se to školy," řekla Jilly roztřeseným hlasem. "Je to ta zima."
"Hádám, že ve Phoenixu nebývá zima," řekla Riley. "Musí ti to připadat zvláštní."
Jillyny oči se naplnily slzami.
"Někdy je chladno," řekla. "Obzvlášť v noci."
"Prosím, řekni mi co se děje," řekla Riley.
Jilly začaly stékat po tváři slzy. Promluvila nepatrným, přidušeným hlasem.
"Zima ve mě vyvolává vzpomínky ..."
Jilly se odmlčela. Riley trpělivě čekala, až zase začne.
"Můj táta ně vždycky za všechno obviňoval," řekla Jilly. "Obviňoval mě za to, že moje máma odešla pryč a můj bratr taky a dokonce mě obviňoval, že ho neustále vyhazovali z nějaké práce. Cokoli, co nebylo v pořádku, byla moje chyba."
Jilly nyní tiše vzlykala.
"Povídej," řekla Riley.
"Jednou v noci mi řekl, že chce abych odešla," řekla Jilly. "Řekl, že jsem na obtíž a že mě má dost a že se mnou skoncoval. Vykopl mě z domu. Zamkl dveře a já se nemohla dostat zpět."
Jilly při té vzpomínce těžce polkla.
"Nikdy v životě jsem nepociťovala takový chlad," řekla. "Dokonce ani tady, v tomhle počasí. V příkopě jsem našla velkou odtokovou rouru, která byla dost velká na to, abych si do ní zalezla a tak jsem v ní strávila noc. Bylo to děsivé. Někdy kolem procházeli lidé, ale já nechtěla, aby mě našli. Nezněli jako někdo, kdo by mi mohl pomoci."
Riley zavřela oči, představovala si dívku, jak se schovává v temné rouře. Zašeptala: "A co se pak stalo?"
Jilly pokračovala, "Jen jsem se přikrčila a zůstala tam celou noc. Nemohla jsem spát. Druhý den ráno jsem šla domů a zaklepala na dveře a volala na otce a prosila ho, aby mě pustil dovnitř. Ignoroval mě, jako bych tam ani nebyla. Tak jsem šla na odpočívadlo pro kamiony. Bylo tam teplo a jídlo. Některé ženy na mě byly hodné a napadlo mě, že bych udělala cokoliv, abych tam mohla zůstat. A tu noc jsi mě našla."
Jilly se uklidnila, když svůj příběh dovyprávěla. Zdálo se, že se jí ulevilo, protože to mohla dostat ze sebe ven. Ale teď plakala zase Riley. Nemohla uvěřit, čím si tato chudá dívka prošla. Položila ruku kolem Jilly a pevně ji objala.
"Už nikdy," řekla Riley mezi vzlyky. "Jilly, slibuji ti, že už se tak nikdy nebudeš cítit."
Byl to obrovský příslib a Riley se teď sama cítila malá, slabá a křehká. Doufala, že bude moci slib dodržet.
KAPITOLA TŘETÍ
Žena pořád myslela na chudáka Cody Woodse. Byla si jistá, že je nyní mrtvý. Určitě se o tom dočte v ranních novinách.
I když se těšila ze svého horkého čaje a granoly, byla z čekání na zprávy nevrlá.
Kdy už ty noviny dorazí? říkala si při pohledu na kuchyňské hodiny.
Zdálo se, je poslední dobou nosí stále později. Jistěže by neměla tyto trable s digitální verzí. Ale nechtěla číst zprávy na počítači. Ráda se posadila do pohodlného křesla a užívala si staromódní pocit třímání novin ve svých rukou. Líbil se jí dokonce způsob, jakým svými prsty držela novinový papír.
Ale noviny měly už čtvrt hodiny zpoždění. Jestli to bude takhle pokračovat dál, měla by tam zavolat a stěžovat si. To nedělala ráda. Zanechávalo to vždy pachuť v ústech.
Noviny byly každopádně skutečně jediný způsob, jakým se mohla dozvědět o Codym. Nemohla zrovna zavolat do rehabilitačního centra Signet a zeptat se na něj. To by bylo příliš podezřelé. Kromě toho si tamější zaměstnanci mysleli, že už je v Mexiku se svým manželem a nemá v plánu se vrátit.
Nebo byla spíše v Mexiku Hallie Stilliansová. Připadalo jí trochu smutné, že už nikdy nebude Hallie Stilliansovou. Ten konkrétní pseudonym jí docela přirostl k srdci. Od zaměstnanců rehabilitačního centra Signet bylo milé, že ji během jejího posledního dne v práci překvapili dortem.
Když si na to vzpomněla, usmála se. Dort byl barevně ozdoben sombrery a byl na něm vzkaz:
Buen Viaje, Hallie a Ruperte!
Rupert bylo jméno jejího imaginárního manžela. Bude jí chybět, jak láskyplně o něm mluvila.
Dojedla svou granolu a neustále usrkávala svůj lahodný domácí čaj, vyrobený podle starého rodinného receptu – jiného receptu, než který prozradila Codymu a samozřejmě v něm nebyla zvláštní ingredience, kterou přidala pouze jemu.
Začala si líně prozpěvovat ...
Daleko od domova,
Tak daleko od domova -
Děťátko na míle vzdálené.
Chřadneš a soužíš se
Ze dne na den
Nemůžeš se smát, nemůžeš si hrát.
Jak Cody tu písničku miloval! A stejně tak i ostatní pacienti. A mnoho budoucích pacientů si ji bude stejně tak vychutnávat. Ta myšlenka ji zahřála u srdce.
Vtom uslyšela bouchnutí u dveří. Spěchala je otevřít a podívat se ven. Na studeném schodišti ležely ranní noviny. Třesoucí se vzrušením noviny zvedla a spěchala zpátky do kuchyně, aby je otevřela na straně s oznámením úmrtí.
A opravdu, bylo to tam:
SEATTLE – Cody Woods, 49, ze Seattlu ...
Chvíli se u toho zastavila. To bylo zvláštní. Přísahala by, že jí řekl, že mu bylo padesát. Pak si přečetla zbytek ...
... v nemocnici South Hills, Seattle, Washington; Sutton-Brinks pohřební a kremační služby, Seattle.
To bylo vše. To bylo strohé i na jednoduché oznámení o úmrtí.
Doufala, že se během následujících několika dnů objeví hezké úmrtní oznámení. Ale trochu se obávala, že se možná neobjeví. Kdo by ho koneckonců napsal?
Byl na světě úplně sám, alespoň podle jejích informací. Jedna žena byla mrtvá, jiná ho opustila a jeho dvě děti s ním nemluvily. O nikom jiném se jí moc nezmiňoval – přátelích, příbuzných, spolupracovnících.
Koho to zajímá? říkala si.
Pocítila, jak jí hrdlem stoupá známý, hořký hněv.
Zlost namířená proti všem v životě Cody Woodse, kterým nezáleželo na tom, zda žil nebo zemřel.
Zlost namířená proti usmívajícímu se personálu rehabilitačního centra Signet, který předstíral, že měl rád a že mu bude chybět Hallie Stilliansová.
Hněv na všechny lidi na světě, na jejich lži, tajemství a podlost.
Jak to často dělávala, představovala si, jak letí nad světem na černých křídlech, usmrcuje a ničí všechno zlo.
A všichni byli zlí.
Všichni si zasloužili zemřít.
Dokonce i Cody Woods byl zlý a zasloužil si zemřít.
Protože co to bylo opravdu za člověka, když opustil svět, ve kterém ho nikdo nemiloval?
Jistě