muset mít opět neustále na pozoru. Koneckonců, jak zjistila, než odjela do Quantica, dosud nedopadený sériový vrah se vydal na lov. Xander Thurman strávil měsíce jejím hledáním. Thurman byl shodou okolností také její otec.
Z letiště se nechala spolujízdou odvézt do práce, což znamenalo centrální komunitní policejní stanici v centru L.A. Oficiálně začínala pracovat až zítra a na tlachání neměla náladu, a tak do hlavní místnosti stanice ani nechodila.
Místo toho zamířila k přihrádce se svou poštou a vyzvedla si veškerou korespondenci, kterou jí sem přeposílali z poštovního boxu. Nikdo—ani její kolegové, ani její kamarádi, ani její adoptivní rodiče—neznal její skutečnou adresu. Pronajala si byt prostřednictvím leasingové společnosti; na smlouvě se nikde neobjevovalo její jméno a neexistovaly žádné dokumenty, jež by ji s budovou mohly spojit.
Jakmile měla svou poštu, prošla postranní chodbou k autoparku, kde v sousední uličce vždycky čekala řada taxíků. Do jednoho z nich nasedla a navedla ho k obchodnímu středisku, které stálo vedle jejího bytového komplexu, zhruba o tři kilometry dál.
Jedním z důvodů, proč si k bydlení vybrala právě tohle místo, když její kamarádka Lacy trvala na tom, aby se vystěhovala, bylo to, že ho šlo jen těžko najít a ještě hůř se do něj dostávalo bez povolení. Zaprvé, parkoviště se nacházelo pod vedlejším obchodním komplexem ve stejné budově, takže kdyby ji někdo pronásledoval, měl by potíže určit, kam vlastně jde.
Zadruhé, i kdyby na to přišel, budovu chránili vrátný a pracovník bezpečnostní služby. K otevření vchodových dveří i výtahů bylo zapotřebí mít čipovou kartu. A žádný z bytů nebyl zvenku označen žádnými čísly. Nájemníci si zkrátka museli zapamatovat, které dveře jim patří.
Jessie i tak podnikla dodatečná bezpečnostní opatření. Za taxi zaplatila v hotovosti a jakmile z něj vystoupila, zamířila do obchodního centra. Nejdříve rychle prošla kavárnou, kde se protáhla mezi davy lidí, a poté vyšla bočním východem.
Následně si přes své po ramena dlouhé hnědé vlasy přetáhla kapuci a přešla přes zónu s občerstvením do chodby, kde dveře s nápisem „Pouze pro zaměstnance“ sousedily se dveřmi vedoucími na toalety. Strčila do dveří na dámské záchody, aby případný pronásledovatel viděl, jak se zavírají, a myslel si, že zmizela právě tam. Pak místo toho, aniž by se otáčela, spěšně prošla vchodem pro zaměstnance, za nímž se rozléhala dlouhá chodba se zadními východy z jednotlivých obchodů.
Proběhla zahýbající chodbou, dokud nedorazila ke schodišti s cedulí „Úklid“. Rychle seběhla ze schodů a otevřela si dveře čipovou kartou, kterou dostala od správce budovy. Podařilo se jí vyjednat si do této části budovy speciální přístup na základě své příslušnosti k LAPD. Raději se nepokoušela vysvětlovat, že se jedná o bezpečnostní opatření, protože její otec je sériový vrah na útěku.
Dveře úklidové místnosti se za ní zavřely a zamknuly a ona pokračovala úzkou chodbičkou, v níž všemi směry vyčnívaly odkryté trubky a kovové klece, které chránily zařízení, jimž nerozuměla. Po několika minutách překračování a proplétání mezi překážkami se ocitla v malém výklenku vedle velkého bojleru.
Zákoutí se nacházelo v neosvětlené prostřední části chodby a nebylo těžké ho minout. Když tu byla poprvé, museli ji na něj upozornit. Teď do něj zapadla a z kapsy přitom vytahovala starý klíč, který dostala ke staromódnímu zámku, jenž visel na dveřích. Otočila jím, do těžkých dveří se opřela a rychle je za sebou zase zavřela a zamkla.
Tím se ocitla v zásobovací místnosti v suterénu bytového komplexu, kde bydlela. Oficiálně se tak přesunula z obchodního střediska do budovy se svým bytem. Spěšně přešla na opačný konec potemnělé místnosti a málem přitom zakopla o kbelík s bělidlem, který se válel na podlaze. Otevřela další dveře, prošla prázdnou pracovnou správce údržby a dorazila k úzkému schodišti, vedoucímu do zadní chodby na hlavním podlaží budovy.
Zabočila za roh do vestibulu s řadou výtahů a slyšela, jak si vrátný Jimmy a strážce Fred ve vstupní hale přátelsky povídají s jedním z nájemníků. Sama teď neměla čas se s nimi vybavovat, slíbila si ale, že později je zajde pozdravit.
Oba to byli milí chlapi. Fred dřív dělal u dopravní policie, od níž ovšem předčasně odešel do penze kvůli ošklivé nehodě, která se mu v práci přihodila na motorce. Zůstala mu po ní kulhavá noha a veliká jizva na levé tváři, ani jedno ho však neodradilo od neustálého vtipkování. Jimmy mohl mít kolem pětadvaceti a byl to sympatický, upřímný kluk, jemuž tahle práce pomáhala zaplatit studium na vysoké škole.
Prošla vestibulem ke služebnímu výtahu, který ze vstupní haly nebylo vidět, použila svou kartu a napjatě čekala, zda se neukáže, že ji někdo pronásledoval. Věděla, že je to velice nepravděpodobné, i tak ale nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou, dokud dolů nedojel výtah.
Jen co před ní zastavil, vstoupila dovnitř, zmáčkla tlačítko pro čtvrté patro a následně stiskem dalšího tlačítka zavřela dveře. Když se ve čtvrtém patře opět otevřely, vydala se chodbou chvatně ke svému bytu. Zatímco se snažila popadnout dech, pustila se do důkladné prohlídky svých dveří.
Na první pohled působily stejně nezajímavým dojmem, jako všechny ostatní v jejím poschodí. Když se sem však nastěhovala, nechala si nainstalovat několik bezpečnostních vylepšení. Nejprve o krok ustoupila, aby stála metr od dveří a v přímé linii s kukátkem. Po jeho obvodu se rozlévala matná zelená záře, již nešlo zachytit z žádného jiného úhlu. Znamenalo to, že se do objektu nikdo nepokusil dostat násilím. Kdyby ano, kukátko by zářilo červeně.
Kromě kamery Nest, kterou si pořídila na zvonek, bylo po celé chodbě rozmístěno několik dalších skrytých kamer. Jedna z nich měla nezakrytý výhled na její dveře. Druhá snímala chodbu až po zadní stranu výtahu a vedlejší schodiště. A třetí byla natočená opačným směrem, ke druhému schodišti. Po cestě taxíkem je všechny zkontrolovala a nenašla kolem svého bytu za dnešek žádné podezřelé pohyby.
Dalším krokem byl vstup. Tradičním klíčem odemkla první zámek a po vložení karty uslyšela, jak se odemyká i ten druhý. Sotva vešla dovnitř, spustilo její pohybové čidlo poplach, kterého si nevšímala, dokud si nepoložila batoh na zem, nezamkla oba zámky a nezasunula bezpečnostní západku. Teprve pak zadala příslušný osmimístný kód.
Následně zpoza dveří sebrala obušek a spěšně zamířila do ložnice. Vedle vypínače zvedla sundávací zarámovaný obrázek, pod nímž se skrýval bezpečnostní panel. Naťukala do něj čtyřčíselný kód, a deaktivovala tak druhý, tichý alarm—ten, který by přímo kontaktoval policii, kdyby ho nezrušila do čtyřiceti vteřin.
Až poté si dovolila znovu začít dýchat. Zatímco se pomalu nadechovala a vydechovala, procházela se po svém malém bytě s obuškem v ruce, připravená na všechno. Prohledala ho odshora dolů—skříně, sprchu i spíž. Dohromady jí to nezabralo víc než minutu.
Když si byla jistá, že je sama a v bezpečí, zkontrolovala také všech šest video chůviček, které si rozestavila různě po bytě. Pak prohlédla zámky na oknech. Všechno bylo v pořádku. Zbývalo se tedy podívat na jediné místo.
Vešla do koupelny a otevřela úzký přístěnek s policemi plnými hygienických a čistících potřeb, jako toaletní papír, zvon, pár kostek mýdla, sprchové stěrky a prostředek na čištění zrcadel. Na levé straně přístěnku se nacházela malá přezka, které by si