raději-li dlíte v stínu křovin,
buď chrámem vaším každý tichý háj,
kde flétny pastýřův a dívek zpěv
s básníka písní, s dechem serafů
Jej chválí, počasy jak střídá rok.
A mně ten drahý úkol zapomníti,
ty nepuč, květe, nivo, nezardi se
pod slunce žehem, úsměv Jeseně
mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc
se z chladného již nebliž Východu,
chci slova vzdáti se i obraznosti,
ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!
V kraj nejzazší nechť zanese mne osud
zelené země, k řekám bez jmena,
na západ, Indie kde prahory
v zář slunce barví, jehož slední svit
k Atlantu archipelům zaléhá,
mně jedno! Bůh jest, vládne napořád
ve hluché poušti jako vřavou měst,
kde tvoří život, radost musí být!
A slavná když mi přijde hodina
v let ku budoucím světům kynoucí,
rád poslechnu a nové divy rád
chci v nové síle pěti, nelze žít,
kde Všehomíra nesměje se láska,
vše ony světy držíc s jejich syny,
zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc
a toto k lepšímu, vždy k lepšímu
v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím
v Něm, který Světlo nevýslovné jest,
chval výmluvné jej ticho přemítáním!
II. RICHARD GLOVER
Duch admirála Hosiera
Když u břehů Porta-Bella
v proudů pohře líbezné
flotta naše klidně dlela
i vše vlajky vítězné,
slávy pln když Vernon seděl
Španěl porážkou jsa zpit,
v Anglie když úspěch hleděl
loďstvu vzdor nepřestal pít:
Náhle zazněl všech tu plesem
mořem hrozný křik a řev,
každé srdce tuhlo děsem,
duchů strašný stál tu zjev;
každý smutném ve hamaku
místo rubáše zde stál
upíraje, hrůzu v zraku,
k břehu, nepřátel kde val.
Hosiera stín statečného
prohlížel tu bledý voj,
v měsíce, jejž svitu mdlého
zrodil mořských proudů roj.
Šlehlo to vln do směsice,
Burforda kde plachty dřív,
s ním sbor duchů tři tisíce
Vernonu v ráz v pozdrav kýv.
„Slyš, ó, slyš! Hosiera tebe
uražený zdraví stín,
slávy kde jsi stekl nebe,
s hanbou klesl do hlubin.
V zříceninách Porto-Bello,
na náš pomysli však skon,
nechť laur věnčí tvoje čelo,
v slávy ples náš vpadne ston.
Viz ten stínů sbor, jenž kvílí
v slzách, vlnami vpřed hnán,
Anglie to hoši byli,
každý čacký kapitán!
Bledá smutná druž ta smělá
sbor mých námořníků jest,
viz, jak v hrůze vraští čela,
slyšíce tu děsnou zvěst.
Dvacet lodí v moci mojí
před Španělským městem tím,
rozkaz, vyhnouti se boji,
nepříteli vítězstvím.
Že jsem v proudy moře dravé
nevrh je, kde slávy cíl,
srdce touze zavřel žhavé,
Španěl pýchu nezbořil!
Vítězství mé zaručeno.
Dvacet lodí bylo mých,
cos ty v štěstí lepší věno,
Vernone, jen s šesti stih!
Nikdy by tu jejich valy
v hanbu naši nezřely,
nikdy by zde v mořské dáli
reci moji nemřeli.
Se svými bych galejemi
pyšný vítěz vjel tam, pán,
třeba soudu hlasy všemi
velezrádcem jmenován.
Pad’ bych, národ by řek’ celý:
„On hrál jako pravý Brit!“
Nežli výčitek sklán žely,
jak moh rázem hrdě mřít!
Přejem všickni ti tvou slávu,
zdravíme tvých zbraní zdar,
vzpomeň však na tuto zprávu,
Hosiera chvěj tebou zmar!
S tisíci on slavných reků
podleh zhoubným výparům,
v nemoci kles, v bídy vleku,
a ne v boje slavný šum.
Tož se svými davy všemi
věčný v srdci živě hlod
vlhkými zde peřejemi
pěnou bílou stoupám z vod.
Hanba pálí nás, těch valů
my jsme zahanbená stráž,
kvil náš vždycky ve vln žalu
půlnocí znít rozeznáš!
Sbor náš v lůno moře ztracen
bez klidu tak musí lkát,
Anglie až břehům vrácen,
očistu nám musíš dát!
Vrah když zkrocen, řež kde lítá,
a ty druhům navrácen,
pomsti pád můj i pád Brita,
jenž zde věčně zneuctěn!“
III. THOMAS GRAY
Elegie psaná na hřbitově vesnickém
Zvon večerní uspává mroucí den,
a stádo bučíc v chlív se cestou dává,
ku