To bylo nepochybno. K tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli… Ale panu Goljadkinu nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo, hovořilo, smálo se – náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina.
Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani nemohl pozorovati… za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu: „Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela neočekávaně počal náhle mluvit.
Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz… uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol – a ztrnul…
Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto pohledem zcela jistě ubit podruhé – kdyby to totiž bylo možno.
Mlčení trvalo dále.
„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální, Andreji Filippoviči…"
„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana Goljadkina.
„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi středu a opory pro své společenské postavení.
„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou. Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno, počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a tam státi – skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se kolébal a padal.
Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí, dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc; při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho. Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem.
„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny – jedna pro Kláru Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem.
Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody.
Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá, jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku.
„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou. Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám.
Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" – mihnulo se ve hlavě pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně. Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom…"
Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče. Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe: přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním.
„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte – vidíte, tam ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne, Gerasimyči…"
„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam kdosi ptá…"
„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?"
„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi. Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte, povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného… tak, pane!"
„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte, Gerasimyči."
„To pochybuju…"
„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči."
Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina, i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil nepřátely své.
Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a chvějícím