Vláda Královen . Морган Райс

A víš proč? Protože nikdo nedokázal tohle kopí uzvednout po dlouhá staletí, ale ona jednoduše přistoupila sem na tohle místo a zvedla jej jednou rukou. Potom jej použila k usmrcení vlastního otce, čímž se zmocnila trůnu.“

      Otočila se k němu. Její oči zářily nadšením.

      „Říká se, že kopí lze vládnout pouze jednou a dokáže to pouze Vyvolený. Říkali, že moje matka bude žít tisíc století a nikdo jiný už nikdy na Volusijský trůn neusedne. A víš, co se stalo potom? Já sama jsem to kopí vzala a zabila ji s ním.“

      Zhluboka se nadechla.

      „Co z toho vyplývá, lorde veliteli?“

      Díval se na ni a nechápavě kroutil hlavou.

      „Můžeme žít v legendách ostatních lidí,“ pokračovala Volusia, „anebo si můžeme vytvořit naše vlastní.“

      Přistoupila k němu blíže a její tvář se zkroutila hněvem.

      „Až rozdrtím celé Impérium,“ zavrčela, „až každý člověk na tomhle světě přede mnou ohne kolena, až nezbude žádná žijící osoba, která nebude znát, křičet a skandovat moje jméno, teprve potom uvidíš, že já jsem jediná a opravdová vládkyně - a jediná a opravdová bohyně. Já jsem Vyvolenou. A zvolila jsem se sama!“

      KAPITOLA DESÁTÁ

      Gwendolyn procházela vesnicí společně s bratry Kendrickem a Godfreym a byla následována přáteli a pomocníky Sandarou, Abertholem, Brandtem a Atmem. Za nimi se pomalu ploužil zástup těch, kteří ještě z jejího lidu zůstali. Všichni zde byli vítáni. Vedl je Bokbu, náčelník vesnice. Gwendolyn mu byla za jeho ochotu jim poskytnout alespoň dočasný azyl neskonale vděčná. Vesničané je přijali a poskytli jim útočiště, aby mohli znovu vstát z popela. Gwen ani nechtěla přemýšlet, co by si jinak počali. Nejspíše by teď už byli všichni mrtví.

      Byla neskonale vděčná i Sandaře, která se za ně u jejího lidu zaručila a která měla ten nápad je přivést právě sem. Gwen se rozhlížela po vesničanech, kteří na její zástup patřili jako na nějakou kuriozitu, vytrhující je z jednotvárností běžných dní. Žili v malých hliněných chatrčích, ale vypadali jako národ hrdých válečníků. Někoho, jako byla Gwen a její lidé, podle výrazů jejich tváří, ještě nikdy v životě neviděli. Kromě zvědavosti však bylo vidět i jistou dávku ostražitosti. Nebylo divu. Staletí otroctví je naučila opatrnosti.

      Všimla si, že jsou všude kolem zapalovány velké ohně. Nevěděla proč.

      „K čemu všechny ty ohně?“ zeptala se.

      „Dorazili jste ve zvláštní den,“ odpověděl Bokbu. „Zrovna slavíme svátek mrtvých. Je to svatá noc, která je u nás slavena jenom jednou za sluneční cyklus. Pálíme ohně, abychom uctili bohy mrtvých, a říká se, že ti za námi této noci sestupují na zem a promlouvají k nám o tom, co náš čeká.“

      „Také se traduje, že tohoto dne má dorazit náš zachránce,“ vložil se do hovoru další hlas.

      Gwen spatřila staršího muže, možná tak sedmdesátiletého. Byl vysoký, hubený a vážné tváře. Došel k nim, opírajíc se přitom o dlouhou dřevěnou hůl žluté barvy a jeho ramena pokrýval plášť stejného odstínu.

      „Dovol, abych ti představil Kalo,“ řekl Bokbu. „Je to náš věštec.“

      Gwen přikývla na pozdrav a dostalo se jí stejné reakce.

      „Vaše vesnice je krásná,“ poznamenala. „Je tu dobře cítit spokojenost rodinného krbu.“