svým chováním učinil.
Konečně tedy vyplňovala se aspoň část dávných jeho snů! Koráb nesl jej tím temnoazurovým Středozemním mořem, jehož čaru se tak máloco pod sluncem vyrovnává. Musil pořáde na Byrona a nadšené jeho verše mysliti a poezie, která tak dlouho v jeho prsou jako v kobce pochovaná dřímala, začala se probouzet. A s ní probudilo se celé jeho staré já, tak dlouho tlumené a pouze občas na statcích Majakovičů jako blyskavice se objevující. Psal teď opět básně. Více ještě, než je psal, žil je, dýchal jimi, snil je. Ke všem dávným jeho vzletům přidružil se nyní ještě nový. Bylť v stáří „sladkých tužeb“ a „matných žádostí“. Duše jeho byla plna ohně a byla čistá. Žena stála u něho ještě vysoko na piedestale, byla mu neznámou bohyní, kterou zevzdálí ctil a která jej naplňovala jakýmsi posvátným, velebným strachem. Koráb jeho křižoval podél afrických břehů, pak vrátil se a kotvil nejdříve na delší dobu před Korfu. Ostrov ten se svou rajskou scenérií učinil na něj uchvacující dojem a připomínal mu horování o archipelagu a Kykladách v různých básních lorda Byrona. Stál jednou zamyšlen na baštách bývalého, nyní opuštěného anglického kastelu, zpit modrostí nebes a moře, sluncem klonícím se k západu, vůní, která ze zahrad až k němu vzhůru stoupala. Z toho jasu a žáru, z toho azuru, z dýmu těch vůní, myslil si, měla by se jako někdy Venus Anadyomené (která se přece dle báje z týchž azurových vln zrodila) vynořiti dívka, avšak taková as, jako Haidée zjevující se v druhém zpěvu Dona Juana. Venuše zdála se mu příliš abstraktní, skulpturální. Haidée byla dívka. Ta byla by pravou duší toho úsměvu přírody, svítícího tam dole u jeho nohou! Byla by jako perla v této velké lastuře, sklenuté z nebe a moře, z purpurových skal a z nádhery palem a květů… A viděl bílou postavu, kterak se naň dívala okem smělým, smělým však pouze svou dětskou, nevědomou, netušící nevinností a čistotou.
„Haidée!“ snil dále a vánek z moře ovíval mu měkce tvář a budil jaro a touhu v jeho prsou a ústa jeho šeptala napolo nevědomky jeden z Petrarkových sonetů, jen tak do prázdna před sebe, neb nevěděl nikoho, komu by ta slova byl šeptal – leda té věčně vzdálené, bílé, vzdušné jako oblak Lauře nebo Beatrici svých neurčitých vidin.
Stal se takto beze zřejmé příčiny trochu smutným. Dal se pomalu po příkrých z kastelu vedoucích schodech dolů na zpáteční cestu. Pojednou slyšel hlasy a při zatáčce potkal se znenadání za ostrým rohem bašty s celou společností, putující, nejspíše jako dříve on, kvůli vyhlídce nahoru na cimbuří. Byli to samí mužští a jediná mezi nimi dáma byla právě náhodou odvrácena, takže jí v tvář vidět nemohl. Mluvila s kapitánem onoho korábu, na kterém Jan Maria sloužil, a jenž se v té společnosti nacházel. Vysoká postava její vznášela se jako v oblaku z bílých krajek, z kterých celý šat její pozůstávati se zdál, od hlavy plynula jí bílá španělská mantila z tétéž látky a v ruce držela rozevřený velký vějíř, taktéž bílý, avšak třpytící se jako rosou, kterým si oči clonila. Mimoděk zůstal Jan Maria stát a hleděl, mezitímco kapitána pozdravoval, na vzdušný, imponující, a přece tak graciózní ten ženský zjev. Dáma odvrátila se nyní od kapitána a zavřela vějíř, stála Janu Marii tváří v tvář. Mihlo to jako blesk celou jeho bytostí. Byla kupodivu krásná, ale krása ta byla rázu takového, o jakém nikdy nebyl snil. Čistota její pleti a ryzost jejích tahů byla podivuhodná, tvář její byla bledá, ale rty temně červené, obočí a řasy jako noc a vlasy její bohaté, však trochu tvrdé, byly temnorusé jako žhavé zlato, po kterém rudé jiskry skákají. Velké její oči, temné nad všecku černost, sálaly modravé paprsky zpod trochu unavených víček, které je napolo cláněly. Úsměv jejích rtů byl perlový blesk mezi rudými růžemi. Jan Maria salutoval a zapomněl ruku spustit, a nesmírný, naivní jeho obdiv jevil se mu až příliš zjevně po tváři. Pozorovala to a velké oči její zazářily nyní plně jako poledne, clona víček byla vyhrnuta a pohled její, smělý a žhavý, měl účinek, jako by jej u srdce uštknul. To nebyla ta tklivá smělost dětské neviny, jejíž vidinu byl před chvílí měl, co nyní na něj z těch zřítelnic blesky sypalo. Sklopil zmateně oči, cítil závrať a ruměnec přelétl mu tvář.
Dáma zašeptala tři slova kapitánovi. Neslyšel Jan Maria, co řekla, ale mohl to lehce uhodnouti, neb kapitán řekl: „Odpusťte, madame la princesse,“ a pak zvolal na něj: „Ó, prosím na jediné slovo.“ Když k němu přistoupil, tázal se ho kapitán až naivně prostou věc úřadní, beze všeho významu, a nečekaje ani na jeho odpověď, pravil dámě opět francouzsky:
„Odpusťte, madame, byla to věc týkající se služby, a dovolte, bych vám uvedl –“
Patrně byla si tedy přála, aby jí byl uveden. Mladík byl znova zmaten.
„Madame Dragopulos,“ řekl kapitán, když ho byl jí jmenoval, a ukazuje pak na pána v prostředních letech, bezvýznamné tváře, ale distingovaného vzezření, připojil: „Monsieur Dragopulos.“
„Charmé de faire votre connaissance,“ pravil roztržitě choť krásné paní a podával mu roztržitě ruku.
„Z vaší lodi, kapitáne?“ tázala se dáma svým sladkým hlasem, lahodícím jako šepot moře. Pak vykřikla lehce, udělala totiž falešný krok a zachytla se, trochu vrávorajíc, ramena pana Plojhara, který jí náhodou nejblíže stál.
„Vasili,“ pravila svému muži, „hleď, to je trest za to, že chtěla jsem být příliš samostatnou! Nepřijala jsem tvé rámě a nyní ranila jsem se o hrozné tyto schody.“
„Přijmeš nyní co kajicná, čím jsi dříve opovrhla, Pelagie?“ odvětil manžel a podával jí rámě.
„Ne, děkuji,“ pravila a držela se pořáde mladého důstojníka, však docela lehce, jen koncem prstů, „byl by to nevděk, pustit se toho, který mi nejdříve rytířsky na pomoc přiskočil, – totiž nepovažuje-li to za trest!“ A zazářila tak na mladíka úsměvem a pohledem, že nedovedl než nesrozumitelná slova v zmatenosti pronésti.
S veselým hovorem stoupala nyní celá společnost dále vzhůru a nahoře seznamoval se dodatečně s panem Plojharem, kdo to posud po cestě nebyl už učinil. Co tu bylo úsměvů a sladkých slov! Zdálo se, že nastalo všeobecné bratrství. Jeden toliko starší pán, jakýs hrabě Něvarov, zůstal v normální míře a vypadal spíše trochu mrzutě. Hned začaly též výkřiky obdivu nad krásou scenérie. Paní Dragopulos seděla na zbořené zdi a zapalovala si klidně a s velkou grácií cigaretu napíchnutou na zlaté jehlici, která visela na benátském, jako nit tenkém řetízku, nořícím a ztrácejícím se z krajek a v krajkách jako míhající paprslek po vlnách. Ona nebyla ani trochu nadšena. Chvilku mlčela.
„Pánové,“ zvolala však, když obdiv nepřestával, „ušetřte mě vším lyrismem! Po něm přijdou pak mytologické upomínky! Obávám se, že někdo nám docela připomene, že stojíme na půdě posvěcené nesmrtelnými zpěvy, že se za to má, že jest Korfu Homérův ostrov Fajáků atd. atd., jako to tuším v Guide Joanne a všude psáno stojí. Podobné řeči mě iritují.“
Všickni se smáli. Svlékla rukavici, a mezitímco byzantinsky tenké, dlouhé její prsty cigaretu z latakia točily, mluvila dále:
„Znám sice ženské, které studují archeologii a které dovedly tím suchoparem mužům hlavy pomásti, – ale tomu druhu koketství jsem nikdy nerozuměla. Je to proti přírodě.“
„Proč, princezno,“ řekl hrabě Něvarov. „Myslím, že je každý prostředek dobrý, jen když se jím cíle dosáhne. Měla byste to zkusit.“
„Nemám třeba hledat prostředků, abych se líbila,“ řekla klidně, „a vy jste – ne zrovna zdvořilým.“
„S