by být,“ řekla Mackenzie.
„To ale není zrovna moc, na čem bychom mohli stavět, nebo ano?“ zeptal se Nestler.
„Ani ne,“ řekla Mackenzie. „Ale je to aspoň něco. Pokud je to pro vraha symbolické, má pro to důvod. Chtěla bych u toho začít: potřebuji seznam podezřelých, kteří byli v nedávné době podmínečně propuštěni z trestu za spáchání násilných trestných činů, souvisejících s nezákonným vniknutím. Sice si stále myslím, že o nezákonné vniknutí jako takové nešlo, ale je to zatím nejpřijatelnější místo, od kterého se můžeme odrazit.
„Dobrá, ten seznam vám můžeme dodat,“ řekl Rodriguez. „Něco dalšího?“
„Prozatím nic. Naším dalším postupem bude promluvit si s rodinou, přáteli a sousedy těch dvou párů.“
„Jo, mluvili jsme už s nejbližšími příbuznými Kurtzových – s bratrem, sestrou a rodiči. Jste u nich více než vítáni, ale nečekejte, že vám ještě mají co nabídnout. Bratr Joshe Kurtze říkal, že pokud ví, tak ti dva měli báječné manželství. Jedinkrát, kdy snad měli mít spolu spor, bylo během fotbalové sezóny, kdy Seminoles přehráli Hurricanes.
„Co sousedi?“ zeptala se Mackenzie.
„Mluvili jsme i s nimi, ale jen stručně a víceméně o stížnosti na hluk, kterou podali kvůli štěkajícímu psovi.
„Takže začneme tady“, řekla Mackenzie a podívala se na Harrisona.
Pak bez dalšího slova vstali a odešli.
KAPITOLA ČTYŘI
Mackenzie byla poněkud znepokojena, že měla znovu navštívit ony městské domy. Když přicházeli k domu sousedů, přišlo jí v tom nádherném počasí téměř neskutečné, že uvnitř vedlejšího domu byla postel nasáklá krví. Mackenzie potlačila chvění a odvrátila zrak od domu Kurtzových.
Zatímco stoupali po schodech ke vstupním dveřím u sousedů, pípl Mackenzie telefon, aby jí dal vědět, že došla textová zpráva. Vyndala telefon z kapsy a na displeji byla zpráva od Ellingtona. Obrátila oči v sloup a pak si zprávu přečetla.
Jak to jde nováčkovi? Už ti chybím?
Málem odpověděla, ale nechtěla mu tím dodávat odvahu. Zároveň nechtěla před Harrisonem vypadat odměřeně nebo duchem nepřítomná. Věděla, že to může být poněkud ješitné, ale byla si naprosto jistá, že na ni hledí jako na zástupce vyšší třídy. S tím také telefon zasunula zpět do kapsy a pokračovala ke vstupním dveřím.
O několik vteřin později dveře otevřela žena, tvářící se velmi otráveně. Podle vzhledu ji odhadovali asi na pětačtyřicet. Měla na sobě volné tílko a šortky, které ale taky mohly být kalhotkami. Vypadala na pravidelnou návštěvnici pláže a zjevně také plastického chirurga, podle upraveného nosu a také poprsí.
„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.
„Jste Demi Stillerová?“
„Ano. Proč?“
Mackenzie se blýskla svým odznakem, přičemž v této činnosti se stále zlepšovala. „Jsme agenti Whiteová a Harrison z FBI. Chtěli bychom si s vámi promluvit o vašich sousedech.“
„To by šlo, myslím,“ řekla Demi. „Už jsem ale mluvila s policií.“
„Vím,“ řekla Mackenzie. „Rádi bychom šli trochu víc do hloubky. Jestli tomu dobře rozumím, byli jste frustrovaní z toho štěkajícího psa.“
„Jo, to jsme byli,“ řekla Demi, pozvala je dovnitř a zavřela za nimi. „Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že je někdo zabil, když jsem volala policii.“
„Samozřejmě,“ řekla Mackenzie. „Kvůli tomu tu ostatně nejsme. Doufali jsme, že byste nám mohla říct něco o jejich životě. Znala jste je vůbec?“
Demi je zavedla do kuchyně k baru, kde se Mackenzie s Harrisonem posadili. Místo bylo rozvrženo stejně jako rezidence Kurtzových. Mackenzie viděla Harrisona, jak se tváří skepticky na schody vedoucí z obývacího pokoje nahoru.
„Nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle,“ řekla Demi. „Občas jsme si řekli ahoj, když jsme se potkali, to ano. Také jsme s nimi párkrát grilovali vzadu na dvorku, ale to je asi tak všechno.“
„Jak dlouho jste byli sousedy?“ zeptal se Harrison.
„Něco přes čtyři roky, odhaduji.“
„Považovala byste je za dobré sousedy?“ pokračovala Mackenzie.
Demi pokrčila rameny. „Víceméně ano. Občas měli hlučnou sešlost během fotbalové sezóny, ale nebylo to tak hrozné. Upřímně, málem bych ani nevolala kvůli tomu hloupému psovi. Jediný důvod byl, že když jsem klepala, nikdo neotvíral.“
„Předpokládám, že netušíte, jestli mívali pravidelné hosty, nebo ano?“
„Nemyslím si,“ řekla Demi. „Už se mě na to ptali poldové. S manželem jsme to probírali, ale nepamatuji si, že by před jejich domem kromě jejich auta parkovalo pravidelně i nějaké jiné.
„Dobrá, nevíte, jestli nebyli do něčeho zapojeni a nedostali se tak třeba do řečí? Nějaké kluby nebo podivné zájmy?“
„Nic, o čem bych věděla,“ řekla Demi. Když mluvila, zírala do zdi, jakoby se snažila prohlédnout skrz ni do domu Kurtzových. Vypadala poněkud smutně, buď kvůli ztrátě Kurtzových, nebo proto, že byla do toho všeho zatažena.
„Jste si jistá?“ zatlačila na ni Mackenzie.
„Celkem jistá, jo. Myslím, že ten muž hrál raketbal. Viděla jsem ho párkrát přicházet, když se vracel z tělocvičny. U Julie nevím. Myslím, že ráda kreslila, ale to jen proto, že mi jednou své výtvory ukázala. Ale kromě toho… nic. Byli celkem uzavření.“
„Je tu ještě něco jiného – opravdu cokoliv – co by stálo za zmínku?“
„No,“ řekla Demi, stále zírající do zdi, „vím, že je to může znít poněkud lascivně, ale mně i manželovi bylo celkem jasné, že Kurtzovi vedli velmi aktivní sexuální život. Buď jsou tu zdi tak tenké, anebo byli Kurtzovi tak hluční. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme je slyšeli. Občas to nebyl ani tlumený zvuk; prostě do toho bušili, chápete?“
„Nějaké násilí?“ zeptala se Mackenzie.
„To ani ne, takhle to nikdy neznělo,“ řekla Demi, tvářící se teď poněkud rozpačitě. „Myslím, že prostě byli jen moc nadšení. Mnohokrát jsme si na to chtěli stěžovat, ale nikdy jsme to neudělali. Bylo by to asi velmi trapné, vytahovat to na světlo, víte?“
„Jistě,“ řekla Mackenzie. „Zmínila jste několikrát manžela. Ten je teď kde?“
„V práci. Dělá od devíti do pěti. Já zůstávám tady, pracuji na částečný úvazek jako redaktorka a můžu dělat doma.“
„Můžete se ho prosím zeptat na stejné otázky, které jsem kladla vám? To jen abychom se ujistili, že máme všechny dostupné informace,“ řekla Mackenzie.
„Ano, jistě.“
„Díky