poslouchat a pěkně jako ňáký podruh. To budete! (Kvapně odejde.)
Braha (za ním hrozí). I ty mandáte, ty churoto ze mhy upletená.
Výstup 3
Mlynář, Braha.
Mlynář. Nechte ho. Ale to jste si se správkou pospíšil.
Braha. A taky jsem se při ní rozzlobil. Churota ze mhy.
Mlynář. Kdo zas.
Braha. I krajánek. Zastaví se u mne, nežli odešel, a hned s užírkou, jestli jsem si kápkou zbystřil zrak. Trumbero, povídám, to se ví, že zbystřil. Zbystřil, ale tady (ukáže na čelo), žádná mha, pěkně jasno a jazyk se mně neplete, nebreptám jako ty, krajánku. Tak jsem ho odkrojil. Bude mně kápku vyčítat! To víte, pane otče, bez kápky nemám jadrné oči, nemám ruku. Ale jak mne kápka ohřeje, ó, to je šťastné oko, šťastná ruka, to sekerou utešu věc, jako když to uleje.
Výstup 4
Babička, předešlí.
Babička (z komory; nesouc v pravé hliněnou misku, jde ku dveřím na síň).
Mlynář. Kam jdete, babičko?
Babička. Na srub, na pavláčku, tady (ukáže na misku). Nevíš? Je čtvrtek a po slunce západu.
Mlynář. Ah, nesete hospodáříčkovi.
Babička. Pro požehnání domu. Vy byste nevzpomněli.
Mlynář. Hanička by pamatovala. Ale kde je?
Babička. Šla na stráň na kvítí a na koření.
Mlynář (usmívá se). To zas toho přinese.
Babička. A jistě taky věneček z mateřídoušky. Tenhle (ukáže na věneček pověšený na stěně nad kronikou) ti sem taky pověsila. Ale už jdu. (Odejde dveřmi na síň.)
Výstup 5
Mlynář. Braha.
Braha. Pane otče, na Haničku pozor!
Mlynář. Proč! Pro to, co vrchní vzkázal?
Braha. To ne, ale k vůli vodnímu panáčkoj. Hastrman teď pořád obchází, pořád, celé noci, stárek to taky povídal, celé noci obchází a jen po Haničce pase. Vzdychá, heká, škemrá, brečí; dnes celou noc vyplakal.
Mlynář. Zbytečné strachy.
Braha. Bude se vám mstít na mlýně.
Mlynář. Proto ho musím dostat odtud.
Braha. Dejte mně provaz z lýčí, já sám budu číhat na tu churotu, vždyť jde o Haničku, a až ho chytím, uvážu ho tuhle na kamna, aby byl hodně na suchu, a natřískám mu jich, to pak skrotne a všecko udělá.
Mlynář (s úsměvem). Na suchu, bez kápky je bez síly. To vy taky, Braho, viďte. Pojďte. (Vkročí do mlýnice.)
Braha. Jen se smějte! Abyste nelitoval. (Odejde za mlynářem.)
Výstup 6
Hanička.
Hanička (zpívá na síni).
Lásko, milá lásko,
kde tě lidé berou.
(Vejde otevřenými dveřmi zpívajíc tlumeněji. Zuje dřeváky hned u prahu a nechá je u dveří. Klín má plný koření a kvítí.)
V zahradách nerosteš,
v poli tě nesejou.
(Stane, rozhlédne se, spatří otevřenou kroniku, jde rychle k ní. podívá se. pak vysype z klína kvítí na lavičku u kamen, vybéře z něho hrstku mateří doušky a klade z ní proutky za několik listu v kronice.)
Mateřídoušku pěkně do kroniky.
(zamyšlena začne zpívat snímajíc se stěny věneček)
Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo.
(Venku na síni se ozvou housle v průvod jejího zpěvu.)
Hanička (ani se neohlédnuvši zpívá dál a zavěsí čerstvý věneček z mateří doušky, jejž přinesla s kvítím, na místě uvadlého).
Když po druhé ťali, krev se vyprýštila.
Výstup 7
Zajíček, Hanička.
Zajíček (huda na housle vejde ze síně, zůstane u prahu a provází dál).
Hanička (zpívá). Když po třetí ťali, dřevo promluvilo. (Náhle přestane, obrátí se po Zajíčkovi, vesele:) To nám to šlo.
Zajíček (se blíží). Když jsem tě. Haničko, venku zaslechl, musil jsem přizvučet; hned housle pod bradu, jak by je tam někdo vtiskl, a šmytec do ruky. Zrovna se obveselím, když zpíváš. A i když jen tak mluvíš, jen bych tě poslouchal. Dornička taky říká, že máš milou řeč. Mně je u tebe volno, jsem ti, věř mně, nějak smělejší a starost padá. Ty – ty jseš – (pohladí ji po rameni) bože, Haničko, jak bych řek – jako sestřička – milá jako kvítí.
Hanička. Co o starosti povídáte, co vás souží.
Zajíček. O rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejsí Dornička už nemusila čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic, jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé přes pole, přes vrchy, v dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků. To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech skomponíroval.
Hanička. A proč, pro koho?
Zajíček. Vrchnosti, nové vrchnosti, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé sem přijede a s ní vrchní guberno.
Hanička. Kdo je to?
Zajíček. Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá slavné uvítání – a já (tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima, Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.
Hanička. A to skládání – ta supplika.
Zajíček. Tu po té kasací pěkně podám. Povídám v ní, co a jak, že já jakožto jeden školní mládenec, spolu klarinetista primarius, fidicen, valthornista a basetlista, též také k tomu organista a v nějakých menších věcech i komponista – (položí náhle housle, hrabe se v kabátě, vytáhne suppliku). Ale abys viděla, tady to je, poslechni, co jsem paní kněžně napsal. (Čte:) Pomni jenom, že jsem kvočna tvoje, která má kuřátek osmdesát dvě,