vám šanci“ zahřměl. „Odvraťte se od Gwendolyn a já vás nechám žít! Pokud to neuděláte, snese se na vás ohnivá bouře. Ihned za úsvitu, oheň tak mocný, že nikdo z vás nepřežije.“
S úsměvem se odmlčel.
„Je to velmi dobrá nabídka. Raději nad ní příliš dlouho neváhejte.“
S těmi slovy se Andronicus otočil a odkráčel pryč.
Silesiané se postupně probrali z přemýšlení a rozhlíželi se, co na to ostatní.
Srog vystoupil dopředu.
„Věrní Silesiané!“ zaduněl Srogův hlas k rozrůstajícímu se davu válečníků. Tvářil se vážněji, než ho kdy Kendrick viděl. „Andronicus napadl naši nejkrásnější a nejdražší vůdkyni, naši královnu. Dceru našeho milovaného krále MacGila. Napadl tak naprosto každého z nás. Pokusil se pošpinit naši čest – pošpinil ale pouze svoji vlastní!“
„JE TO TAK!“ zařval dav, který začínal vřít vzrušením. Muži svírali jílce mečů s ohněm v očích.
„Kendricku,“ řekl Srog a otočil se k němu. „Co navrhuješ?“
Kendrick pomalu pohlédl do očí mužů, kteří před ním stáli.
„ZAÚTOČÍME!“ zvolal Kendrick a cítil oheň ve svých žilách.
Dav zařval v odpověď, dav, který stále rostl a rostl, nebojácný pohled v očích všech mužů. Každý z těch lidí, které před sebou viděl, byl připraven bojovat na život a na smrt.
„ZEMŘEME JAKO MUŽI, NE JAKO PSI!“ znovu zvolal Kendrick.
„PŘESNĚ TAK!“ zvolal dav v odpověď.
„BUDEME BOJOVAT ZA GWENDOLYN! ZA VŠECHNY NAŠE MATKY, SESTRY A MANŽELKY!“
„ANO!“
„ZA GWENDOLYN!“ zvolal Kendrick.
„ZA GWENDOLYN!“ zvolal dav v odpověď.
Dav hučel vzrušením, které s každým dalším okamžikem ještě více vzrůstalo.
Se závěrečným zvoláním následovali Kendricka a Sroga, kteří je vedli vzhůru úzkým koridorem do vyšší Silesie. Přišel čas, aby Andronicus zjistil, za co v boji stojí Stříbrní.
KAPITOLA SEDMÁ
Thor s Reecem, O’Connorem, Eldenem, Convenem, Indrou a Krohnem stáli u ústí řeky a shlíželi na Convalovo tělo. Ve vzduchu se vznášela ponurá nálada. Thor ji při pohledu na svého bratra z Legie vnímal jako závaží na hrudi, které se ho snažilo stáhnout dolů. Conval. Mrtev. Působilo to tak strašně neskutečně. Na této dobrodružné cestě jich, co si jen Thor vzpomínal, vždy bylo šest. Nikdy nečekal, že by jich mohlo být jen pět. Při tom pomyšlení vnímal svoji vlastní smrtelnost.
Thor vzpomínal na všechny ty příležitosti, kdy tu pro něj Conval byl, vzpomínal, jak s ním byl na každém kroku této cesty, už od prvního dne, kdy Thor vstoupil do Legie. Byl pro něj jako vlastní bratr. Conval měl pro Thora vždy slabost, vždy pro něj měl milé slovo. Na rozdíl od některých dalších vojáků bral Thora už od začátku jako přítele. Vidět ho ležet na zemi mrtvého – obzvlášť, když se jednalo o důsledek Thorových chybných rozhodnutí, to bylo něco, z čeho se Thorovi chtělo zvracet. Kdyby nikdy nevěřil těm třem bratrům, možná by tu dnes Conval stál živý.
Samozřejmě nemohl Thor myslet na Convala a nevzpomenout na Convena, jeho identické dvojče, neoddělitelného partnera. Vždy dokončovali myšlenku jeden za druhého. Nedokázal si ani představit, jakou bolest musí Conven cítit. Conven vypadal, jako by to už ani nebyl on. Ten veselý, bezstarostný Conven, kterého kdysi znali, už asi nadobro zmizel.
Všichni tiše stáli na okraji bitevního pole, kde se to stalo, těla imperiálních vojáků nahromaděná kolem nich. Stáli tam, jako vytesaní z kamene, shlížejíce na Convala, a nikdo z nich nechtěl odejít, než mu dopřejí důstojný pohřeb. Podařilo se jim najít několik hezkých kožešin, které patřily jednomu z padlých imperiálních důstojníků. Svlékli je z něj a zabalili do nich Convalovo tělo. Pak ho umístili na malou loďku, kterou použili na cestu sem. Jeho dlouhé tělo leželo na zádech, ztuhlé, s pohledem upřeným k nebi. Válečnický pohřeb. Conval už vypadal jako zmrzlý, jeho tělo tuhé a modré, jako kdyby vlastně nikdy nežil.
Stáli tam dlouho, Thor už ani nevěděl, jak dlouho, a všichni byli ponořeni do svých vlastních smutných myšlenek. Nikdo z nich nechtěl vidět jeho tělo odejít. Indra pohybovala svojí dlaní nad Convalovým čelem v malých kruzích a se zavřenýma očima pronášela nějaká zaklínadla v jazyce, kterému Thor nerozuměl. Bylo vidět, jak moc se o Convala zajímala, když prováděla tento skromný pohřební obřad. Ze zvuku jejího hlasu zazníval klid a mír. Nikdo z mužů nevěděl, co říct, takže tam jen zachmuřeně stáli a nechali Indru, aby obřad vedla sama.
Konečně Indra dokončila zaříkávání a o krok ustoupila. Conven vystoupil, poklekl po bratrově boku a slzy mu stékaly po tvářích. Se skloněnou hlavou natáhl ruku a položil ji na ruku svého bratra.
Conven se rozhodl a postrčil loďku kupředu. Odplula do klidných říčních vod a pak, jako kdyby vlny porozuměly, co se po nich žádá, zmocnil se loďky proud a pomalu, něžně ji odnášel pryč. Plula dál a dál od skupinky, zatímco Krohn kňučel, jak se vzdalovala. Jakoby odnikud se zvedla mlha a loďku pohltila. Zmizela.
Thor se cítil, jako by i jeho tělo bylo vtahováno do podsvětí.
Muži pomalu pohlédli jeden na druhého a následně na bojiště a pláně za ním. Za nimi bylo podsvětí, ze kterého sem přišli. Na jednu stranu se rozléhaly travnaté pláně, na druhou pak prázdná pustina, vyprahlá poušť. Stáli na rozcestí.
Thor se obrátil na Indru.
„Abychom se dostali k jezeru Neversink, musíme přejít tu poušť?“ zeptal se Thor.
Souhlasně přikývla.
„Je tu ještě nějaká další cesta?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou.
„Jsou i jiné cesty, ale ne tak přímé. Ztratil bys tak týdny. Pokud chceš porazit ty zloděje, je tohle jediná cesta.“
Ostatní na poušť dlouze hleděli, viděli, jak ji slunce rozpaluje a vzduch se nad ní vlní.
„Vypadá, že neodpouští chyby,“ řekl Reece a postavil se po Thorově boku.
„Nevím o nikom, kdo by ji přešel a přežil,“ řekla Indra. „Je rozlehlá a plná nepřátelských stvoření.“
„Nemáme dostatek proviantu,“ řekl O’Connor. „Nezvládneme to.“
„Přesto je to jediná cesta k Meči,“ řekl Thor.
„Za předpokladu, že Meč stále existuje,“ dodal Elden.
„Pokud zloději dorazili k jezeru Neversink, pak je tvůj milovaný Meč ztracen navždy,“ řekla Indra. „Budeš riskovat naše životy jen kvůli přeludu. Nejlepší věc, kterou teď můžeš udělat, je obrátit se a zamířit zpět k Prstenu.“
„Nevrátíme se,“ pronesl odhodlaně Thor.
„Obzvláště ne teď,“ dodal Conven a vystoupil kupředu. V očích mu plál oheň