„Tak,“ pronesl jeho otec pomalu. Se zamračeným výrazem procházel kolem stolu směrem ke Steffenovi a z rukou si ve výhružném gestu stíral hadrem mastnotu. „Nakonec ses vrátil.“
Steffen si vzpomínal, že otec měl ve zvyku ten hadr zauzlovat, namočit a pak jím Steffena bít.
„Copak se stalo?“ dodal otec s nehezkým úsměvem. „Nedařilo se ti ve velkym městě?“
„Myslel si, že pro něho nejsme dost dobří. A teď přiběh zpátky domů jak spráskanej pes!“ vykřikl jeden z jeho bratrů.
„Jako pes!“ zopakovala jedna ze sester.
Ve Steffenovi kypěl hněv, ztěžka oddechoval, ale nutil se držet jazyk za zuby, neklesnout na jejich úroveň. Konec konců tihle lidé byli nízcí, hlavu měli plnou předsudků jako důsledek života stráveného v malém městečku. Na druhou stranu on viděl svět a naučil se spoustu nových věcí.
Jeho sourozenci – vlastně všichni v místnosti – se mu smáli přímo do očí.
Jediný, kdo se nesmál, byla jeho matka. Zírala na něj s vykulenýma očima. Steffen uvažoval, jestli alespoň ona není jiná. Říkal si, že by mohla mít radost, že ho vidí.
Ona ale jen pomalu zavrtěla hlavou.
„Ach, Steffene,“ řekla, „neměl ses sem vracet. Nejsi součástí týhle rodiny.“
Její slova, pronesená tak klidně, bez jakéhokoli studu, Steffena bolela ze všeho nejvíc.
„Nikdy nebyl,“ dodal jeho otec. „Je to zvíře. Co tu děláš, kluku? Vrátil ses pro zbytky?“
Steffen neodpověděl. Neměl nadání mluvit, nadání pro trefné rychlé odpovědi a rozpravy. A rozhodně ne ve vypjatých situacích jako byla tahle. Byl tak rozčilený, že téměř ani nedokázal formulovat slova. Bylo tolik věcí, které jim všem chtěl říct, ale nevyšlo z něj ani slovo.
Místo toho jen tiše stál a zuřil.
„Upad ti jazyk?“ strefoval se do něj otec. „Tak to mi jdi z cesty, ztrácím kvůli tobě čas. Dneska máme velkej den a nenecháme tě, abys nám ho kazil.“
Otec odstrčil Steffena z cesty a proběhl kolem něj ven ze dveří. Rozhlížel se na všechny strany. Zbytek rodiny čekal, dokud se otec nevrátil zpět do místnosti. Rozčileně bručel.
„Už sou tady?“ zeptala se s nadějí v hlase matka.
Zavrtěl hlavou.
„Nemám tucha, kde by mohli bejt,“ pronesl otec.
Pak se obrátil ke Steffenovi s tváří rudou vztekem.
„Vypadni z těch dveří,“ vyštěkl. „Čekáme důležitýho chlapa a ty stojíš v cestě. Zase to zkazíš, co? Stejně jako jsi vždycky všecko zkazil. Umíš si teda vybrat čas, když se ukážeš zrovna teď. Každou chvíli má přijet královny velitel, aby vesnici dal jídlo a zásoby. Musíme se mu ukázat. A podívej se na sebe,“ zavrčel otec, „stojíš tam a blokuješ naše dveře. Jen se na tebe podívá a půjde dál. Bude si myslet, že tu máme obludárnu.“
Steffenovi sourozenci vybuchli hurónským smíchem.
„Obludárnu!“ zopakovala jedna z nich.
Steffen stál na místě, sám rudý vzteky a hleděl na otce. Ten se na něj krutě mračil.
Příliš rozčilený na to, aby něco odpověděl, se Steffen pomalu obrátil, zavrtěl hlavou a vyšel ze dveří ven.
Vyšel na ulici a dal pokyn svým mužům.
Náhle se objevily tucty zářivých královských vozů a projížděly skrz vesnici.
„Už jedou!“ vykřikl Steffenův otec.
Celá Steffenova rodina vyběhla ven, proběhla kolem Steffena, vyskládala se do řady a zírala na vozy i královské stráže.
Všechny stráže se zastavily a hleděly s očekáváním na Steffena.
„Můj pane,“ tázal se jeden z nich, „budeme rozdělovat, nebo budeme pokračovat dál?“
Steffen stál před nimi, ruce zapřené v bok a upřeným pohledem sledoval svoji rodinu.
Jako jeden muž se celá jeho rodina otočila a v nevýslovném šoku zírala na Steffena. Přelétali pohledem od Steffena na stráž a zpět. Byli naprosto zmatení, jako by nedokázali pochopit, co vidí.
Steffen pomalu došel ke svému koni, nasedl do sedla zdobeného zlatem a stříbrem. Dělal z toho vystoupení pro rodinu. Nakonec na ně shlížel shora.
„Můj pane?“ zopakoval jeho otec. „To je nějakej hnusnej vtip? Ty? Královskej velitel?“
Steffen jen v klidu seděl, shlížel na otce a zavrtěl hlavou.
„Přesně tak, otče“ odpověděl Steffen. „Jsem královský velitel.“
„To nejde,“ řekl otec. „To nejde. Jak by se zvíře jako ty mohlo stát královskou stráží?“
V tu chvíli dva strážní seskočili z koní, tasili meče a přispěchali přímo ke Steffenovu otci. Meče mu přitiskli na krk tak drsně, až otec zděšením široce otevřel oči.
„Urazit královnina muže je jako urazit samotnou královnu,“ zavrčel jeden z vojáků na Steffenova otce.
Ten jen zděšeně polkl.
„Můj pane, máme toho muže uvěznit?“ zeptal se druhý voják Steffena.
Steffen přelétl pohledem svoji rodinu, viděl šok v jejich tvářích a přemýšlel, co dál.
„Steffene!“ přiběhla k němu jeho matka. Sevřela do dlaní jeho nohu a žadonila. „Prosim! Nezavírej svého otce! A prosim, dej nám zásoby. Potřebujem je!“
„Dlužíš nám je!“ vyhrkl otec. „Za všecko co jsme ti dali. Za tvůj život. Dlužíš jenom nám.“
„Prosim!“ ozvala se znovu matka. „Netušili sme to. Netušili sme, co se z tebe stalo! Prosim, neubližuj otci!“
Padla na kolena a začala vzlykat.
Steffen téměř ani nezavrtěl hlavou. Nechápal tyhle lháře, zrádné lidi bez cti. Lidi, kteří se k němu celý život chovali jen krutě. Teď, když si uvědomili, že je někdo, už od něj něco chtěli.
Steffen se rozhodl, že mu ani nestojí za odpověď.
A také si něco uvědomil: celý život svou rodinu uctíval. Jako by oni byli skvělí, perfektní a úspěšní. Takoví, jaký by chtěl být i on. Ale teď si uvědomil, že to vše bylo přesně naopak. Všechno, celá jeho výchova, byla jedna velká lež. Byli to ubožáci. I přes jeho deformaci stál nad nimi všemi. Bylo to poprvé, kdy si to uvědomil.
Shlédl dolů na svého otce, kterému na hrdlo stále mířily dva meče, a jedna jeho část mu chtěla ublížit. Ale druhá jeho část si uvědomila další věc: nezasloužili si ani jeho pomstu. Museli by být někým, aby si něco zasloužili, ale oni nebyli nic.
Steffen se obrátil ke svým mužům.
„Myslím, že tahle vesnice si docela vystačí i sama,“ pronesl rozhodně.
Pobídl koně a všichni opustili vesnici v ohromném oblaku prachu. Steffen se rozhodl, že se sem už nikdy znovu nevrátí.