ji okamžitě pochopil a oči se mu rozšířily děsem. Co mu sloužilo ke cti, bylo, že nezaváhal ani na okamžik, obrátil se a spěchal k MacGilovským velitelům, vytrhl je z boje a křičel na ně, zatímco gestikuloval směrem k otevřeným dveřím. Všem jim postupně došlo, o co jde, a okamžitě vykřikli rozkazy pro svoje muže.
Luandu potěšil pohled na MacGilovské muže, kteří se náhle odpoutali z boje, obrátili se a běželi k otevřeným dveřím, které jim připravila.
Zatímco se ostatní snažili seřadit, Luanda a Bronson neztráceli čas. Běželi k otevřeným dveřím a s hrůzou sledovali, jak k nim uhání i další McCloud, sebral dřevěnou tyč a chystá se dveře zablokovat. Luanda nepředpokládala, že by to tentokrát stihla.
Tentokrát ale zareagoval Bronson. Pozvedl meč vysoko nad hlavu a s prudkým rozmáchnutím ho vrhnul.
Meč s otáčením proletěl vzduchem, až se konečně zabořil do zad McCloudského muže.
Válečník vykřikl a zhroutil se na zem. Bronson pak doběhl ke dveřím a otevřel je dokořán. Právě včas.
Tucty MacGilovců vyběhly skrz dveře a Luanda s Bronsonem se k nim přidali. V celé síni už nezbýval žádný MacGil a McCloudští s úžasem sledovali, jak se jejich nepřátelé stahují. Nedokázali pochopit proč.
Jakmile byli venku, zabouchla Luanda dveře, zapřela je několika dřevěnými kůly a zvenčí tak dveře zablokovala. Žádný McCloud je teď nemohl následovat ven.
McCloudští venku si jich všimli a začali odhazovat pochodně. Místo toho postupně tasili meče a chystali se k útoku.
Bronson s ostatními jim k tomu ale nedal příležitost. Zaútočili na McCloudské vojáky stojící všude kolem budovy, bodali je a zabíjeli, zatímco vojáci upouštěli pochodně a zápasili s vlastními zbraněmi. Většina McCloudských byla navíc stále uvnitř a těch několik tuctů venku se nemohlo vyrovnat vlně rozzuřených MacGilů. Ti je v záchvatu zuřivosti všechny rychle pozabíjeli.
Luanda stála s Bronsonem po boku, vedle nich MacGilovští vojáci, všichni těžce oddechovali, ale byli rádi, že jsou naživu. Všichni hleděli s respektem na Luandu. Věděli, že právě jí vděčí za své životy.
Jak tam stáli, vnímali bušení McCloudských uvězněných v síni. Všichni se snažili dostat ven. MacGilové pomalu obrátili své pohledy na budovu a nebyli si jistí, co dál. Bronson byl velitel a tak musel rozhodnout.
„Musíš tu rebelii zadusit,“ řekla Luanda rozhodně. „Musíš s nimi jednat stejně brutálně, jako se chystali jednat oni s tebou.“
Bronson na ni váhavě pohlédl a Luanda v jeho očích viděla nerozhodnost.
„Jejich plán nevyšel,“ řekl. „Jsou uvnitř v pasti. Zajatci. Vsadíme je do vězení.“
Luanda zuřivě zavrtěla hlavou.
„NE!“ zakřičela. „Tihle muži tady vzhlíží k tobě jako k veliteli. Tohle je krutá část světa. Tady nejsi v Králově Dvoře. Tady vládne brutalita. Brutalita vyžaduje respekt. Muži uvnitř nesmí zůstat naživu. Musí se stát výstrahou pro ostatní!“
Bronson si s hrůzou uvědomil, o čem mluví.
„Co to říkáš?“ zeptal se. „Říkáš, že je máme zaživa upálit? Že jim máme připravit stejná jatka, jako se chystali připravit oni pro nás?“
Luanda sevřela čelist.
„Pokud to neuděláš, pamatuj na moje slova: jednoho dne tě určitě zavraždí.“
Kolem stáli MacGilovští a sledovali jejich hádku. Luanda stála rozkročená a rozzuřeně funěla. Milovala Bronsona – konec konců jí přeci zachránil život. A přesto nenáviděla, jak byl občas slabý a naivní.
Luanda už mela dost mužské vlády. Dost chybných mužských rozhodnutí. Toužila po tom, aby mohla vládnout sama. A věděla, že by vládla lépe, než kterýkoli z nich. Občas, jak věděla, dokáže i žena vládnout v mužském světě.
Luanda, kterou celý život odstrkovali a nebrali v potaz, cítila, že už nedokáže jen tak sedět stranou. Konec konců, jen díky ní byli všichni tihle muži živí. Navíc byla královskou dcerou. Dokonce prvorozenou – ničím menším.
Bronson na ni jen rozechvěle zíral a Luanda jasně viděla, že nic neudělá.
Nedokázala to vystát. Vyrazila ze sebe výkřik, ve kterém znělo všechno její rozhořčení. Rozběhla se kupředu a chňapla po pochodni v ruce jednoho ze sloužících. Muži ji jen sledovali v omráčeném tichu. Proběhla před nimi, pozvedla pochodeň do výše a pak ji vrhla.
Pochodeň prozářila noc, proletěla obloukem vzduchem a přistála na vrcholku doškové střechy hodovní síně.
Luanda pak s uspokojením sledovala, jak se plameny začínají pomalu šířit.
MacGilové kolem zajásali a následovali jejího příkladu. Každý z nich sebral pochodeň a vrhl ji na střechu. Během několika chvil se plameny rozhořely do výšky, žár byl stále silnější a tváře jim zalilo teplo. Noc prozářilo světlo ohně a hala zaplála jasným plamenem.
Výkřiky McCloudských uvězněných uvnitř pročísly noc. A zatímco Bronson se třásl, Luanda stála pevně. Chladná, tvrdá, nemilosrdná. Ruce měla zapřené v bok a pomalu ji zaplavovalo uspokojení.
Obrátila se k Bronsonovi, který tam stál s ústy otevřenými úžasem.
„Tak tohle,“ pronesla vzdorovitě, „je to, co znamená vládnout.“
KAPITOLA TŘETÍ
Reece kráčel bok po boku se Starou. Ruce volně svěšené podél těla se jim houpaly ze strany na stranu, ale přesto se vzájemně nedrželi. Procházeli nekonečnými lukami rozkvetlých květin stoupajícími vysoko do hor, překypujícími barvami, typický pohled na Horních ostrovech. Kráčeli tiše. Reece zaplavovaly rozporuplné emoce a proto vlastně nevěděl, co říct.
V myšlenkách se vracel k osudovému momentu, kdy se jeho oči u horského jezera setkaly se Stařinými. Doprovod odeslal pryč, potřeboval být se Starou chvíli sám. Samozřejmě se jim příliš nelíbilo nechávat je o samotě – obzvláště Matusovi, který až příliš dobře věděl, co mezi nimi bylo – ale Reece na tom trval. Stara byla jako magnet, který ho přitahoval a on nechtěl, aby s nimi byl ještě někdo další. Potřeboval s ní strávit nějaký čas, promluvit si s ní, aby porozuměl tomu, proč na něj hleděla pohledem plným lásky, stejné, jakou cítil on k ní. Chtěl pochopit, jak moc je to, co se s nimi děje, skutečné.
Jak šli, Reecovi bušilo srdce, nebyl si jistý, kde má začít, co dál udělat. Rozum mu velel, aby se obrátil, aby utíkal, aby se dostal od Stary tak daleko, jak jen to bude možné. Aby se nalodil na další loď plující zpět na pevninu a už na ni nikdy nepomyslel. Aby se vrátil domů ke své nastávající, která na něj trpělivě čekala. Konec konců, Selese ho milovala a on miloval Selese. A jejich svatba měla proběhnout během několika dní.
Reece věděl, že to by bylo chytré rozhodnutí. Byla by to správná věc.
Jeho rozum ale přehlušily city, které v něm každým okamžikem sílily. Vášní, kterou nedokázal ovládat a která se odmítala podřídit jeho racionálnímu uvažování. Právě taková vášeň ho přiměla, aby tu teď byl po Stařině boku, aby s ní procházel lukami. Byla to jeho neovladatelná