Neruda
KNIHY VERŠŮ
Kniha veršů výpravných
Divoký zvuk
I.
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.
„Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”
a než cigáni ku oknům pohlednou
a než se po hlase kdo otočí,
muž mladý, bledý z domu vyskočí.
„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.
„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,
jejž každý mistrem houslí býti prál —“
cigánka mladá zašeptá.
On oddechne si zhluboka —
„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,
cigánská chaso divoká!“
A ruce s houslemi se zase zvednou
a ruka pevněj struny obejme,
že každou strunu nové chvění jme,
a černá šíj se v lásce k houslím kloní —
a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.
Tak zvolna píseň bolná započala,
jak by bol její teprv vyzrával,
tak mocný žal tou písní zahrával,
jak píseň by všech srdcí žalost znala
a po kapkách krev horkou z nich si ssála.
Hned zklamaného srdce doufání,
hned šťastných lidí náhlé zoufání,
hned zmučené bolestným smíchem tváře
a lásky smrť – poslední žití záře;
hned jak se sama šťastná láska mučí
a zas jak slavík mladé písním učí —
tak vše to plně, silně písní plyne,
až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.
Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřek
a píseň divoce zas vzduchem letí,
jak po léta když zadržený vztek
své orgie, svou pomstu strašnou světí.
Myšlének běsných v písni celý svět! —
Hoj divokého koně vzteklý let,
jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí
a jemuž oblak dát jen může lemy!
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.
A za nimi ten bledý, mladý muž,
jak by ho tóny divným kouzlem vedly –
a tváře bledé jak by více bledly
a oči slabé jak by mřely už.
A když se tlupa zastaví,
hrou zase až se unaví,
tu slyšet smutné volání —
„Ten csárdás ještě, cigáni!“
A den se chýlí, žití pán,
cigáni spějou ve svůj stan,
mladíka kouzlo pohání –
„Můj csárdás ještě, cigání!“
II.
Cigán a puszta – oba stejně němi,
jak skamenělý král ve živé zemi,
a v bujném kraji dva by strmé ledy!
Cigán a puszta, oba pohozeni,
i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,
a v těžké bolesti předc narozený!
Co jediná jen známka života
divoký oheň okem šlehotá,
a jak se jiskry v oku kmitají,
cigánův ohně pusztou lítají.
Jak tmavé listí oranžův žár svírá,
noc v pusztě svírá oheň cigánův,
jenž lehounkých a hnědých ze stanův
v noc černou plamenné jak oko zírá.
Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,
své rudé světlo kolem sebe šíří
a ve vzduch hází jisker záplavy;
kol ohně vysoké cigánův postavy,
své truchlé pusztě nad psa věrnější,
podivný stín ve šerou pusztu hází;
stín ten jak hádě po zemí se plazí,
až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splyne
jen malý skok – a světlo tmou zas hyne,
a noc se stává ještě černější.
A jaký život, jaká bujná řava!
Zde bystrá noha v tanci divém skáče
a zvučná struna k tomu písně pláče,
tam zemi holou holá kryje hlava;
zde zase kolem ohně starci sedí
a zamyšleni v plamen tiše hledí;
tam opět děti s tváří živou, hnědou
svá bujná kola mrtvou pusztou vedou
a noze po trávě si skočit velí,
pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —
„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!
Co hraješ, může být, že všechno pěkné,
však každý cigán upřímně ti řekne,
že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.
Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,
jen samý bol a při tom beze vzteku;
to cigán jiných má pro smutek léků,
když bol ho trýznil, tanec zaskákal.
Zpomínej na matku a na otce,
jak nouzí, bídou byli stísněni,
že k chudobě je svedly nemoce,
že pro chudobu byli plísněni,
pak divoce tvá píseň zavěstí —
jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!
Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,
snad sestru, kteréž mladosť ukradli,
snad světem štván jsi byl co hošík