?
Thor se rozhodl, že si nemůže dovolit žádné riskování. Bylo očividné, že nikoho v celém království teď žádná racionální vysvětlení nezajímají, a že jsou naopak všichni akorát lační po krvi. A on byl nepravděpodobnějším kandidátem na to stát se obětním beránkem. Potřeboval si najít nějaký úkryt, místo, kde by mohl přečkat bouři, která přicházela a teprve až se přežene se pokusit očistit své jméno. Nejbezpečnější místo, kam by se mohl vydat, leží jistě daleko odsud. Mohl by se pokusit uprchnout zpátky do své vesnice. Nebo možná i někam dále, úplně nejdál, kam až by to šlo.
Ale Thor nechtěl zvolit tu nejbezpečnější cestu, to nebylo nic pro něj. Chtěl zůstat tady, očistit své jméno a udržet si svou pozici v Legii. Nebyl přece žádný zbabělec a nebude utíkat. Ba co víc, zoufale chtěl vidět MacGila předtím, než zemře – pokud tedy byl teď stále ještě naživu. Potřeboval s ním mluvit. Pocit viny, že nedokázal atentátu zabránit, jej naplňoval zoufalstvím. Proč mu bylo vyjeveno, že k atentátu dojde a přitom nemohl udělat nic, aby tomu zabránil? A proč ve své vizi viděl, že bude král otráven, když byl nakonec ve skutečnosti ubodán?
Jak tam tak stál a přemýšlel, najednou ho to trklo: Reece. Reece byl přece ten o kom si mohl být jistý, že na něj nezavolá okamžitě stráže a možná mu dokonce i poskytne útočiště. Měl dojem, že mu Reece určitě uvěří. Věděl dobře, že Reece svého otce skutečně miluje a pokud bylo v něčích silách očistit Thorovo jméno, potom to byl Reece. Musel ho vyhledat.
Thor se dal do běhu spletí klikatých postranních uliček,