se znovu rozostřily. Nemohla je udržet otevřené. Cítila, jak její vědomí oslabuje.
Musím zůstat vzhůru, pomyslela si.
Slyšela kovové chrastění, pak cítila, jak je jemně položena na chladný, tvrdý povrch. Pak to znovu zachrastilo a následoval zvuk kroků a pak se nakonec otevřely a zavřely dveře. Nespočetné hodiny pořád tikaly.
Pak uslyšela ženské hlasy.
"Žije."
"To má smůlu."
Hlasy byly tiché a chraptivé. Meaře se podařilo znovu otevřít oči. Viděla, že podlaha je z šedého betonu. Bolestně se otočila a viděla tři lidské siluety, sedící na podlaze blízko ní. Nebo si alespoň myslela, že jsou lidské. Zdálo se, že to jsou mladé dívky, teenageři, ale byly vychrtlé, podobné kostrám, pod kůží se jim rýsovaly kosti. Jedna vypadala, že je sotva při vědomí, hlavu měla skloněnou a oči hleděly na šedou podlahu. Připomínaly jí fotografii vězňů v koncentračních táborech.
Byly vůbec naživu? Ano, musely být naživu. Právě je obě zaslechla promluvit.
"Kde to jsme?" Zeptala se Meara.
Zašeptanou odpověď sotva slyšela.
"Vítej," řekla jedna z nich, "v pekle."
KAPITOLA PRVNÍ
Riley Paige neviděla první blížící se úder. Přesto její reflex zareagoval dobře. Cítila, jak se zastavil čas, když se jí na břicho hnala první rána. Dokonale před ní zacouvala. Pak se jí směrem k hlavě blížil zeširoka mířený levý hák. Uskočila stranou a vyhnula se mu. Když se k její tváři přiblížil se závěrečným úderem, její ostražitost dosáhla maxima a úder zastavila svou rukavicí.
Pak se čas dostal do svého normálního tempa. Věděla, že kombinace úderů přišla za méně než dvě sekundy.
"Dobře," řekl Rudy.
Riley se usmála. Rudy nyní uhýbal, plně připravený na její útok. Riley dělala totéž, poskakovala, fingovala, snažila se ho udržet v napětí.
"Není třeba spěchat," řekl Rudy. "Promysli si to. Ber to jako šachy."
Cítila se trochu naštvaná, jak pokračovala ve svém bočním pohybu. Šetřil ji. Proč ji tak šetří?
Ale věděla, že to je dobře. Byl to její první zápas v ringu se skutečným soupeřem. Až dosud testovala své údery na boxovacím pytli. Musela myslet na to, že je v této formě boje pouhou začátečnicí. Opravdu bylo nejlepší nepospíchat.
Byl to nápad Mika Nevinse, aby začala trénovat box. Forenzní psychiatr, který konzultoval případy s FBI, byl také Rileyn dobrý přítel. Dostal ji z mnohých osobních krizí.
Nedávno si Mikovi postěžovala, že má problémy s ovládáním svých agresivních impulsů. Často ztrácela nervy. Cítila se na hraně.
"Zkus zápas v ringu," řekl Mike. "Je to skvělý způsob, jak vypustit páru."
Právě teď se cítila docela jistá, že měl Mike pravdu. Bylo dobré přemýšlet za pochodu, zabývat se skutečnými hrozbami místo smyšlených, a bylo osvobozující řešit hrozby, které nebyly ve skutečnosti smrtelné.
Také bylo dobré, že začala chodit do posilovny a to jí pomáhalo v tom, aby se taky dostala ven z ústředí Quantica. Trávila tam příliš mnoho času. To byla vítaná změna.
Ale příliš dlouho se s tím párala. A v Rudyho očích viděla, že se připravuje na další útok.
V hlavě si předem vybrala svou další kombinaci úderů. Náhle vyskočila vpřed, aby zahájila svůj útok. Její první úder přišel zleva, on se mu ale vyhnul a oplatil ho pravým hákem, kterým jí zasáhl do helmy. Ani ne za sekundu mu ho vrátila pravým úderem, který udeřil do jeho rukavice. V mžiku zahájila úder levým hákem, kterému se vyhnul tím, že sebou trhl stranou.
"Dobře," řekl znovu Rudy.
Riley z toho dobrý pocit neměla. Nezasáhla ho zatím ani jednou ranou, zatímco on do ní ťukal i když se sám zrovna bránil, a ona začala cítit, jak v se v ní hromadí podráždění. Ale musela si připomenout, co jí Rudy řekl hned na začátku ...
"Nečekej, že dáš hodně úderů. To se nepodaří nikomu. Rozhodně ne při zápasu v ringu."
Teď sledovala jeho rukavice, cítila, že se chystá spustit další útok. Ale právě v ten okamžik v její představivosti nastala zvláštní transformace.
Rukavice se proměnily v jeden plamen – bílý, syčící plamen propanové pochodně. Znovu se ocitla ve tmě v kleci, vězeň sadistického vraha zvaného Peterson. Pohrával si s ní, musela se sehnout, aby unikla plamenům a jejich spalujícímu žáru.
Ale už byla unavená ponižováním. Tentokrát byla rozhodnuta se pomstít. Když plamen poskočil směrem k její tváři, zároveň se sklonila a zahájila zuřivý úder, kterým ale nezasáhla. Plamen se kolem něj stočil a ona zareagovala protiúderem, který ale také svůj cíl minul. Ale než Peterson mohl učinit další krok, vrhla zvedák a cítila, jak zasáhla jeho bradu...
"Hej! Vykřikl Rudy.
Jeho hlas vrátil Riley zpět do současné reality. Rudy byl natažený na zádech na podložce.
Jak se tam dostal? Podivovala se Riley.
Pak si uvědomila, že ho praštila – a to tvrdě.
"Ach můj bože!" vykřikla. "Rudy, promiň!"
Rudy se usmíval a postavil se zpátky na nohy.
"Ne," řekl. "To bylo dobré."
Pak v zápase pokračovali. Zbytek tréninku byl v klidu a ani jeden z nich toho druhého nezasáhl. Ale teď z toho měla Riley už dobrý pocit. Mike Nevins měl pravdu. To byla přesně ta terapie, kterou potřebovala.
I tak pořád přemýšlela, zda bude vůbec někdy schopná setřást ty vzpomínky.
Možná už nikdy, pomyslela si.
*
Riley nadšeně zabořila nůž do svého steaku. Šéfkuchař v Blainově grilu odváděl skvělou práci na několika méně tradičních pokrmech, ale po dnešním cvičení v posilovně měla chuť na pořádný steak se salátem. Její dcera April a její kamarádka Crystal si objednaly hamburgery. Blaine Hildreth, otec Crystal, byl v kuchyni, ale vrátí se každou chvíli, aby dojedl své mahi-mahi.
Riley a rozhlédla po pohodlně vyhlížející jídelně s hlubokým pocitem zadostiučinění. Uvědomila si, že její život postrádal dostatečný počet vřelých večerů jako byl tento, s jejími přáteli, rodinou a dobrým jídlem. Scény z její práce byly často ošklivé a znepokojující.
Za pár dní bude svědčit u výslechu o podmínečném propuštění vraha dětí, který doufal v to, že se dostane z vězení dřív. A ona se potřebovala ujistit, že mu to neprojde.
Před několika týdny uzavřela znepokojující případ ve Phoenixu. Ona a její partner, Bill Jeffreys, chytili vraha, který vraždil prostitutky. Riley měla stále pocit, že toho pro vyřešení případu mnoho neudělala. Teď toho, ke své nevoli, věděla až příliš mnoho o světě vykořisťovaných žen a dívek.
Ale teď byla rozhodnuta tyto myšlenky z hlavy vytěsnit. Cítila, jak se kousek po kousku začíná trochu uvolňovat. Sedět v restauraci s přítelem a oběma jejich