Andronica, aby ti nechal trůn. Ale oba víme, že nebudeš vládnout dlouho. Vaz ti zlomí stejná zrada, jakou jsi připravil pro nás.“
Tira jeho řeč ani v nejmenším nevyvedla z míry.
„V tom případě si vychutnám krátké dny své vlády, dokud budu moct, a poté zatleskám muži, který mne dokáže zradit tak skvělým způsobem, jakým jsem zradil já vás.“
„Dost řečí!“ vykřikl imperiální velitel. „Okamžitě se vzdejte nebo budou všichni vaši muži pobiti!“
Kendrick na něj upřel svůj rozzuřený pohled. Věděl, že se musí vzdát i přesto, že se vzdát nechtěl.
„Složte zbraně,“ pronesl Tirus rozvážným, uklidňujícím hlasem, „a budu s vámi jednat spravedlivě, jako válečník s válečníky. Budete moji váleční zajatci. Možná nectím vaše zákony, ale ctím válečnické zásady. Slibuji ti, že se vám pod mojí ochranou nic nestane.“
Kendrick se ohlédl na Bronsona, Sroga i Ereca, všichni jeho pohled opětovali. Všichni hrdí válečníci, nikdo nepronesl ani slovo, pouze koně pod nimi nervózně přešlapovali.
„Proč bychom ti měli věřit?“ zvolal Bronson směrem k Tirovi. „Už jsi dokázal, že tvoje slovo nic neznamená. Docela mám chuť zemřít tady na bojišti, jen proto, abych setřel ten nafoukaný úsměv z tvého obličeje.“
Tirus obrátil svůj pohled na Bronsona a zamračil se.
„Mluvíš a přitom ani nejsi MacGil. Jsi McCloud. Nemáš žádné právo zasahovat do záležitostí MacGilů.“
Kendric se rychle ozval s obhajobou svého přítele: „Bronson je teď stejný MacGil, jako kdokoli z nás. Mluví hlasem našich mužů.“
Tirus zaskřípal zuby, očividně ho mluvení přestalo bavit.
„Volba je na tobě. Rozhlédni se kolem a uvidíš tisíce našich připravených lukostřelců. Převezli jsme tě. Pokud se jen pokusíte sáhnout po mečích, padnou tvoji muži mrtví přímo na místě, kde jsou. Situaci jistě chápeš sám dostatečně dobře. Jsou chvíle, kdy je třeba bojovat a chvíle, kdy je třeba se vzdát. Pokud chceš ochránit své muže, uděláš to, co by udělal každý dobrý velitel. Složíš zbraně.“
Kendrick několikrát zatnul zuby, připadal si, jako by měl zevnitř shořet. Nerad, ale přesto musel uznat, že Tirus má pravdu. Rozhlédl se a věděl, že by většina, ne-li rovnou všichni, jeho muži okamžitě zemřeli, pokud by se pokusili bojovat. I když sám velmi toužil po boji, byla by to sobecká volba. A i přesto, že Tirem pohrdal, cítil, že tentokrát mluví pravdu. Že jeho mužům nikdo neublíží. Když budou žít, mohou vždycky bojovat. Někdy jindy, na jiném místě, na jiném bojišti.
Ohlédl se na Ereca, muže, se kterým vybojoval nespočet bitev, šampiona Stříbrných, a věděl, že přemýšlí o stejné věci. Být vůdcem bylo něco jiného než být válečníkem: válečník mohl bezstarostně bojovat a o nic dalšího se nezajímat, ale vůdce musí myslet nejprve na ostatní.
„Je čas, kdy jsou potřeba zbraně, a je čas, kdy je třeba se vzdát,“ vykřikl Erec. „Přijímáme tvoje slovo válečníka, že našim mužům nebude ublíženo. Za takové podmínky složíme zbraně. Pokud své slovo porušíš, Bůh ti pomáhej – vrátím se třeba z pekla, abych pomstil každého jednoho ze svých mužů.“
Tirus spokojeně přikývl. Erec si odepjal pochvu i s mečem a odhodil ji na zem, kam dopadla s hlasitým třesknutím.
Kendrick následoval jeho příkladu, stejně jako Bronson a Srog. Všichni se zdráhali, ale věděli, že je to moudré rozhodnutí.
Za nimi se ozvalo řinčení tisíců zbraní, když se Stříbrní, MacGilovci i Silesiané vzdali a odhodili svoje zbraně na zmrzlou zem.
Tirus se široce usmál.
„Teď sesedněte,“ přikázal.
Jeden po druhém sesedali a postavili se před koně.
Tirus se zašklebil a vychutnával si vítězství.
„Po všechny ty roky, kdy jsem byl v exilu na Horních ostrovech, jsem záviděl svému staršímu bratrovi Králův Dvůr a veškerou jeho moc. Ale který z MacGilů je nejmocnější teď?“
„Moc získaná zradou není žádná moc,“ odpověděl Bronson.
Tirus se zamračil a pokynul svým mužům.
Ti vyrazili kupředu a začali všem svazovat zápěstí hrubými provazy. Všechny je odtáhnou pryč, tisíce zajatců.
Když Kendricka vláčeli pryč, vzpomněl si náhle na svého bratra Godfreyho. Všechno to společně naplánovali, ale od té doby ho nikde neviděl, ani nikoho jiného z jeho mužů. Uvažoval – že by se mu nějakým způsobem podařilo uprchnout? Modlil se, aby Godfreyho potkal lepší osud než Kendricka a jeho muže. Z nějakého důvodu se cítil plný naděje.
U Godfreyho člověk nikdy neví.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Godfrey jel v čele svých mužů následován Akorthem, Fultonem a silesiánským generálem. Po boku mu jel imperiální velitel, kterého velkoryse vyplatil. Godfrey měl na tváři široký úsměv. Když se ohlédl a spatřil oddíl imperiálních vojáků o síle několika tisíc mužů, kteří táhli s nimi, aby se připojili k jeho věci, cítil se vice než spokojeně.
S uspokojením pomýšlel na odměnu, kterou jim dal, ty nekonečné pytle plné zlata, vybavoval si výrazy na jejich tvářích a byl v povznesené náladě z toho, že jeho plán vyšel. Až do posledního okamžiku si tím nebyl jistý, ale teď poprvé po dlouhé době zase volně dýchal. Koneckonců existuje mnoho způsobů, jak vyhrát bitvu, a on právě jednu vyhrál, aniž by prolil jedinou kapku krve. Možná ho to nečiní tak odvážným a rytířským jako jsou ostatní válečníci, ale pořád to byl jeho úspěch. A nebyl právě to ten důležitý cíl? Mnohem raději nechal všechny své muže naživu za cenu menšího úplatku, než by viděl polovinu z nich padnout při nějakém zběsilém hrdinském činu. Takový zkrátka byl.
Godfrey pracoval tvrdě, aby dosáhl toho, co měl. Využil všechny své konexe z černého trhu, hampejzů, zadních uliček a hospod, aby zjistil, kdo s kým spal, které nevěstince v Prstenu imperiální vojáci často navštěvují, a kteří velitelé imperiálního vojska byli ochotní nechat se uplatit. Godfrey měl hlubší síť pokoutných kontaktů než kdokoli jiný – také strávil většinu svého dosavadního života tím, že je navazoval. A teď se mu perfektně hodily. To, že každý ze svých zdrojů štědře odměnil, rovněž nebolelo. Konečně našel pro zlato svého otce dobré využití.
Přesto si Godfrey nemohl být do posledního okamžiku jistý, jestli se na ně může spolehnout. Každý má svou cenu a Godfrey si uvědomoval, že se pustil na hodně tenký led. Věděl, že je to sázka do loterie, a že imperiální vojáci jsou jen tak stálí, jako zlato, kterým je zaplatil. Ale zaplatil je velmi štědře a nakonec se ukázalo, že jsou spolehlivější, než vůbec doufal.
Samozřejmě neměl ani tušení, jak dlouho mu tento oddíl imperiálních jednotek zůstane oddaný. Ale dostali se ven minimálně z jedné bitvy a prozatím je měl na své straně.
„Mýlil jsem se v tobě,“ ozval se hlas.
Godfrey se otočil a spatřil salesiánského generála, který se k němu blížil