chodil sem a tam po kamenné podlaze soukromé studovny svého otce. Byla to malá komnata v nejvyšší věži hradu, kterou jeho otec s úzkostlivou pečlivostí vybavil knihami. Gareth je teď kousek po kousku ničil.
Přecházel od police k polici, vyhazoval z nich cenné svazky psané na prastarém, křehkém pergamenu, které byly rodinným pokladem po celé generace. Trhal stránky, obálky a šlapal po nich. Utržky listů padaly všude po podlaze jako vločky čerstvého sněhu, zůstávaly na jeho oblečení a dokonce se mu lepily na tvář vlhkou jeho vlastními slinami. Hodlal roztrhat na kusy úplně všechno, co jeho otec kdy miloval. A teď přišly na řadu knihy.
Potom se zarazil, rozběhl se k pracovnímu stolu a třesoucíma rukama se chopil své opiové dýmky, ze které mocně potáhl jako když se hladem umírající člověk konečně dostane ke kusu chleba. Byl závislý. Kouřil opium už celé dny, aby vypudil z hlavy vidiny vlastního otce, které jej strašily ve dne i v noci od okamžiku, kdy byl zavražděn.
Když Gareth odložil dýmku a s uvolněním vydechl kouř, spatřil vedle sebe stát svého otce. Tedy spíše jeho rozkládající se tělo. Pokaždé vypadal hůř a hůře, a čím dál více se blížil už jenom kostlivci, kterého halilo stále méně masa. Gareth sebou polekaně trhnul a podíval se stranou.
Dříve zkoušel na tu vidinu útočit, ale časem se naučil, že je to úplně k ničemu. Takže teď vždycky jenom odvrátil hlavu a snažil se dívat někam jinam. Bylo to pokaždé stejné. Jeho otec měl na hlavě rezavou korunu, otevřenou pusu, vyčítavé oči a vždy na něj mířil ukazováčkem pravé ruky. Z toho strašlivého pohledu Gareth vždy cítil, že jsou jeho dny nevyhnutelně sečteny a že je jenom otázka času, než se k otci přidá. Na světě nebylo nic, co by nenáviděl víc než tohle zjevení. Pokud na otcově vraždě bylo něco opravdu příjemného, byl to jistě fakt, že už se nebude muset dívat na tu jeho tvář. Jenže teď jí ironicky vídal mnohem častěji než kdykoliv předtím.
Nevydržel to, otočil se a vší silou mrštil po otci svou opiovou dýmku. Snad doufal, že když předmět poletí dostatečně rychle, přece jen nějak ducha zasáhne.
Dýmka proletěla neškodně vzduchem a roztříštila se o protější zeď na malé kousky. Bývalý král dál nehnutě stál a zíral na svého nezdárného syna.
„To svinstvo ti nijak nepomůže,“ zavrčel záhrobním hlasem.
Gareth už to nemohl vydržet. Zuřivě vyrazil proti zjevení a s napřaženýma rukama jej chtěl chytit za krk, ale jako vždy nenahmatal nic jiného než prázdný prostor, několikrát klopýtl, narazil hlavou do dřevěného studijního stolu a strhnul jej na sebe na kamennou podlahu.
Chvíli hekal na břiše a potom se překulil na záda. Uvědomil si, že si o něco rozřízl ruku. Rukáv jeho hedvábné haleny se zbarvil krví. Mimo jiné si v té chvíli uvědomil, že v tomto oblečení chodí už několik dní a ani na spaní jej nesundával. Nebo to už byly týdny? Podíval se k velkému zrcadlu, stojícímu v rohu komnaty, a spatřil, že má na hlavě strašlivé vrabčí hnízdo. Víc než člověka vysoce urozeného původu připomínal nějakého obyčejného sedláka. Najednou nedokázal uvěřit, že mohl klesnout až tak hluboko. Ale proč by ho to mělo zajímat, jediné co zůstalo v jeho životě důležité, byla nepřekonatelná touha ničit – zničit jakýkoliv pozůstatek po otci. Nejradši by nechal zbořit celý tenhle hrad a Králův Dvůr klidně s ním. To by byla aspoň pořádná pomsta za to, jak s ním odmalička zacházeli. Ty vzpomínky v něm byly zaražené jako nějaký trn, který nikdy nedokázal odstranit.
Dveře pracovny se opatrně otevřely a dovnitř vstoupil jeden z Garethových osobních sluhů. V jeho očích se zračil nezastíraný strach.
„Můj pane,“ řekl. „Slyšel jsem ránu. Jsi v pořádku? Můj pane, ty krvácíš!“
Gareth se na toho mladíka nenávistně podíval. Pokusil se vydrápat zpátky na nohy, aby se na něj mohl obořit, ale po něčem uklouzl a znovu se zřítil k zemi. Opium si vybíralo daň a jemu se šíleně točila hlava.
„Můj pane, pomohu ti!“
Mladý sluha přispěchal ke králi a chytil jej za paži, která byla teď víc paží kostlivce než zdravého člověka.
Ale Gareth si i tak ještě uchoval dost sil a v okamžiku, kdy se ho mladík dotkl, jej odstrčil s takovou silou, že padl na zadek též.
„Ještě jednou se mě dotkneš a nechám ti useknout obě ruce,“ zasyčel.
Sluha se ve strachu snažil odsunout co nejdále. V tom okamžiku se ve dveřích objevil další, se kterým přicházel jakýsi starý muž, kterého Gareth nejasně poznával. Věděl vcelku jistě, že ho zná, ale v té chvíli jej nedokázal nikam přiřadit.
„Můj pane,“ ozval se muž vetchým hlasem, „očekáváme tě s Radou v Trůnním sále už půl dne. Radní už nemohou déle čekat. Donesly se nám velmi závažné zprávy a musíme ti je předložit ještě před západem slunce. Přijdeš za námi, prosím?“
Gareth se na muže zamračil a snažil se pochopit, kdo to vlastně je. Říkal si, že ten stařec určitě sloužil jeho otci. V jeho Radě…zasedání…všechno se to v jeho hlavě vířilo jako klubko hladových hadů.“
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Můj pane, jsem Aberthol. Vážený rádce tvého ctěného otce,“ odpověděl starý muž a přistoupil blíže.
Pomalu se něco začínalo objevovat. Aberthol. Rada. Zasedání. V Garethově hlavě leželo nedozírné pole nafukovacích balonků, po nichž se právě prohánělo stádo zdivočelých slonů. Přál si, aby mu všichni jednoduše dali pokoj.“
„Nech mě být,“ vyštěkl. „Však já přijdu.“
Aberthol přikývl a pospíšil si ze dveří ještě než se něco stane. Sluha za nimi potom nehlučně zavřel.
Gareth klečel na zemi, krvácející rukou se držel za hlavu a snažil se vzpomenout si. Bylo toho na něj už příliš. Přesto se však jednotlivé střípky začínaly skládat jeden k druhému. Štít je vypnutý, Impérium útočí, polovina jeho dvora jej opustila, jeho sestra Gwendolyn je odvedla pryč, do Silésie…Gwendolyn…. To bylo ono. To bylo to, na co se pokoušel vzpomenout.
Gwendolyn. Strašlivě ji nenáviděl. Více než kdykoliv dříve teď lačnil po její krvi. Musel ji nechat co nejdříve zabít. Všechny jeho problémy jsou jenom následkem jejích akcí. Musí najít cestu, jak se k ní dostat, i kdyby při tom měl sám zahynout. A jestli se mu to podaří, tak potom zabije i všechny ostatní sourozence.
Ta myšlenka mu pomohla cítit se o něco lépe.
S vynaložením obrovské snahy se potom dostal zpátky na nohy a potácivě se vydal napříč místností. Když se blížil ke dveřím, všiml si vedle nich stojící alabastrové busty, která znázorňovala jeho otce MacGila. S výrazem šílence ji oběma rukama uchopil a zuřivě jí mrštil proti zdi.
Busta se rozletěla na tisíc malých kousků a Gareth se poprvé po několika dnech spokojeně usmál. Možná, že dnešek ještě nebude tak špatný, jak se zatím zdálo.
*
Gareth pospíchal do Trůnního sálu, následován hloučkem osobních sluhů. Při vstupu za sebou schválně sám prudce zabouchl dveře, aby všichni uvnitř místnosti poznali, že už je tady. Radní se okamžitě postavili za svým stolem do pozoru.
Obyčejně by to Garetha potěšilo, ale dneska mu bylo všechno jedno. Zjevení otce mu zkazilo