pilně nečtla různé fádní, mystické knihy, jichž si ona, chudáček, nade vše vážila. Zazlívala jsem jí to ovšem stejně málo jako otci, když mne potrestal za hlubokou poklonu před jeho šéfem plukovníkem.
Nastal onen den; právě deset let mi bylo. Několik dnů dříve, vsadivši se s kamarádkami, přešla jsem v poledne napříč náměstím úplně nahá. Otec se to téhož dne dověděl, chechtal se radostně, líbal mne, a musila jsem kouřit z jeho dýmky.
Byl z toho velký skandál. Otec dostal na velitelství strašnou důtku – a jelikož nemlčel – pensi. Ale to jsem se dověděla teprve o osm let později.
Misera mens humana! Vrátiv se od plukovníka, z cista jasna mne přivázal na lavici a krutě zmrskal. To by samo o sobě nebylo bývalo nic – ale strašné bylo, to že řiče, mluvil ke mně teď náhle stejně blbě jako všichni ti ostatní mravní lidé, které mně vždy vyličoval jako hmyz, jenž je tady jen k tomu, aby byl rozšlápnut..; to, že můj ideál se jedním rázem změnil v nejprašivějšího plaza.. Chápeš?
A přece to, co jsem vyvedla, nebylo o nic horší, než četné mé dřívější kousky, které vítával s radostí, ač z nich míval ukrutné nepříjemnosti. A teď najednou – – padl! Zpronevěřil se sobě. Slabý člověk… Rozčilen byl nanejvýš; snad i sadismus v tom vězel; tento byla bych mu víc než odpustila; ale za žádných okolností nesmí žádné rozčilení ovládat činy Muže. Ba, Muž nesmí být vůbec nikdy rozčilen; tebe, hochu, nikdy jsem neviděla rozčileného. Kdyby Napoleon byl jen jednu minutu upadl v rozčilení, ve skutečné, nebyl by se dočkal ani Toul onu. Viděla jsem v otci víc než Napoleona; a teď, silou kontrastu, vidím největší hovado na světě…
Když mne odvázal, vrhla jsem se zoufale k matce, která němě přihlížela této exekuci. Hledala jsem u ní instinktivně asyl, kde bych znovu nalezla víru ve vůbec něco.. „Maminko, mluv, řekni mu přece něco! Vždyť on se zbláznil, vždyť on se zbláznil!“
Ráda bych ještě dnes věděla, jak by se byla zachovala, kdyby nebyl rozvzteklený otec zařval:
„Ukaž jí teď pořádně, že mezi rodiči jest jednota v názoru, ukaž jí, jak se má zatočit s takovým zkaženým, zvrhlým zmetkem!“
A ona – namrskala mi pak skoro neméně než on, a co horší, doprovázela to slovy: „Nestydo, nevěstko“ – atd… Zapomněla – ženská kreatura, na ty své „projevy boží“!… Proto také za rok umřela – –
Je nemožno líčit, jak mně bylo. – Hodinu poté válela jsem se po podlaze, řvala zoufalstvím a rozbíjela vše kolem sebe. Ale ti dva ničemové měli z toho patrně jakýsi mystický respekt a zalezli kamsi… Vše se pro mne stalo nejčernější nocí – víš, co je to absolutní zklamání?.. Sama na sebe se postavit desetiletá dívka ovšem nemohla – ale rozkázal jsi mně, miláčku, abych byla nejstručnější!
V bezmezné mé noci připlynulo tu náhle ke mně něco bělostného. Nemělo to tvar; a mělo to tvar. Chumáč mlhy? Zvíře? Člověk? Růže? Hvězda?… Nevím. Bylo to stejně sladké jako strašné… A dalo mně to polibek na čelo. „Spi, spi, dítě mé! usni na dlouho! Nikdo nepotřebuje spánku více než ty, abys posílena byla pro svou pout věčností, Tvou pout za mnou! Spi, mé dítě, spi!“ – A jak mne to políbilo, pocítila jsem ohromnou úlevu – a slyšela, jako by v mém mozku něco prasklo, tak hlaďounce, křehce, tak bezbolestně prasklo, jako když přelomíš pod vodou tenkou ledovou mázdru. A pak – už nevím nic.
Páni učenci vysvětlovali by celou věc tím, že následkem rozčilení praskla mi nějaká cévka v lebce, a že vylitím krve do mozku jsem zblbla. Ale já vím, že to způsobil polibek toho Bílého – Něčeho.
Mozek, nervy, tělo nejsou nic jiného než matná, hrubá viditelnost toho, co se v duši děje. Praskla-li žilka, nic nezavinila; byla zaviněna; duše se sesula, – a nějak to musí být vidět i ubohýma očima a mikroskopy. Vesmír je pouhý nebytostný stín Duše. –
Osm let žila jsem v jakémsi nepopsatelném polosnu; tak trochu jako když usínáš nebo se pomalinku probouzíš. Somnambulovala jsem. Nepamatuji se skoro na nic. Žádná vzpomínka mi nezbyla na smrt matky ani na to, že mne otec bil den co den, aby mne vyburcoval. Ani – ale poručil jsi stručnost.
Kdy začalo mé probouzení?… Po prvé – to byla pouze předzvěst: tenkrát, když pan Hnus při tanci mne k sobě přitiskl a řekl mně cosi – nevím už co – nejhnusnějšího… Něco cizího ve mně náhle vystříklo. Tušení budoucnosti to bylo… Ale jako když ojedinělý blesk zařve černou nocí, zmizelo to zas a dále byla noc.
Trvale to započalo – ó! mým těhotenstvím . . . V ubohé spící duši začal se rodit, – tam dole, tam kdesi dole… takový přepodivný hnus… O svém embryu jsem nevěděla; jen o hnusu. A ten rostl a rostl. A pod jeho pekelně teplým dechem rozmrzávala má ztuhlá duše. Pomalu, pomalu. Hnus ze mne a z něčeho cizího; byla jsem to já, bylo to něco jiného? Ale to nejhnusnější: že jsem to nevěděla… Nějaký děsný, nejohyzdnější drak ze spodu…, – někoho jiného by sežral, ale na mně nebylo ještě nic k sežrání… Tedy mne – – – porodil! . . , Jsem dítě hnusu – a víc nic! Ale ani Ty tomu nemůžeš rozumět! Jen propasti Snu o něčem podobném někdy něco zašeptají, – explodujíce, a hned zas zhasnuty, zapomenuty…
Konečně vyšel hnus ze mne ven. Přes to zůstal ve mně stále – hlava tasemnice. Duše má pocítila velkou úlevu, větší než tělo, ale proto jen, že můj hnus stal se nyní rázem aktivní: už mne – ležící zcela trpně pod jeho nesmírným břichem – neovládal; zmítal mnou sice ještě víc než dříve, ale procitlá vůle se s ním rvala – rovnocenná soupeřka; dodnes to trvá. A hnus se přetvořil ve vzteklou nenávist. Nenávist hnusu a hnus nenávisti, – neboť nic hnusnějšího nad nenávist: toť tajemství celé mé bytosti. To diktovalo veškeré mé pozdější jednání: vražedné, hnusuplné nepřátelství – ke všemu, co je mimo mne – “
„Huso, cožpak může být něco mimo tebe?“ „Máš pravdu, vždycky… Nic není mimo já – a jenom infernálním podvodem tohoto Já je všecko, co ve mně otrocky skuhrá: něco existuje mimo Tebe. ó, jak se těším, že budu o této nejdůležitější otázce mluvit důkladně s tebou, – tam v Kordillerách – ty můj fantomečku, paradoxně moudřejší než já! No, nemrač se, bude stručná tvá čubinka – zlatá, viď, viď? Už, už! “
„Řekla jsem: co je „mimo mne“; ale dělej co dělej, pořád cítíš, že je v Tobě něco, co nejsi jaksi Ty. Jsme jenom červi; nemáme sílu, berkeleyovsky každý ten hloupý zrakový, sluchový pocit považovat za lhostejný sen, za Svou Hříčku, za plasma Své Vůle – podléháme jim! Nemrač se – jsi kluk – žena je vždy vyspělejší, já vím více než ty, “ a začala jej polo žertem, polo vážně bušit pěstmi do lebky. On při tom nevyndal ani fajfku z huby a jen se šklebil; – konečně ji odhodil aspoň pět metrů stranou, že letěla vzduchem jako míč. Přilezla k němu po kolenou a zas pokračovala:
„Těžko být stručným, kde vypravujeme o podstatě svého života. Než – : zabila jsem ten malý hnus v sebeobraně: byl by jinak zabil mne. Zabila jsem otce – musil, blázen, pojit! Byla bych mu dala milost, kdyby byl přede mne předstoupil ne s řemeny, ale se vzpomínkami na zkaženou vojenskou kariéru… Zbýval pan Hnus; zachránilo ho dosud jenom to, že jsem se Štítila rozmáznout nejohyzdnější housenku. A ti další, které jsem zabila nebo mučila, byli též jen obětmi mé hovadské Nenávisti; nikdy sadismu: ten předpokládá lásku. Ani muže, ani nejkrásnější ženu neobjala jsem nikdy svými polypími chapadly tak teple, abych mohla míti rozkoš z jejich svíjení se. Bezeslunečné hnusno bylo to vše… Proto jsem také bláznila, vším