aktivitou, všichni se jeden přes druhého drali k východu, ať už volili jako nejkratší cestu dveře nebo některé z oken. Jejich nedopité nápoje zůstaly osaměle stát na stolech.
„Ty taky,“ řekl Brandt barmanovi, sňal dýku z jeho krku, chytil jej hrubě za vlasy a smýknul s ním směrem ke dveřím.
Místnost, která ještě před několika málo okamžiky praskala ve švech, teď najednou zela prázdnotou. Uvnitř zůstali jenom Erec s Brandtem a vévoda s několika svými muži. Ti za posledním opilcem zabouchli vachrlaté dveře.
Erec se otočil k hostinskému, který už se mezitím zvládl na zemi posadit a teď si nevěřícně vytíral krev z rozbitého nosu. Erec jej oběma rukama chytil za límec, zvednul ho a hrubě jej posadil na dřevěnou lavici.
„Úplně jste mi zničili dnešní kšeft,“ postěžoval si hostinský. „Za to mi zaplatíte.“
Vévoda k němu přistoupil a vrazil mu facku.
„Můžu tě klidně nechat popravit za to, že ses dotknul tohoto muže,“ zavrčel na něj. „Víš vůbec, kdo to je? Tohle je Erec, první královský rytíř a šampión Stříbrných. Pokud si to bude přát, může tě klidně zabít sám, a to hned tady a teď.“
Hostinský se podíval na Ereca a vůbec poprvé se v jeho tváři objevil skutečný respekt. Téměř se na své lavici začal třást.
„Neměl jsem nejmenší tušení. Nepředstavil ses.“
„Kde je?“ řekl Erec netrpělivě.
„Je vzadu. Vytírá kuchyň. Co od ní chceš? Ukradla snad na té hostině něco? Je to jenom obyčejná služka.“
V Erecově ruce se bleskurychle objevil nůž, který se záhy zastavil kousíček od mužova hrdla.
„Ještě jednou ji nazveš ‘služkou‘,“ zahrozil mu, „a můžeš si být jistý, že ti podříznu krk. Rozumíš mi?“
Mužovy oči se zalily slzami. Pomalu pokýval hlavou.
„Přiveď ji sem a koukej si pospíšit?“ poručil mu Erec, škubnutím jej zvedl na nohy a ještě jej nakopnul. Mužovi trvalo několik dalších kroků, než opět nabral rovnováhu.
Když odešel, ozvalo se z chodby vedoucí do kuchyně řinčení nádobí a tlumené nadávky. O několik okamžiků později se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupilo několik žen oděných v hadrech a s čepci na hlavách, všechny umaštěné od práce. Byly tam tři staré ženy, možná tak šedesátileté. Erec si na okamžik pomyslel, jestli hostinský pochopil, o kom celou dobu mluvil.
Ale potom se objevila. Jeho srdce se v ten moment zastavilo.
Najednou nemohl ani pořádně dýchat. Byla to ona.
Měla na sobě zástěru, celou umaštěnou od špíny, hlavu nesla hluboce skloněnou, jakoby se ostýchala se rozhlédnout. Vlasy měla svázané a schované pod šátkem. Na tvářích zela vrstva špíny, ale přes to všechno Ereca znovu ohromila. Její pleť byla tak mladá a perfektní. Měla nádherně klenuté lícní kosti, malý nos a plné rty. Měla hrdé čelo, svědčící o urozenosti a několik pramenů nádherných zlatých vlasů nezbedně utíkalo zpod šátku.
Na kratičký okamžik se po něm podívala svýma velkýma, mandlově zelenýma očima, které ve světle pochodně jiskřily odstíny blankytně modré, a znovu jej zbavila slov. Ke svému překvapení zjistil, že je jí uchvácen ještě více než když ji uviděl poprvé.
Za ní přicházel hostinský, mračil se a stále ještě se snažil zastavit krev vytékající z rozbitého nosu. Dívka, spolu se staršími ženami, přešla nesměle místnost k Erecovi a uklonila se. Erec jí pokynul uklidňujícím gestem.
„Můj pane,“ řekla jemným, melodickým hlasem, který naplňoval Erecovo srdce radostí. „Prosím, pověz mi čím jsem tě urazila. Nevím co jsem provedla, ale ať to bylo cokoliv, je mi to neskonale líto.“
Erec se usmál. Slova, která pronesla, zvuk jejího hlasu a jazyk, který k tomu volila, to všechno v něm probouzelo novou vlnu sympatií. Přál si, aby nikdy nepřestala mluvit.
Natáhl ruku, dotkl se její tváře a nechal na ní své prsty až do chvíle, kdy se mu konečně podívala do očí. Jeho srdce se rozbušilo. Bylo to jako ponořit se do blankytné mořské laguny.
„Má paní, neučinila jsi nic špatného. Nemyslím si, že bys mě někdy něčím dokázala rozzlobit. Nepřišel jsem sem z hněvu, nýbrž z lásky. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil, už nedokážu myslet na nic jiného.“
Dívku taková odpověď očividně zaskočila, neboť okamžitě sklopila zrak zpět k zemi a několikrát rychle zamrkala. Promnula si ruce a najednou působila velmi nervózně. Očividně na nic podobného nebyla zvyklá.
„Má paní, prosím, pověz. Jaké je tvé jméno?“
„Alistair,“ odpověděla skromně.
„Alistair,“ opakoval Erec nadšeně. Přišlo mu to jako nejkrásnější jméno, které kdy slyšel.
„Nerozumím ale, k čemu jej potřebuješ znát,“ dodala jemně aniž odtrhla zrak od podlahy. „Jsi lordem a já jsem obyčejná služebná.“
„Moje služebná, abychom byli přesní,“ řekl hostinský drze a předstoupil kupředu. „Zavázala se mi. Před mnoha lety se tu upsala do služby. Slíbila mi sedm let. Na oplátku ode mě má jídlo a kde hlavu složit. Teď slouží třetí rok. Takže můžeš vidět, že tu jenom marníš čas. Je moje. Vlastním ji na základě právoplatné smlouvy. Nemůžeš si ji odvést pryč. Je moje. Rozumíš tomu?“
Erec toho muže nenáviděl víc, než kohokoliv jiného. Nechybělo mnoho aby tasil svůj meč a proklál jej. Ale jakkoliv by si to byl i zasloužil, Erec nehodlal porušit královské zákony. A navíc, veškeré jeho činy přece reprezentovaly sám trůn.
„Královský zákon je královský zákon,“ odpověděl Erec stroze. „Nehodlám jej porušovat. Také je ale pravda, že zítra začíná turnaj. A já, jakožto každý z jeho účastníků, mám právo si vybrat nevěstu. Tímto oznamuji, že jsem si vybral Alistair.“
Místností proběhlo překvapené zašumění.
„Pokud,“ dodal potom , „s tím ona ovšem souhlasí.“
Podíval se na Alistair, která nadále klopila tvář k zemi. Dobře viděl, že se červená.
„Souhlasíš, má paní?“ zeptal se.
V místnosti nastalo hrobové ticho.
„Můj pane,“ řekla jemně , „nemáš tušení, kdo jsem ani odkud pocházím, natož proč jsem teď tady. A já se obávám, že ti žádné z těchto věcí ani nemohu prozradit.“
Erec se na ní nechápavě díval.
„Proč bys mi to nemohla povědět?“
„Neřekla jsem to nikomu od chvíle, co jsem sem přijela. Přísahala jsem.“
„Ale proč?“ naléhal zvědavě.
Ale Alistair už pouze tiše stála a klopila zrak.
„Je to pravda,“ vložila se do hovoru jedna ze starších žen. „Tahle holka nám nikdy neřekla, kdo doopravdy je. Anebo proč se nechala najmout. Odmítá nám to povědět. Snažíme se to z