dokonce i ve srovnání s ostatními vizemi, které kdy měla.
„Můžu se dotknout její mysli?“ zeptal se Lucas, když Sophia skončila.
Sophia přikývla a předpokládala, že bude chtít zjistit, jestli je její dcera jiná, než se zdá. Po tom, co se jim pokusila provést Siobhan, potom, co se pokusila zmocnit jejího dítěte, byla ta představa opravdu děsivá.
„Je sama sebou,“ prohlásil Lucas, „ale cítím v ní moc. Myslím, že bude silnější než kdokoli z nás.“
„Co ale znamenaly ty vize?“ zeptala se Sophia. Její dcera v jejím náručí vypadala tak dokonale. Sophia si nedokázala představit, že by někdy procházela bojištěm a vysávala z lidí život způsobem, jakým to asi dělal Pán vran s pomocí svých ptáků.
„Třeba to jsou různé možnosti,“ napadlo Kate. „Siobhan mluvila o tom, že prohlíží různá vlákna budoucnosti, vybírá věci, které způsobí, že se stanou jiné věci. Možná jsou to dvě různé cesty, kterými se může ubírat její život.“
„My ale nevíme, co vede k čemu,“ pronesla Sophia. „Nevíme, jak zajistit, aby se stalo to dobré.“
„Vychovávej ji s láskou,“ řekl Lucas. „Uč ji. Pomůžeš jí tak směřovat ke světlu, ne k temnotě. Malá Christina bude mít moc, ať už uděláš cokoli, ale můžeš jí pomoct, aby ji využívala k dobru.“
Sophia sebou při tom jméně trhla. Patřilo sice její matce, ale po tom, co viděla, ho své dceři dát nemohla. Nechtěla.
„Jakékoli jméno, jen ne Christina,“ řekla. Vzpomněla si na květiny, které její dcera splétala na ulici. „Violet. Bude se jmenovat Violet.“
„Violet,“ usmála se Kate a natáhla k miminku prst, aby ho mohlo chytit. „Už teď je silná. Jako její matka.“
„Možná jako její teta,“ odpověděla Sophia. Její úsměv poněkud povadl. „Neříkejte o tomhle Sebastianovi, prosím vás. Nemělo by ho tížit vědomí něčeho takového. Něčeho, co by se z ní mohlo stát.“
„Když nechceš, nikomu to neřeknu,“ ujistil ji Lucas.
„Já taky ne,“ prohlásila Kate. „Pokud ji někdo dokáže vychovat tak, aby z ní byl dobrý člověk, jsi to ty, Sophie. A my ti pomůžeme.“
„Pomůžeme,“ pronesl Lucas a usmál se. „Možná budu mít příležitost zahrát si na správce Ko a předat jí něco z toho, co mě naučil.“
Oba vypadali, že jsou si jistí tím, že vše dopadne dobře. Sophia tomu chtěla věřit. Jedna její část ale stejně nemohla zapomenout na věci, které viděla. Její dcera se usmála jako naprosto nevinné dítě. Sophia se musela ujistit, že taková i zůstane.
KAPITOLA OSMÁ
Henry d’Angelica, nejstarší syn sira Huberta a lady Neeme d’Angelicy byl teď nejspíš v nejsložitější situaci ze všech lidí v království. Nebo si to alespoň myslel. Snažil se uklidnit rodiče po tom všem, co se stalo v posledních několika týdnech.
„Ianthe samozřejmě pořád brečí,“ pronesla jeho matka skrz vlastní závoj slz, jako kdyby bylo něco nového, že je tetička rozrušená kvůli smrti svojí dcery.
Jeho otec vždy projevoval spíš vztek než smutek. Praštil pěstí do dřeva u krbu. „Co jen jí ti barbaři provedli… věděl jsi, že narazili její hlavu na kopí?“
Henry tuhle fámu slyšel, stejně jako stovky dalších. Jeho rodiče jim většinou slepě věřili. Od invaze se u nich doma nemluvilo v podstatě o ničem jiném. Angelica byla falešně obviněna ze zrady. Angelica byla roztrhána běsnícím davem, oběšena nebo sťata. Nájezdníci se proháněli ulicemi a zabíjeli každého v uniformě království. Spolčili se s princem, který zavraždil starou královnu…
„Henry, posloucháš nás vůbec?“ obořil se na něj otec.
Teoreticky by se Henry neměl třást. Bylo mu devatenáct, byl dospělý muž. Byl vysoký a silný, skvělý šermíř a ještě lepší střelec. Přesto bylo v otcově hlase něco, co z něj vždycky udělalo malého kluka.
„Omlouvám se, otče, co jsi říkal?“ zeptal se Henry.
„Říkal jsem, že je potřeba něco udělat,“ zopakoval jeho otec rozčíleně.
„Jak říkáš, otče,“ přikývl Henry.
Otec po něm střelil vzteklým pohledem. „Vidím, že jsi chlap na nic. Špatně jsem tě vychoval. Nejsi jako tvá sestřenice.“
„No tak, lásko…“ začala jeho matka, ale jako obvykle se moc nesnažila.
„Je to pravda,“ štěkl na ni otec a rázoval před krbem jako stráž před branou do paláce. Takové přirovnání by se ovšem muži, jakým byl sir Hubert, vůbec nelíbilo. „Ten kluk u ničeho nevydrží. Kolik učitelů jako malý vystřídal? Pak tu byl ten výstup s vojenskou společností, ze které jsem ho musel vykoupit a nakonec se ještě přidá k církvi Maskované bohyně…“
Henry se nenamáhal jim připomenout, že to všechno způsobili oni sami. Tolik učitelů vystřídal jen proto, že je měl otec ve zvyku vyhazovat kdykoli, kdy ho naučili něco, s čím nesouhlasil. Henry se tak většinou musel učit sám v jejich knihovně. Stejně tak se právě jeho otec rozhodl, že místo ve svobodné společnosti není nic pro jeho syna. Stejně tak právě otec rozhodl, že jeho syn vstoupí do církve Maskované bohyně. Nakonec ale zjistil, že by to znamenalo, že Henry nebude moct zplodit dědice, po kterém tolik toužil.
„Už zase jsi myšlenkami někde jinde,“ vyletěl na něj jeho otec. „Tvoje sestřenice by taková nebyla. Vzala si krále!“
„A málem si dvakrát vzala prince,“ pronesl Henry, prostě si nemohl pomoct.
Viděl, jak jeho otec zbělal vzteky. Henry ten výraz znal. Věděl, co předznamenává. Jako malý ho viděl tolikrát a vždy pak musel snášet výprask a facky, které následovaly. Připravil se, že to dnes nebude jiné.
Když se ale jeho otec rozpřáhl, uvědomil si Henry, že podvědomě zdvihl ruku a zachytil jeho paži. Stiskl ji tak silně, že mu určitě způsobil podlitiny. Podíval se otci do očí a pak ustoupil a pustil ho.
Sir Hubert si zamnul pěst. „Vypadni z mého domu! Už tu nejsi vítaný!“
„Nejspíš máš pravdu,“ řekl Henry. „Měl bych jít. Prosím, omluv mne.“
Při odchodu z místnosti se cítil podivně klidný. Mířil po schodech vzhůru, do pokoje, který mu patřil od doby, kdy byl ještě dítětem. Začal si balit věci a přemýšlel, co všechno bude potřebovat a co bude muset udělat dál.
Henry svoji sestřenici moc neznal. Našli se lidé, kteří tvrdili, že díky svým zlatým vlasům, hlubokým modrým očím a příjemným rysům obličeje vypadal trochu jako ona. Henrymu to tak ale nepřipadalo. Možná to bylo proto, že mu Angelicu dávali za příklad, kterého on nikdy nemohl dosáhnout. Byla chytřejší, lépe vycházela s lidmi a dařilo se jí u dvora.
Henry si nebyl jistý, jestli něco z toho byla pravda. Než se jeho otec zbavil učitelů, obvykle o Henrym říkali, že je překvapuje, jak rychle se učí. Dařilo se mu lidi přesvědčit, aby dělali to, co potřeboval. A pokud šlo o dvůr, jeho neúspěch byl