já to jsem.“
„Ah, pusťte mne, maminka je v krámě —“
„A my jsme tu, a nevidí, neslyší nás.“
„Dám vám tu kytičku fialek, pustíte-li mne. Nesu si ji do skleničky, ale když jste tak zlý, vyplatím se.“
„To ano, pěkně prosím.“
„Tu máte. Ale – ,“ zmlkla v jeho náručí.
„To za tu kytičku,“ a políbil ji vroucně ve spánek i planoucí, hebké líce. Svěží děvče přestalo se na okamžik bránit, ale pak vytrhnuvši se mu z objetí stanulo několika skoky nad schody. Oko i tvář plály, vlasy nad pěkným čelem byly pocuchány.
„Márinko, půjdete na procházku?“ šeptal rozohněný mladík.
„Hněvám se.“
„Na valy, nebo do parku?“
„Do parku – ,“ a zmizela mu z očí. Vklouzla mžikem do pokoje, jenž byl vedle bytu slečny Elis. Krev se Frybortovi rozehřála; drže vonnou kytici v ruce, vyšel ven. Vpravo od domových dveří byl krupařský krám, kdež odpoledne Márinka prodávala. Nyní sešla tam sama matka, paní domácí, davši dcerce dovolenou, aby s přítelkyní vyšla si na procházku. Frybort jda kolem, uctivě pozdravil mateř své Márinky.
„Ale, pane Fryborte!“
Zastavil se.
„Copak je to, vy jste celý bílý!“ a vážná, nevelká měšťanka ukazovala na prsa filozofova, kdež byl tmavý kabát zabílen.
„Ah, to nějak ode zdi, děkuju.“
„Tak, prsoma jste se tlačil ke zdi?“
„To jak kabát visel!“ a směje se poroučel se matróně, nějak nedůvěřivě naň hledící.
„Zapomněl jsem, že je Márinka v krámě růží moukou posypanou, že má vlasy jako napudrované,“ pomyslil vesele filozof a zamířil do zámeckého parku.
V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa; na menším, u něhož Vavřena seděl čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky.
Oči jeho byly upřeny do prázdna.
V pokojíku bylo ticho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři, ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Mělť naurčito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a ze stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával.
„Almanach“ Lenčin zajímal Vavřenu velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hledělť zamyšleně na desku, kdež na zežloutlém papíře švabachem bylo napsáno:
Und weh dem Lande, dessen Söhne
frech verachten Heimatstöne
und heimatlichen Sagenkreis!
Něco níže kulatou latinkou:
Zármutek nad hynoucí vlastí jest nejbolestnější.
MYSLÍMÍR
Nad těmito řádky bylo lze se zadumati.
Psalť je Lenčin strýc farář, jenž tu svým vlasteneckým jménem se podepsal.
Jak asi miloval svou vlast ten muž, v tichém zákoutí pohorském žijící, jak o ni se strachoval, jakými nadějemi se těšil, až snad zklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-li výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlenka, že národ zahyne, až do posledního okamžiku života jeho? Či obsahují smutnou pravdu?
Ne, ne, tomu rázný mladík nevěřil. Bylo hůře, černější mraky kdysi hrozily, a přece národ nezahynul. Tma neuvědomělosti se protrhává, jasné paprsky tu jasně již proudí, tam zdálí prokmitají. Bude den, bude den!
A opět zahleděl se na psaná ta smutná slova. Viděl před sebou vážného, šedovlasého kněze, an sedí v stinné zahradě farské pod košatou lipou vedle mladistvé dívky. Ona čte z knihy, on napjatě poslouchá, tu a tam slovíčko na výklad prohazuje, až se rozhovořil.
A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.
PINDAR A KORINA
Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čisti povídku v čele almanachu uměstěnou:
„Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.
Korinu zplodila Tanagra, Pindara Théby.“
Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.
„Četls, Vavřeno?“
„Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil.“
„Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?“
„Hezká.“
„Ó, vzácný dar! Přivoň si!“
„Chci čisti.“
„Zelenko, podívej se ty!“
„Prosím tě, studuju.“
„Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky.“
Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.
„I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!“ a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru ze zdi.
Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.
Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem:
Když jsem svou Márinku
vyprovázel domů —
Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.
Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.
III
V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal a Zelenka již pilně v posteli studoval, zasedl Vavřena s Frybortem k malému stolku, kdež listinu, kterou minule Hanák sepsal a Vavřena opravil, znovu četli a o ni rokovali. Hovořili potichounku, šeptem, takže jim nebylo nic rozuměti; nadto byl Zelenka do svého studia tak zabrán, že kolegů tajemně rokujících ani nedbal.
„Musí to být, smáli by se nám!“ dokládal Frybort.
„Fyzikové jsou s námi zajedno.“
Proud zlatého světla vnikal do pokoje ohlašuje krásnou neděli a jako na oslavu zazvučely z děkanského chrámu zvony, jejichž vážný, příjemný hlas čistým vzduchem jasně se rozléhal. Zanedlouho na to ozval se také pronikavější zvonek z budovy gymnazijní. Sotvaže zazněl, chopil se Vavřena, již úplně přistrojený, klobouku a holi,