udělal krok stranou, aby se vyhnul útoku dalšího muže. Odrazil výpad a sekl třetího s nedbalou elegancí získanou dlouhou praxí. Bylo od nich neskutečně hloupé doufat, že by se mohli vyrovnat někomu, jako je on. Vyrovnat se mu v poslední době mohli jen dva lidé a jak Kate Danse tak i její nechutný bratr za to zaplatí, až přijde čas.
Situace zatím připomínala spíš jatka než boj. Pánovi vran se to ale líbilo. Sekal a bodal, každým výpadem zabíjel další a další nepřátele. Když si všiml mladé ženy, která se snažila utéct, tasil pistoli a střelil ji do zad. Pak se zase věnoval nepřátelům kolem.
„Prosím,“ vyhrkl muž a hodil mu k nohám svůj meč. Vzdával se. Pán vran ho vykuchal a pokračoval k dalšímu.
Jatka byla stejně nevyhnutelná jako totální. Banda špatně vyzbrojených lidí nemohla doufat, že se zvládne vyrovnat tolika nepřátelům. Všechno to skončilo tak rychle, až bylo téměř nepochopitelné, o co se vlastně svým marným odporem snažili. Nejspíš udělat něco čestného nebo nějaký podobný nesmysl.
„Aha,“ pronesl tiše Pán vran, když se zadíval očima jedno ho svých ptáků a spatřil skupinu lidí prchajících k horám na jihu. Vrátil se do vlastního těla a zadíval se na nejbližšího kapitána. „Skupina vesničanů prchá po stezce vedoucí na jih. Vezmi své muže a pobij je všechny, prosím.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl muž. Pokud ho vraždění nevinných nějak trápilo, nedával to najevo. Na druhou stranu, pokud by něco takového najevo dal, Pán vran by ho za to už dávno zabil.
Sám teď stál uprostřed bitevního pole a poslouchal ticho, které přinášela jedině smrt. Poslouchal vrány, které právě přistávaly, aby se daly do práce a cítil moc, která do něj skrz ně proudila. Bylo to jen ubohé sousto v porovnání s bitvami, kterých se zúčastnil kdysi, ale věděl, že tohle je jen začátek.
Přenesl svoji mysl do jednoho ze svých stvoření a nechal ho promluvit svým hlasem.
„Tohle město je teď mé,“ pronesl, „vzdejte se, nebo zemřete. Teď nejste nic. Jste otroci a míň než otroci. Poslechněte a na nějaký čas odložíte chvíli, kdy se stanete potravou pro vrány. Neposlechněte a zemřete.“
Vyslal ptáky vysoko do vzduchu a pozoroval území, které právě získal. Viděl, jak se obzor táhne do daleka a vnímal příslib dalších území za ním, dalších smrtí, ze kterých budou čerpat sílu jeho mazlíčci.
Pán vran normálně nemíval vize. Jeho vrány mu přinejlepším poskytovaly dost informací k tomu, aby mohl hádat, co se stane. Nebyl ženou z fontány, aby tahal za nitky osudu. A dokonce ani ona nedokázala předvídat svoji smrt. Přesto teď ale jednu vizi měl, přiletěla k němu na křídlech jeho vran.
Viděl dítě v matčině náruči. Okamžitě poznal nově korunovanou královnu. Cítil nebezpečí, které mu od dítěte hrozí. Víc než nebezpečí. Smrt, kterou od sebe tak dlouho odháněl, se skrývala ve stínu právě toho dítěte. Dítě se k němu natáhlo a Pán vran o krok ustoupil. Vrátil se zase k sobě. Vize pominula.
Stál na náměstí městečka, které právě dobil a potřásal hlavou.
„Je všechno v pořádku, můj pane?“ zeptal se pobočník.
„Ano,“ odpověděl Pán vran. Kdyby totiž před někým projevil slabost, musel by toho člověka zabít. Pokud by si lidé všimli jakéhokoli náznaku strachu v jeho chování, museli by všichni zemřít. Ano, to byl nápad…
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „Pro sebe dobijeme až to další město. Tohle srovnejte se zemí. Zabijte všechny. Muže, ženy, i… děti v jejich náručích. Ať nezůstane kámen na kameni.“
Pobočník neodporoval o nic víc než kapitán, který měl zmasakrovat uprchlíky.
„Tvůj rozkaz bude vykonán, můj pane,“ slíbil.
Pán vran nepochyboval o tom, že se tak skutečně stane. On něco nařídil a lidé pak umírali. Pokud mu mělo hrozit nebezpečí od nějakého dítěte… no, pak to dítě musí taky zemřít – i se svojí matkou.
KAPITOLA TŘETÍ
Emeline stála uprostřed Kamenova a snažila se zvládat frustraci, kterou cítila, když se rozhlédla po jeho obyvatelích rozestavěných kolem kamenného kruhu. Cora s Aidanem stáli po jejím boku, což jí sice poskytovalo určitou oporu, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní byli proti nim, nestačilo to.
„Poslala nás Sophia, máme vás přesvědčit, abyste se vrátili do Ashtonu,“ pronesla Emeline a soustředila se přitom na místo, kde stála Asha s Vincentem. Kolikrát už to tu spolu řešili? Tak dlouho trvalo, než se vůbec dostali k tomu, aby vše řešili tady v kruhu. „Nebylo nutné, abyste se po bitvě vraceli do Kamenova. Sophia buduje království, ve kterém bude náš lid svobodný a nebude se mít čeho bát.“
„Vždycky se najde něco, čeho se bát, dokud žijí ti, kdo nás nenávidí,“ opáčila Asha. „Mohla nařídit, aby byly uzavřeny kostely Maskované bohyně. Mohla ty řezníky nechat popravit za jejich zločiny.“
„Tím by ale znovu rozpoutala občanskou válku,“ odpověděla Cora stojící vedle Emeline.
„Raději válku, než žít vedle těch, kdo nás nenávidí,“ pronesla Asha. „Vedle těch, kdo proti nám spáchali takové zločiny, které nelze odpustit.“
Vincent mluvil rozumněji, ale stejně jim moc nepomohl. „Tohle je místo, kde jsme vytvořili komunitu, Emeline. Tohle je místo, kde jsme si jistí, že jsme v bezpečí. Nepochybuji o tom, že má Sophia šlechetné záměry, ale to není totéž, jako být skutečně schopná něco změnit.“
Emeline měla co dělat, aby se na ně nerozkřičela. Chovali se tak hloupě. Coře to muselo být jasné, protože jí položila ruku na rameno.
„Bude to dobré,“ zašeptala. „Nakonec jim to dojde.“
„Nevím, co by nám mělo dojít,“ štěkla Asha z druhé strany kamenného kruhu. „Došlo ke zradě našeho lidu. V bezpečí jsme tady, ne venku ve světě.“
Emeline po ní střelila zuřivým pohledem. Asha nemohla slyšet Cořin šepot, na to byla moc daleko. Znamenalo to, že musela číst Cořiny myšlenky. To bylo velice neslušné, v tuhle chvíli dokonce nebezpečné, zvlášť když zrovna Asha naučila Emeline, jak z někoho vytáhnout vzpomínky.
„Lidé mohou svobodně přicházet a odcházet,“ pronesl Vincent. „Pokud Sophia skutečně vytvoří království, kde budou naši lidé svobodní, určitě tam odejdou sami od sebe. Nebude třeba vyslanců.“
„A jak to bude do té doby?“ odpověděla Emeline. „Jak to bude vypadat, když se lidé s nadáním budou skrývat, jako by se styděli? Bude to vypadat, jako že z naší strany nic nehrozí, nebo si budou ostatní myslet, že tajně něco chystáme? Chcete, aby staré pověry znovu ožily?“
Nejtěžší na práci s davem kolem bylo, že Emeline vůbec netušila, jak na něj její slova působí. S jakýmkoli jiným davem by prostě použila své nadání a přečetla si jejich myšlenky, vytušila by, jak ji vnímají. Tady spolu ale lidé komunikovali myšlenkami dobře skrytými a přesně mířenými tak, aby k nim ona neměla přístup.
„Možná máte pravdu,“ pronesl Vincent.
„To nemají,“ ozvala se Asha. „To