Ještě Než Zabije. Блейк Пирс

Dokonce se rozhlédl kolem a ujistil se, že je nemůže nikdo slyšet. Když nabyl jistoty, že je vzduch čistý, podíval se na ni, čímž její úlek, že provedla nějaký průšvih, ještě podpořil.

      „Podívejte se,“ začal, „Porter za mnou včera večer přijel a žádal mě o přeložení. Okamžitě jsem mu řekl, že ne. Také jsem mu řekl, že by byl náramně hloupý, kdyby ten případ teď nechal plavat. Nevíte náhodou, co ho to popadlo a proč?“

      „Myslí si, že jsem ho včera podrazila,“ odpověděla Mackenzie. „Jenže ty děti se s ním nebavily a on se nijak nesnažil z nich ty odpovědi dostat.“

      „Dobrá, nemusíte dále vysvětlovat,“ řekl na to Nelson. „Já si myslím, že jste s tím starším klukem udělala sakra dobrou práci. Později dokonce řekl dalším lidem, kteří se tam zastavili – tím myslím sociálku – že jste si s ním moc pěkně popovídala. Teď jsem vám jenom chtěl říci, že Porter bude dneska nabručený. Pokud na vás vyrukuje s nějakými kravinami, dejte mi vědět. Nemyslím si ale, že to hrozí. I když není ani trochu váš fanoušek, svěřil se mi, že vás sakra hodně respektuje. To ale zůstane mezi vámi a mnou. Jasné?“

      „Ano, pane,“ řekla Mackenzie, překvapená tou náhlou podporou a povzbuzením.

      „Výborně,“ řekl Nelson a zlehka ji poplácal po zádech. „Běžte a seberte toho chlapa.“

      Mackenzie se odebrala na parkoviště, kde našla Portera už připraveného za volantem a s nastartovaným motorem. Hodil po ní pohledem typu: kde sakra vězíte tak dlouho. Mackenzie přidala do kroku a v okamžiku, kdy dosedla na sedačku, vystřelil Porter kupředu. Nestačila ani bezpečně zavřít dveře.

      „Předpokládám, že jste o tom chlápkovi obdržela plné hlášení?“ zeptal se, když zahnul na silnici. Dvě další auta se držela nedaleko za nimi. Vezla Nelsona a čtyři další policisty, kteří měli posloužit jako záloha.

      „Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie. „Jmenuje se Clive Traylor, je mu čtyřicet jedna let a je to registrovaný sexuální delikvent. Strávil šest měsíců ve vězení za napadení ženy v roce 2006. V současnosti pracuje v jedné malé lékárně, ale také se doma ve své stodole věnuje truhlařině.“

      „Myslím, že vám unikla poslední aktualizace, kterou Nancy poslala,“ řekl Porter.

      „Vážně?“ zeptala se Mackenzie. „O čem byla?“

      „Ten parchant má za stodolou několik dřevěných kůlů. Průzkum říká, že jsou zhruba stejných rozměrů, jako ten, který jsme našli v tom kukuřičném poli.“

      Mackenzie si v telefonu otevřela emaily a zjistila, že Nancy opravdu poslala tuto informace zhruba před deseti minutami.

      „To vypadá na našeho chlapa,“ řekla nahlas.

      „To teda jo,“ souhlasil Porter. Jeho hlas zněl, jako kdyby vycházel z nějakého robota, který byl naprogramován bez emocí říkat slova a z nich potom skládat věty. Ani jednou se na ni přitom nepodíval. Byl očividně stále naštvaný, ale Mackenzie to nevadilo. Dokud tu energii z vlastní zloby bude směřovat k vyřešení případu, neměla důvod se tím zaobírat.

      „Půjdu napřed a vykopu ho ven,“ řekl Porter. „Když jste se do toho včera vložila, vytočilo mě to do běla. Ale kdybyste neudělala ten zázrak s tím klukem, byl bych nahranej. Jste lepší, než jsem si myslel. To musím uznat. Ale ta neúcta…“

      Najednou se odmlčel, jako kdyby si nebyl jistý, jak má svoje prohlášení zakončit. Mackenzie neřekla v odpověď vůbec nic. Jednoduše se dívala dopředu na ubíhající asfalt a snažila se strávit fakt, že během poslední patnácti minut obdržela už druhý „něco jako kompliment“, od dvou nejméně pravděpodobných lidí na okrsku.

      Najednou se zdálo, že to bude velice podařený den. Při troše štěstí toho muže do večera usvědčí z vraždy Hailey Lizbrookové i pár dalších nevysvětlených vražd z minulých dvou dekád. Pokud je čeká tento výsledek, Porterovu kyselou náladu bude snášet s radostí.

*

      Mackenzie se dívala z okna na neustále se měnící a stále chudší čtvrtě na předměstí Omahy. Pěkně upravené vesnice s ostrahou už dávno ustoupily činžákům s nízkými nájmy, a potom i stále omšelejším domkům.

      Brzy dorazili do čtvrtě, kde měl domek i Clive Traylor. Sestávalo z jednopodlažních nízkonákladových domků, kolem kterých se rozprostíraly víceméně mrtvé trávníky, z nichž každý byl korunován pokřivenou a zrezlou poštovní schránkou. Řady a řady domků zdánlivě nebraly konce a každá další vypadala zuboženější než ta předchozí. Mackenzie si nebyla jistá, co bylo více depresivní: jejich polorozpadlý vzhled, anebo ubíjející monotónnost.