Písně kosmické. Jan Neruda

oko lidské: „Obdivuj!“

      Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!

      Tvá každá sloka má svůj život pučný,

      a když jej výkvěte, dá mrtvol zvučný

      v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.

      Poeto Světe! Kam se hymnu křídla

      přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,

      kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!

      Když mořem vanou, moře z dna se bouří,

      když zemí vanou, země k nebi kouří,

      když nebem vanou, světům dech se tají!

      Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,

      co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!

      Ba není krásy, by v něm nekvítala,

      a není zoře, by v něm nesvítala,

      a není jasu, by se jím nešířil,

      a není květu, by se v něm nepýřil,

      ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,

      ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, —

      a není slz, by jím se neronily,

      ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,

      a není boje, by v něm neburácel,

      ne mučedníka, by v něm nekrvácel, —

      a není touhy, by jím nevanula,

      a není lásky, by v něm neplanula,

      a není srdcí se vším citem svojím,

      by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!

      Poeto Světe! Poetů jsi bohem,

      a přec – jsi poetou jen všech poetů slohem.

      A byť tvůj hymnus velký jako nebe,

      co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe!

      A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,

      my cítíme: poeta cítil více!

      Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu —

      a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!

      IX.

      Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách

      jak dědeček ve kronice,

      vždyť čteme tam samou jen minulost,

      co bylo, co není snad více.

      Čtem o nesmírnosti prostory

      a mysl nám trne, žasne,

      že papršlek světla než sletí k nám,

      snad hvězda již zhasla, snad hasne.

      Čeho my ještě se dožili!

      Ba na stará kolena divy:

      nám minulé vidět lze přítomně

      a mrtvy zřít jakoby živy!

      X.

      Paprsku z Alkyony mé,

      světelný šípe, znáš-li,

      čím si tvá paní líbezná

      luznou svou líci krášlí?

      „Ach snad už líc ta povadla,

      snad už je po všem vděku,

      vždyť já k Vám světla s poselstvím

      letím již na šest věků!“

      Poslíčku říše Mlékové,

      po jakém po zákonu

      kupí se světů milion

      světelných do záhonů?

      „Ach snad už zhasly světy Ty,

      snad už je po všech veta,

      od mého vzletu vrší se

      v tisíce věků leta!“ —

      Jako ta lidská myšlénka:

      po věcích teprv hřímá,

      po věcích lidstvem zachvěje —

      myslitel dávno dřímá.

      XI.

      V pusté jsme nebeské končině,

      Slunce i se planetami,

      jinde je světů jen naseto,

      my jsme tak světově sami!

      My když i nožičky vyšvihnem

      do šipkých světelných skoků,

      letíme k nejbližší sousedce

      přece jen trojici roků.

      „Paničko Alfo Kentauři,

      poptávce dovolte ňáké,

      matička Slunce se dává ptát,

      máte-li dětičky také.