si pamatoval. Udělal krok kupředu odhodlaný zjistit, jestli jde jen o přelud nebo o skutečnost.
Thor se natáhl, aby ji obejmul, ale zároveň se obával, aby neobjímal jen prázdný vzduch. Jen iluzi. Pak ale ucítil, že je skutečná, že v objetí svírá skutečnou osobu. A cítil, že ona ho také objala. Byl to pro něj ten nejúžasnější a nejlepší pocit na světě.
Pevně ho objala a Thor se cítil nevýslovně šťastný z toho, že je skutečná. Že to vše bylo skutečné. Že měl matku, která skutečně existovala, že tu byla s ním, z masa a kostí, v zemi plné iluzí a přeludů – a že se o něj skutečně zajímala.
Po dlouhé chvíli se pustili a Thor na ni pohlédl se slzami v očích. Viděl, že i jí se v očích lesknou slzy.
„Synu, jsem na tebe tak hrdá,“ řekla.
Jen na ni hleděl a nebyl schopný promluvit, došla mu slova.
„Dorazil jsi na konec svojí cesty,“ dodala. „Jsi hoden být tu. Stal ses mužem, o kterém jsem vždy věděla, že se jím staneš.“
Thor na ni hleděl a pečlivě si ji prohlížel. Stále žasl nad tím, že skutečně existuje. Nevěděl pořádně co říct. Celý svůj život pro ni měl tolik otázek, že teď, když před ní skutečně stál, si nedokázal žádnou vybavit. Ani nevěděl, kde by měl začít.
„Pojď se mnou,“ řekla a obrátila se, „ukážu ti tohle místo – místo, kde ses narodil.“
Usmála se a natáhla ruku. Thor ji sevřel ve své dlani.
Šli bok po boku do hradu, jeho matka ho vedla. Vyzařovalo z ní světlo, odráželo se od zdí a Thor to vše sledoval s úžasem. Bylo to to nejzářivější místo, na kterém kdy byl. Zdi byly vytvořeny ze zářivého zlata, všechno se třpytilo, vše bylo perfektní, téměř nereálné. Připadal si, jako by vstoupil do magického hradu v oblacích.
Prošli dlouhou chodbou s vysokými klenutými stropy ozářenou světlem, které se odráželo od všeho, co míjeli. Thor sklonil hlavu a zjistil, že podlaha je pokrytá diamanty, broušenými a jiskřícími miliony pablesků.
„Proč jsi mě opustila?“ zeptal se náhle Thor.
Byla to první slova, která jí řekl a i jeho samotného překvapila. Ze všech věcí, na které se jí chtěl zeptat, vyhrkl z nějakého důvodu zrovna tohle. Cítil se kvůli tomu v rozpacích, zastyděl se za sebe, že ho nenapadlo říct něco milejšího. Nechtěl znít nevrle.
Ale úsměv jeho matky se ani nezachvěl. Stále šla po jeho boku a hleděla na něj pohledem čisté lásky. Vyzařovala z ní taková láska a přijetí, že Thor cítil, že ho neodsoudí za nic, co by ještě mohl říct.
„Máš právo se na mě zlobit,“ řekla. „Musím tě požádat o odpuštění. Ty a tvoje sestra pro mě znamenáte víc než cokoli jiného na světě. Chtěla jsem vás vychovat tady – ale nemohla jsem. Protože jste oba výjimeční. Oba dva jste výjimeční.“
Zahnuli do další chodby, kde Thorova matka zastavila a obrátila se k němu.
„Nejsi jen druid, Thorgrine. Nejsi jen válečník. Jsi největší válečník, který kdy byl nebo kdy bude. A stejně tak i největší druid. Tvůj osud je výjimečný – tvůj život bude větší, mnohem větší než je tohle místo. Je to život a osud, který budeš sdílet se zbytkem světa. To je důvod, proč jsem ti dala svobodu. Musela jsem tě nechat jít, aby ses stal mužem, kterým teď jsi. Abys získal zkušenosti, které jsi musel získat, aby ses stal takovým válečníkem, jakým máš být.“
Zhluboka se nadechla.
„Jak vidíš, Thorgrine, není to odloučení a privilegia, které dělají válečníka válečníkem, ale odříkání a strádání, utrpení a bolest. Utrpení hlavně. Ničilo mě, když jsem musela sledovat, jak trpíš, a přesto jsem věděla, že utrpení je přesně to, co potřebuješ nejvíc, aby ses stal mužem, kterým ses stal. Rozumíš tomu, Thorgrine?“
Thor skutečně poprvé v životě rozuměl. Poprvé mu všechno dávalo smysl. Vzpomněl na všechno utrpení, které ho v životě potkalo: na to jak vyrůstal bez matky, jak zůstával ve stínu svých bratrů, jak ho otec nenáviděl. V malé vesnici, která ho dusila, kde ho všichni vnímali jako naprostou nicku. Jeho výchova se skládala z dlouhého řetězce ponižování.
Teď ale začínal chápat, že to všechno potřeboval. Že všechno to soužení a utrpení muselo být.
„Všechno tvoje strádání, tvoje nezávislost, tvůj boj za vlastní cestu,“ dodala jeho matka, „byl můj dar tobě. Byl to dar, který ti pomohl, aby ses stal silnějším.“
Dar, pomyslel si Thor. Nikdy o tom takhle neuvažoval. V té době to vše vypadalo jako věc ze všeho nejméně podobná daru – a přesto teď, při pohledu zpět, věděl, že to skutečně dar byl. Když ta slova pronesla, uvědomil si, že měla pravdu. Všechny nepříjemnosti jeho života, výzvy, kterým čelil – to vše byl dar, který mu pomohl stát se tím, čím byl nyní.
Pak se jeho matka obrátila a společně pokračovali bok po boku na cestě hradem. Thorovou myslí vířil milion otázek, které jí chtěl položit.
„Nezdáš se mi?“ zeptal se Thor.
Znovu se cítil trapně za to, jak hloupě se ptá, a znovu položil otázku, o které nepředpokládal, že by ji položil. Cítil ale nezměrnou touhu zjistit pravdu.
„Je tohle místo skutečné?“ pokračoval Thor. „Nebo je to vše jen iluze, pouhá hříčka mojí vlastní představivosti, jako zbytek téhle země?“
Matka se na něj usmála.
„Jsem stejně skutečná, jako jsi ty,“ odpověděla.
Thor přikývl, její odpověď ho uklidnila.
„Máš pravdu, že Země druidů je země iluzí, kouzelná země promítající se do tvé mysli,“ dodala. „Jsem opravdu skutečná – ale současně jsem jako ty – druid. Druidové nejsou tolik spojení s fyzickými místy jako lidé. Což znamená, že jedna moje část žije tady a další část žije jinde. Proto jsem vždy s tebou, i když mě nemůžeš vidět. Druidi jsou současně všude a nikde. Na rozdíl od ostatních jsme ve dvou světech.“
„Jako Argon,“ odpověděl Thor, když si vzpomněl na Argonův nepřítomný pohled, který se mu občas objevil na tváři a pak zase zmizel, jako by byl Argon současně všude a přitom nikde.
Přikývla.
„Ano,“ odpověděla. „Přesně jako můj bratr.“
Thor šokovaně vydechl.
„Tvůj bratr?“ zopakoval.
Souhlasně přikývla.
„Argon je tvůj strýc,“ řekla. „Hodně mu na tobě záleží. Vždycky mu na tobě záleželo. A na Alistair také.“
Thor musel chvíli přemýšlet, zaskočilo ho to.
„Pro mě je to ale jiné,“ řekl Thor. „Necítím věci jako ty. Cítím se mnohem víc vázaný k fyzickým místům, než jsi ty. Nedokážu cestovat do ostatních světů stejně volně jako Argon.“
„To proto, že jsi napůl člověk,“ odpověděla.
Thor nad tím uvažoval.
„Teď jsem ale tady, v tomto hradě, doma,“