DEVATENÁCTÁ
„Však co mi to vlastně chceš říct,
že mě tu takhle dlouho zdržuješ?
Týká-li se to obecného blaha,
udělám to a bez váhání, ať už
mi z toho vzejde čest, anebo smrt.
Kéž bohové mi přejí o to víc,
oč víc mám radši čest než vlastní život.“
William Shakespeare
Julius Caesar
(překl. Martin Hilský, 2008)
KAPITOLA PRVNÍ
Thorgrin seděl na zádech Mycoples, která letěla nad Prstenským venkovem a mířila na jih. Někam tam, kde snad byla Gwendolyn. V ruce svíral Meč Osudu a když se podíval pod sebe, spatřil tam na ohromné ploše rozprostřenou imperiální armádu. Pokrývali zemi jako kobylky. Cítil, jak se meč v jeho ruce mírně chvěje. Jako kdyby ho sám chtěl popohánět ke spěchu. K tomu, aby zachránil Prsten a vyhnal všechny nájezdníky. Chvílemi mu přišlo, že je to Meč, kdo vládne Thorem a ne naopak. A Thor pokyny kouzelné zbraně s radostí následoval.
Jakmile vyzvedne Gwen, obrátí se a potom nechá každého z nich, aby zaplatil za svoje hříchy. Štít už byl zase aktivní a tak jsou tu Andronicus i jeho muži chyceni v pasti. Žádné další imperiální posily nemohou přijít na pomoc a Thor si nedopřeje chvíli oddechu, dokud je nepobije všechny do jednoho.
Ale teď ještě nebyl ten správný čas na zabíjení. První věc, kterou Thor musel udělat, bylo najít svou lásku. Ženu, na kterou myslel od okamžiku, kdy opustil Prsten: Gwendolyn. Toužil ji znovu vidět, sevřít ji v náručí a ujistit se, že je v bezpečí a v pořádku. Prsten, který mu dala jeho matka, čekal v kapse jeho haleny a on se už nemohl dočkat, až jej Gwendolyn navlékne na prst, vyzná ji znovu svou lásku a požádá ji o ruku. Chtěl, aby věděla, že se mezi nimi nic nezměnilo, bez ohledu na to, co se jí stalo. I nadále ji miloval jako dřív – vlastně ještě mnohem více – a chtěl, aby to věděla.
Mycoples jemně zavrčela, a Thor okamžitě pocítil, jak se celé její tělo rozvibrovalo. Měl pocit, že i Mycoples se snaží doletět ke Gwendolyn co nejrychleji, ještě než se přihodí něco zlého. Dračice se přikrčila a začala kličkovat mezi mraky. Její velká křídla vířila vzduch a Mycoples se zdála spokojená, že letí uvnitř Prstenu a že nese Thora na svém hřbetě. Jejich mentální spojení bylo každým dnem silnější a Thor cítil, že dračice sdílí každou jeho myšlenku i tužbu. Svým způsobem to bylo podobné, jako kdyby on sám měl dračí tělo, a jako kdyby ona sama byla jezdcem na dračích zádech.
Prolétali hustými mračny. Thor musel neustále myslet na Gwendolyn. Slova královny matky pořád ještě zněla v jeho mysli a chvíli co chvíli se vracela, i když se Thor snažil je nechat plavat. Její sdělení jej strašlivě bolelo a on tomu odmítal uvěřit. Andronicus? Jeho otec?
To přece nemohla být pravda. Thor doufal, že je to jenom další z krutých her, které si pro něj královna připravila. Odjakživa jej přece nenáviděla. Možná že mu jednoduše jenom chtěla nasadit brouka do hlavy. Možná to byl jenom další z jejích pokusů, jak jej od své dcery udržet co nejdál. Thor si přál, aby bylo vysvětlení takhle jednoduché.
Jenže hluboko uvnitř tušil, že to tak snadné nebude. Jakmile ta slova vyřkla, Thor pocítil okamžitě úzkost, která nemohla být jenom tak. Nejspíš to byla pravda. Snažil se sám sebe přesvědčit že ne, ale od okamžiku, kdy to královna vyřkla, cítil, že to tak je.
To pomyšlení jej děsilo. Vždycky ve skrytu duše tajně doufal, že jeho otcem byl král MacGil. Svou bláhovou naději potom ještě umocňoval fantaziemi, že Gwen není jeho skutečnou dcerou, takže stále budou moci zůstat spolu. A také si vždycky představoval okamžik, kdy pozná svého otce. Měla to být chvíle, kdy všechno nabude nový smysl a tajemství jeho osudu se před ním otevře jako kniha.
Zjištění, že jeho otec není žádný slovutný hrdina, to byla jedna věc. To by ještě dokázal zkousnout. Ale fakt, že je to krvelačné monstrum – nejhorší příšera ze všech příšer – muž, kterého si Thor přál vidět mrtvého ze všech nejvíc, to bylo něco, s čím se nedokázal vyrovnat. Byl pokračováním Andronicovy císařské linie. Co to pro něj ale vlastně znamenalo? Měl se také jednoho dne stát monstrem? Znamenalo to, že někde hluboko v jeho krvi dřímá zlo, které se jednoho dne probudí? Bylo jeho osudem stát se stejným jako otec? Anebo je stále ještě šance s tím bojovat a navzdory krvi se stát dobrým člověkem? Je osud bezpodmínečně spjatý s krví? Anebo si jej každý jedinec tvoří sám?
Také nedokázal pochopit, co to všechno znamená pro Meč Osudu. Pokud byla legenda pravdivá – tvrdila přece, že mečem smí vládnout jenom MacGil – znamenalo to tedy, že měl Thor i MacGilskou krev? Pokud ano, jak by tedy jeho otcem mohl být císař? Nebo snad i Andronicus byl z MacGilské linie? Jak by se něco takového ale mohlo stát?
Vůbec si nedokázal představit, jak