pozvedl třesoucíma se rukama svůj luk, naklonil se přes ochoz a zamířil. Chtěl si rychle vyhlédnout cíl a okamžitě na něj vypálit – ale to, co uviděl pod sebou, jej přimělo znovu šokovaně pokleknout za hradbu. Pod ním útočily tisíce McCloudských jezdců. Jejich dobře vytrénovaná armáda doslova pohlcovala okolí a celé to těleso se řítilo k branám Králova Dvora. Mezi nimi bylo i mnoho opěšalých, kteří nesli beranidla a během chvíle už s nimi začali bušit do kovových portculis městských bran. Při každém tom nárazu se hradba pod jeho nohama otřásala.
Znovu vstal, aby střílel, ale náraz beranu mu sebral rovnováhu, a tak jeho šíp jenom prosvištěl vzduchem a netrefil vůbec nic. Sáhl pro další a založil jej do šípu. Zrychlený tep vlastního srdce cítil až na spáncích. Byl si jistý, že tento den je jeho posledním. Naklonil se přes ochoz a zamířil. Než však stačil vystřelit, přiletěl náhle odněkud zezdola kámen vržený z ručního praku a tvrdě jej udeřil do železné helmice.
To zařinčení mu řádně pocuchalo už tak napjaté nervy. Bylo to jako kdyby seděl uvnitř právě zvonícího zvonu. Upadl nazad a zároveň vystřelil šíp, který letěl vzhůru do nebes, jako kdyby snad chtěl doletět až ke slunci. Godfrey si strhnul helmici z hlavy a promnul si místo, kam jej střela udeřila. Nikdy by byl neřekl, že může obyčejný kámen napáchat takovou neplechu. Rozezvučená přílba přenesla své vibrace do celé jeho hlavy.
Napadlo ho do čeho se to zase namočil. Pravda, byl hrdinou, podařilo se mu před McCloudským nájezdem zalarmovat celé město a získat pro ně alespoň trochu drahocenného času. Možná, že tím i zachránil pár životů. Rozhodně tedy zachránil ten patřící jeho sestře.
A teď byl tady, spolu s pár tucty dalších vojáků a snažil se držet hradbu. Nikdo z jeho spolubojovníků nebyl Stříbrným, ba dokonce ani pořádným rytířem. Snažili se udržet skořápku evakuovaného města proti celé McCloudské armádě. Přitom tyhle vojenské věci nebyly ani trochu jeho denním chlebem.
Ozvala se strašlivá rána, jež jej přiměla se znovu zapotácet. Portculis byla prolomena.
Do města se začaly hrnout nájezdníci lačnící po krvi. Posadil se zády k ochozu a dobře věděl, že je jenom otázkou času, než se dostanou až sem. A pak bude muset bojovat o holý život. Copak tohle znamenalo být vojákem? Tohle byla ta sláva, hrdinství a čest? Zemřít, aby ostatní mohli žít? Teď, když už téměř hleděl smrti do tváře, si už vůbec těmi rytířskými řečmi nebyl jistý. Nebyl dobrý nápad tu zůstat. Stát se vojákem a hrdinou bylo skvělé, ale co to bylo ve srovnání s tím být jednoduše naživu?
Pomyslel na to, že by se měl sebrat a utíkat pryč, anebo se někde pokusit schovat, když tu se najednou na ochozu objevilo několik prvních McCloudů. Godfrey se díval jak byl jeden z jeho spolubojovníků bodnut a sražen za vlastního křiku na kolena.
A potom se to stalo zase. Navzdory jeho rozumovému uvažování, všemu důvtipu, který na něj řval, že být vojákem je blbost, se v něm cosi pohnulo a potom probudilo. Něco uvnitř jeho osobnosti, co jednoduše nedokázalo snést pohled na to, že někdo jiný trpí. Během vteřiny jej ten pocit naprosto pohltil. Kdyby později hledal nějaké pojmenování, možná by použil slovo šílená hloupost. Ale jiní by to jistě označili za rytířství.
Zaregoval bez dalšího přemýšlení. Viděl sám sebe, jak bere ze země dlouhou píku a rozbíhá se s ní proti řadě McCloudů, která postupovala nahoru po schodech. Zařval jako nestvůra a zarazil ostří píky do prvního z mužů. Nabodl jej jako jednohubku, ale tím to pro něj neskončilo. Godfrey běžel dál, plnou vahou se opřel do své dlouhé zbraně a i jeho pivní břich teď byl v tomto manévru užitečný.
K jeho vlastnímu překvapení to fungovalo. Tlačil ty muže zpátky dolů po zatočeném schodišti a pryč z ochozů. Jenom svými vlastními silami držel útočící McCloudy na uzdě. Prozatím.
Když bylo hotovo, odhodil píku a udiveně si prohlížel vlastní ruce, jako kdyby nemohl uvěřit, kde se to v něm vzalo. Okolní spolubojovníci na něj zírali s nemenším úžasem.
Než mohl začít přemýšlet co podniknout teď, bylo toto rozhodnutí vyřešeno za něj. Koutkem oka spatřil pohyb a záhy uviděl další jednotku McCloudů, která se k němu blížila ze strany. Museli na ochoz prorazit na nějakém jiném místě.
Než se zmohl na jakoukoliv přípravu k obraně, první z nepřátel už byl u něj a rozmáchl se po něm těžkým válečným kladivem. Jestli neuhne, ta rána mu rozlouskne lebku jako vlašský oříšek.
Na poslední chvíli se uhnul do bezpečí – to mu odjakživa šlo velmi dobře – a kladivo prolétlo neškodně někde nad jeho hlavou. V pokračování toho pohybu vyrazil ramenem vpřed proti nepřítelově břichu. S vrčením do něj narazil jako býk.
Tlačil jej před sebou dál a dál po ochozu. Voják se snažil ze sevření vymanit a chytit Godfreyho pod krkem. Ten muž měl obrovskou sílu, ale tu nepostrádal ani Gdofrey. Alespoň v tomto jej příroda fyzicky obdařila velmi dobře.
V potyčce se několikrát otočili kolem dokola, až jeden jako druhý ztratili orientaci. Nakonec padli k zemi a následně se překulili přes okraj zdi.
Proletěli vzduchem do hloubky dobrých pět metrů a i v letu pokračoval jejich urputný zápas. Godfrey se pokoušel otočit tak, aby přistál plnou vahou na tom muži. Soupeřův zájem byl samozřejmě naprosto opačný. To se ale nesmělo stát. Ten, který zůstane dole, bude vahou zbroje toho druhého zcela jistě rozdrcen.
Na poslední chvíli se Godfreymu podařilo dostat se nahoru. Muž jenom bolestně vydechl, když se zařinčením dopadli na zem. Jeho oči zůstaly otevřené, ale už nadále po Godfreym nepátraly.
Ani vítěz však nedopadl zrovna do měkkého. Tvrdě se přitom udeřil helmicí o zem a když se z poraženého nepřítele odkulil stranou, měl pocit, že má zlámanou snad každou kost v těle. Otočil se na záda a sledoval, jak se nádvoří pod hradbou kolem něj v divoké spirále točí a točí. Poslední co vnímal, byla armáda McCloudů, která se valila do města, přebírala vládu nad obrannými valy a rozjížděla se do všech okolních ulic.
*
Elden stál uprostřed legionářského cvičiště, ruce založené v bok. Conven a O’Connor stáli vedle něj a všichni tři sledovali nové rekruty, které jim Thorgrin přivedl. Elden okem experta sledoval jednotlivé brance, jak se pokoušejí na tréninkových kobylách cválat přes překážkovou dráhu tvořenou skoky i výmoly a vrhat přitom krátké jezdecké oštěpy na porůznu zavěšené terče. Některým se nepodařilo dostat se přes skok, jiní spadli ze sedla, když měli své koně vést nerovným terénem plným děr. Jiní se v sedle udrželi, ale potom netrefili ani jediný z terčů.
Elden zakroutil hlavou, snažil se myslet na svoje první dny v Legii a znovu a znovu si připomínat, že všichni tito mladíci za poslední dny přece jenom prokazují určité zlepšení. Přesto však většina z nich nebyla ani blízko tomu, co by v minulosti k přijetí k Legii vůbec stačilo. Elden navíc nastavil laťku velmi vysoko. Nechtěl Thorgrina zklamat. Bylo otázkou jeho osobní cti mu předat, v rámci možností, co nejlépe vycvičenou jednotku. Conven s O’Connorem se s ním na tom jednohlasně shodli.
„Pane, nesu zprávy.“
Elden se podíval na jednoho právě dorazivšího rekruta. Merek, ten dřívější zlodějíček, přiběhl s vykulenýma očima. Vyrušil Eldena z přemýšlení, což obr neměl rád.
„Kluku, říkal jsem ti, že mě nemáš…“
„Ale,