všude kolem Thor pocítil zvláštní radost z toho, že může zase pomáhat tak slovutným válečníkům, jakými jsou Erec s Kendrickem. Bylo skvělé bojovat znovu po jejich boku a na té správné straně fronty. Bylo skvělé být zase sám sebou a vědět, za co bojuje.
Rafi stále stál na svém místě, ruce široce rozpažené a udržoval vyvolávání aktivní, zatímco další a další černivci proudili z podzemí. Thor dobře věděl, že je přeze všechno hrdinství nedokáží dlouho udržet. Brzy je doslova zaplavila černá vlna nemrtvých těl pokrytých malými boulemi a tlačila je zpět. Thor věděl, že už za pár minut budou všichni jeho lidé i on sám doslova sežráni.
I tak byl ale stále přešťastný, že je zase zpátky na straně dobra.
KAPITOLA DRUHÁ
Luanda se vzpouzela a kroutila, zatímco ji Romulus nesl v náručí a každým krokem vzdaloval od vlasti. Překračovali most. Křičela a tloukla kolem sebe rukama, zarývala nehty do jeho kůže a vůbec dělala všechno možné, aby se z jeho sevření osvobodila. Jenže jeho paže byly svalnaté, tvrdé jako kámen a ramena široká. Držel ji stejně pevně, jako drží krajta svou vyhlédnutou kořist, aby ji vzápětí umačkala k smrti. Ztěží mohla dýchat a její žebra bolela.
Přesto to nebyla ona sama o co se obávala nejvíc. Když se rozhlédla, uviděla totiž na druhém konci mostu obrovské množství impériálních vojáků. Stáli tam v plné pohotovosti a čekali. Všichni do jednoho se nemohli dočkat, až bude Štít zničen a oni vtrhnou na most. Luanda se podívala na podivný plášť, který měl Romulus na sobě. Lehce vibroval a zářil jakousi zvláštní energií. Cítila, že v něm určitě tkví tajemství, jak chce imperián svrhnout Štít. A také to musí mít něco společného s ní. Proč by ji jinak unášel?
Pocítila svěží odhodlání. Musela se nějak vymanit. Bylo to nejen v jejím vlastním zájmu, ale i v zájmu celého království a všech lidí v něm. Jestli Romulus zničí Štít, ty tisíce vojáků okamžitě vyrazí po mostě a jako další imperiální vlna znovu zaplaví Prsten. Potom zničí i to, co ještě zůstávalo. Luanda nesměla něco takového dopustit.
Nenáviděla Romula, nenáviděla všechny ty imperiány a jejich vůdce Andronica ze všeho nejvíc. Nad Kaňonem se zvedl vítr a ona okamžitě na holé hlavě pocítila chlad. Zasténala zlostí i ponížením, když se upamatovala, jak ji ti odporní imperiáni oholili hlavu jenom proto, aby ji ponížili. Zabila by každého z nich, kdyby toho byla jenom trochu schopná.
Když ji Romulus v Andronicově táboře osvobodil z jejích pout, myslela si zprvu, že nakonec unikne svému hroznému osudu. Byla tam vystavována na odiv jako nějaké divoké zvíře. Jenže Romulus se záhy ukázal být snad ještě horším než samotný Andronicus. Byla si jistá, že jakmile překročí most, zbaví se jí a pokud ji rovnou nezabije, bude to jenom proto, že ji bude chtít nejprve mučit. Nutně musela najít nějaký způsob jak uniknout.
Romulus se k ní otočil a hlubokým hrdelním hlasem, ze kterého jí vstávaly vlasy na hlavě, jí pověděl:
„Už to nebude trvat dlouho, má milá.“
Musela rychle přemýšlet. Luanda nebyla žádná otrokyně. Byla prvorozenou dcerou krále. V jejích žilách proudila královská krev, krev válečníků a ona se nikoho nesměla bát. Udělá cokoliv, co bude v jejích silách, aby vzdorovala komukoliv. I když je ten někdo tak strašlivý a mocný jako je Romulus.
Sebrala všechnu kuráž i síly, které jí ještě zbývaly, zaklonila hlavu a potom se zuřivě zakousla do jeho krku. Mezi zuby pocítila jeho kůži a začala tisknout čelisti k sobě vší silou, kterou v nich nalezla. Najednou měla v puse a na obličeji krev. Mohutný imperiál vykřikl a upustil ji na zem.
Luanda se vyškrábala na kolena, vstala, otočila se a rozběhla zpátky k vnitřní straně Prstenu a domů.
Za sebou slyšela zvuk jeho kroků. Byl mnohem rychlejší, než by si byla myslela a když se ohlédla, zjistila, že už se po ní natahuje a v jeho obličeji se zračí strašná zlost.
Před sebou viděla prstenskou pevninu a ta byla stále blíž a blíže. Ještě přidala do kroku.
Jenom o několik kroků poté však najednou ucítila ostrou bolest v páteři, když ji Romulus dohnal a surově udeřil loktem doprostřed zad. V prvním okamžiku měla pocit, že ji rozlomil na dvě poloviny. Klopýtla a tváří napřed padla k zemi.
O zlomek vteřiny poté už ji Romulus přistál na zádech. Surově ji otočil a vrazil ji facku. Rána byla tak silná, že její hlava prudce udeřila o dláždění mostu pod ní. Její čelistí se rozlila tupá bolest, která pokračovala dál do celé hlavy i krku a ona div že neztratila vědomí.
Cítila jak je opět zvedána do vzduchu. S hrůzou si potom uvědomila, že ji zlostí smyslů zbavený imperián chce hodit přes okraj mostu. Zvedl ji nad hlavu a došel k zábradlí. Vykřikl a napřáhl se.
Luanda se podívala přes okraj, do bezedné propasti a pomyslela si, že její život brzy skončí.
Romulus se ale v poslední chvíli zarazil, jeho ruce se třásly námahou, a zdálo se, že si to nakonec rozmyslel. Její život visel na vlásku, zatímco její věznitel očividně váhal. Zlost, která jej ještě před chvílí sžírala a zatemňovala jeho smysly, nejspíše přece jenom ustoupila a umožnila mu znovu chladně myslet. Potřeboval ji přece pro splnění svého cíle.
Nakonec uvolnil napětí v pažích a stáhl ji zpátky dolů. Sevření jeho rukou však ani v nejmenším nepolevilo. Nebylo by potřeba mnoho, aby z ní vymačkal i zbytky dechu, které jí ještě zbývaly. Potom se znovu pádným krokem vydali přes Kaňon k jeho vnějšímu okraji.
Tentokrát Luanda jenom volně visela na jeho paži a nedokázala už nijak vzdorovat. Zkusila to – a selhala. Teď už mohla jenom sledovat, co jí osud přinese. Krok za krokem byla nesena přes Kaňon, ve kterém se převalovaly mlhy a občas dokonce tu zvláštní dvojici, již s Romulem tvořila, i zcela zahalovaly. Luanda měla pocit, že je nesena do nějakého jiného světa a že se z něj nejspíše již nikdy nevrátí.
Když se konečně dostali na vnější okraj Kaňonu a Romulus učinil první krok mimo most, plášť přehozený přes jeho ramena se najednou ještě více rozvibroval, přitom vydal jakýsi zvuk a navrch ještě rudě zazářil. Romulus shodil Luandu hrubě na zem, jako kdyby nebyla nic víc než hromada dříví na otop. Znovu se při tom pádu udeřila do hlavy.
Jeho vojáci stáli jako zařezaní na okraji mostu a nikdo z nich se neměl k tomu jít otestovat, zda je Štít skutečně zničen.
Romulus se zlostně rozmáchl, chytil jednoho z nich za límec, zvedl nad hlavu a mrštil jím na most přímo do míst, kde se musela nacházet neviditelná bariéra Štítu. Voják zkřížil ruce před obličejem a vykřikl. Snažil se tak ochránit před jistou smrtí, kterou Štít každému imperiánovi přinášel tím, že je rozložil na atomy.
Jenže tentokrát se stalo něco jiného. Voják proletěl vzduchem, tvrdě přistál na dláždění mostu a kutálel se dál a dál. To bylo vše. Všichni v úžasu sledovali, jak se potom zastavil a posadil. Byl živý.
Voják se na ně udiveně podíval. Výraz jeho tváře hovořil o utrpěném šoku. Zdálo se, že je neúčinností Štítu překvapený nejvíce ze všech. Jenže byl uvnitř. Prošel a to mohlo znamenat jenom jedno jediné, Štít je zničen.
Romulova armáda se konečně probrala a dala se do hromového jásotu. Potom se všichni začali jako mocný proud hrnout na most. Najednou se každý mohl přetrhnout, aby