sňal
a řečí plamennou sněm započal:
«Buď Višnu veleben, měj vroucí dík
i svatý praděd můj! Přímluvným slovem
on jistě, kdysi Ramy pomocník,
jej pohnul tam ve stanu oblakovém,
by unésti mne dal přes valné moře
tam, poznání kde zasvitla mi zoře.
Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá
a rozevřena leží přede mnou
osudů opičích a lidských kniha —
čtu každou její známku tajemnou.
Op, všeho tvorstva vrch a diadém,
z ruk božích vyšel nadán v plné míře
vloh duševních a hmotných pokladem.
I množil se, svá sídla zemí šíře.
Leč jedna část té velké rodiny
v původním stavu ztrnula, byt majíc
na větvích stromů, jejich plodiny
– dar přírody – bez práce pojídajíc,
své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,
že mnohé zakrněly, zašly zcela,
a víc a více s tupých zvířat stádem
se sbližujíc, jež za soudruhy měla.
Část druhá naopak vždy výš a výš
své dary rozvíjela čilou snahou,
zem poddávala sobě, tvorů říš,
vždy pokroku se ubírajíc drahou;
po valné, nespočetné řadě věků
tak povznesla svůj um, tak vyspěla
ve brusu zevnějším a žití vděku,
od lesních bratrů svých tak docela
se odlišila, že jen stěží bys
teď uvěřil ve stejný původ obou,
by nevěstil jej tváře, těla rys.
Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou
vznět líčit můj, když pomním na Evropu,
vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!
Ta líčit města, plná třpytných skladů,
ty karosy, ten vyfintěný dav,
tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,
ten vybroušený společenský mrav.
Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:
my proti nim jsme míň než barbaři.
Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,
jen jídlo známe, šplh a přemety,
nám nesvitl ni paprsk osvěty,
nás hudba nešlechtí ni poesie,
a sotva jménem divadlo nám známo
a politika, salony – ó Bramo!
Ký div, že opic pokročilých, lidí
(neb již i za to jméno «op» se stydí),
rod osvícený pohlíží tak spatra
na pralesního surového bratra.
Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.
Nedávno teprv slavný člověk jeden
to bratrství doznal, velkým srdcem veden —
a jaká bouře proti němu hřměla!
Však líp než on já chci jim dokázat
náš stejný rod, že pouhou vůlí snadně
ten zapřený a povržený brat
k nim povznésti se může, ne-li nad ně.
Když tamo prvně, v duši stud a lítost,
jsem s lidským porovnal náš bídný los,
tu náhle čelem zajiskřilo cos
a mžikem prohřálo mou celou bytost:
to jiskra byla velké ideje,
jež rostla dechem blahé naděje
a přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,
k níž pohled nadšený se obrací:
bych z potupy své plémě zanedbané
vznes osvětou a civilisací,
bych prsť, jež předků mnohověkou nedbou
nechána ladem, zplodil ducha setbou
a učinil svůj národ činem slavným
kulturních plemen druhem rovnoprávným.
Dnes ještě ruka má se díla chopí.
Než přistoupím k duševní sféře vyšší,
tré vyhladím, co zevnější zjev opí
od člověckého nejnápadněj liší.
Věc první dotýká se ohonu,
jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;
než srubnem’ zbytečnou tu příponu
a nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma.
Pak nohu, která zneužitím dlouhým
se stala ruky pomocníkem pouhým
a místo řádné chůze bídně tápe
neb větví palcem všetečným se chápe,
vrátíme k původnímu určení
a řádná obuv, spínajíc ji pevně,
tvar její záhy vhodně promění.
A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevně
o věci té – ve valném shromáždění —
jíž neslušno se dotknout beze rdění —
Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,
že bez ruměnce, národe můj drahý,
as vyslechneš, co nahlas vyslovit
se zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.
Ne – neukazuj větší pro potupu
na hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů —
ten halí jen – Však řeč mi vázne studem.
Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,
že do sukně a kalhot, do kabátce
po lidsku nadál oblékat se budem.
Tak předem zjednáme si lidský vzhled
a dál pak chutě bude stoupat nám
po stupních mravu, umění a věd
ve člověčenství jasný velechrám!»
Král odmlčel se; vůkol opic mračna
též visí bez ruchu. Jak meteory
ty velké myšlenky jich slní zory,
ta perspektiva skvělá, nedozračná.
Po chvíli teprve ty mraky těl
ruch udivení bouřně rozechvěl:
sto šermujících ruk tu vzduchem lítá
a vrtí se a kývá sterá leb,
sto