jen pár sekund, než dostala odpověď.
OK. Jsem na cestě. Je mi to líto, mami.
Riley si vzdychla. Teď už April zase zněla normálně. Za chvíli bude pravděpodobně zase v pořádku. Ale něco nesedělo.
Co se to s ní děje?
KAPITOLA PÁTÁ
Ve spoře osvětleném brlohu Scratch horečně během tam a zpět mezi stovkami hodin a snažil se vše připravit. Bylo jen pár minut před půlnocí.
"Oprav ty s koněm!" Zakřičel děda. "Jsou zpožděné o několik minut!"
"Dostanu se k tomu," řekl Scratch.
Scratch věděl, že bude tak jako tak potrestán, ale bylo by obzvlášť zle, kdyby vše nepřipravil včas. Právě teď měl plné ruce práce s ostatními hodinami.
Opravil hodiny s točenými kovovými květinami, které se opožďovaly o celých pět minut. Pak otevřel pendlovky a posunul minutovou ručičku mírně doprava.
Podíval se na velké hodiny, které měly nahoře jelení parohy. Často se opožďovaly, ale teď to vypadalo, že jsou v pořádku. Nakonec byl s to opravit ty se vzpínajícím se koněm. To byla dobrá věcička. Byly zpožděné o celých sedm minut.
"To bude muset stačit," zabručel dědeček. "Víš, co máš dělat teď."
Scratch poslušně přešel ke stolu a zvedl bič. Byla to devítiocasá kočka a děda ho s ní začal bít, když byl ještě příliš mladý na to, aby to pamatoval.
Kráčel ke konci doupěte, které bylo ohraničené plotem s očky. Za plotem byly čtyři ženské zajatkyně, bez nábytku, vyjma dřevěných lehátek bez matrace. Za nimi byla skříň, kam si chodily ulevit. Zápach přestal Scratche obtěžovat už před hodně dlouhou dobou.
Irka, kterou unesl před několika dny, ho bedlivě sledovala. Po dlouhodobé dietě, sestávající se z drobků a vody, byly ostatní ženy vyhublé a unavené. Dvě z nich zřídkakdy dělaly něco víc než jen plakaly a sténaly. Čtvrtá právě seděla na podlaze blízko plotu, scvrklá a mrtvolná. Nevydávala vůbec žádný zvuk. Vypadalo to, že je jen taktak naživu.
Scratch otevřel dveře do klece. Irka vyskočila vpřed a pokusila se uniknout. Scratch ji zuřivě udeřil bičem do tváře. Skrčila se a odvrátila se. Znovu a znovu jí bičoval přes záda. Ze zkušenosti věděl, že to bude hodně bolet i přes její potrhanou halenku, hlavně na šrámech a řezných ranách, které už jí uštědřil.
Pak se kolem rozezněl hlasitý šum, jak všechny hodiny začaly odbíjet půlnoc. Scratch věděl, co má udělat teď.
Jak randál pokračoval, přispěchal k nejslabší a nejvyhublejší dívce, té, která vypadala sotva naživu. Podívala se na něj s podivným výrazem. Byla jediná, která tu byla dost dlouho na to, aby věděla, co se chystá udělat. Vypadala skoro jako by na to byla připravena a možná to i vítala.
Scratch neměl na vybranou.
Přikrčil se vedle ní a zlomil jí vaz.
Zatímco život odcházel z jejího těla, zíral na zdobené starožitné hodiny na druhé straně plotu. Ručně vyřezávaná smrtka pochodovala sem a tam na přední části hodin, oděná v černém, zpod její kápě vykukovala lebka. Ťala do rytířů a králů a královen i chudáků. Byly to Scratchovy oblíbené hodiny.
Okolní hluk pomalu dozníval. Brzy nebylo slyšet vůbec nic, kromě zvuku tikajících hodin a kňourání žen, které byly stále naživu.
Scratch si mrtvé děvče přehodil přes rameno. Byla lehká jako pírko, nebylo k tomu zapotřebí žádné úsilí. Otevřel klec, vyšel ven a zamkl za sebou.
Věděl, že nadešel čas.
KAPITOLA ŠESTÁ
Docela dobré představení, pomyslela si Riley.
Hlas Larryho Mullinse se trochu třásl. Když skončil své připravené prohlášení pro výbor, schvalující podmínečné propuštění, a rodiny jeho obětí, jeho hlas zněl, jako by měl na krajíčku.
"Ohlédl jsem se po předchozích patnácti letech," řekl Mullins. "Nemine jediný den, aniž bych byl plný lítosti. Nemůžu se vrátit a změnit, co se stalo. Nemohu oživit Nathana Bettse a Iana Hartera. Ale stále mám před sebou roky, během kterých mohu smysluplně přispívat společnosti. Prosím, dejte mi šanci to učinit."
Mullins se posadil. Jeho právník mu podal kapesník a on si otřel oči – ačkoli Riley žádné skutečné slzy neviděla.
Státní úřednice a správce případů se spolu šeptem radili. Stejně jako členové propouštěcí komise.
Riley věděla, že brzy nadejde její čas vypovídat. Mezitím si prohlížela Mullinsův obličej.
Dobře si ho pamatovala a pomyslela si, že se moc nezměnil. Dokonce i tehdy byl dobře upravený a výřečný, se seriózním a nevinným výrazem. Pokud byl nyní ostřílenější, schovával to za svým výrazem nejhlubšího smutku. Tenkrát pracoval jako chůva – nebo "chůvák," jak ho raději nazýval jeho právník.
Co zaujalo Riley nejvíce bylo, jak málo zestárnul. Bylo mu dvacet pět let, když šel do vězení. Stále měl ten stejný přívětivý, chlapecký výraz, který míval tehdy.
Totéž neplatilo pro rodiče obětí. Oba páry vypadaly předčasně zestárlé, s pošramocenými dušemi. Riley bolelo srdce, když pomyslela na léta žalu a smutku, která si páry prožily.
Přála si, aby pro ně od začátku byla bývala schopna udělat všechno správně. Stejně tak i její první FBI partner, Jake Crivaro. Byl to jeden z prvních případů, na kterých Riley pracovala jako agentka a Jake jí byl dobrým mentorem.
Larry Mullins byl zatčen na základě obvinění z vraždy dítěte na dětském hřišti. Během vyšetřování Riley a Jake zjistili, že v Mullinsově péči zemřelo v jiném městě za téměř stejných okolností další dítě. Obě děti byly zadušeny.
Když Riley Mullinse zadržela, podala mu výčet jeho práv a spoutala ho, jeho usmívající se, škodolibý výraz jí, sám o sobě, své provinění téměř prozrazoval.
"Hodně štěstí," řekl jí sarkasticky.
A opravdu, štěstí se obrátilo proti Riley a Jakovi hned, jak byl Mullins ve vazbě. Neústupně popíral spáchání vražd. A navzdory nejlepšímu úsilí Riley i Jaka byly důkazy proti němu nebezpečně slabé. Bylo nemožné určit jak byli chlapci udušeni a žádná vražedná zbraň se nenašla. Sám Mullins jen přiznal, že je spustil z dohledu. Obě dvě vraždy popřel.
Riley si vzpomněla, co jí a Jakovi řekl hlavní žalobce.
"Musíme být obezřetní, nebo ten hajzl odtud odkráčí pryč. Pokud se ho pokusíme odsoudit za všechna obvinění, o všechno přijdeme. Nemůžeme dokázat, že Mullins byl jediný, kdo měl k dětem přístup, když byly zabity."
Pak přišla polehčující okolnost pro zmírnění trestu. Riley nenáviděla toto dohadování. Její nenávist k nim začala tímto případem. Mullinsův právník nabídl dohodu. Mullins přizná svou vinu z vražd, ale ne z úkladných vražd, a jeho tresty poběží současně.
To byla mizerná dohoda. Ani to nedávalo smysl. Pokud Mullins skutečně děti zabil, jak by mohl také být jen nedbalý? Oba dva závěry