Морган Райс

Pochod Králů


Скачать книгу

KAPITOLA PÁTÁ

       KAPITOLA ŠESTÁ

       KAPITOLA SEDMÁ

       KAPITOLA OSMÁ

       KAPITOLA DEVÁTÁ

       KAPITOLA DESÁTÁ

       KAPITOLA JEDENÁCTÁ

       KAPITOLA DVANÁCTÁ

       KAPITOLA TŘINÁCTÁ

       KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

       KAPITOLA PATNÁCTÁ

       KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

       KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

       KAPITOLA OSMNÁCTÁ

       KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

      “Je to, co vidím před sebou, snad dýka?

      A jílcem ke mně? Pojď blíž, ať tě sevřu.

      Ne, nemám tě. A přec tě vidím pořád.”

      —William Shakespeare, Macbeth

      (překlad Martin Hilský, 2002)

      KAPITOLA PRVNÍ

      Král MacGil vklopýtal do své komnaty. Na hodech, které se onoho večera odehrály, toho vypil až příliš mnoho, takže se s ním teď celý svět točil dokola a jeho hlava tepala bolestí. Jakási žena, kterou neznal, se jej držela za rámě a s šaty napůl rozhalenými jej se smíchem vedla k jeho posteli. Dva sluhové se potichoučku vytratili na chodbu a nehlučně za sebou zavřeli dveře.

      MacGil nevěděl, kde se teď nachází jeho královna a popravdě ho to celý večer ani moc nezajímalo. Málokdy už teď zůstávali přes noc v jedné ložnici. Mnohem častěji se královna vytratila do svých vlastních komnat, obzvláště pak ve dny, kdy se konaly hostiny či jiné oslavy, a jídlo a pití se protahovalo dlouho do noci. Královna dobře věděla o drobných prohřešcích svého manžela, ale zdálo se, že jí to ani příliš netíží. Koneckonců, byl to král a MacGilovští králové byli vždy známí svou náruživostí.

      Když ale zamířili k posteli, místnost se s MacGilem zatočila tak silně, že od sebe ženu zničeho nic znechuceně odstrčil. Najednou neměl na tyhle věci ani pomyšlení.

      „Nech mě!“ poručil a ukázal jí, aby odešla.

      Nevěstka zůstala chvíli zaskočeně stát, když tu do místnosti znovu vstoupili sluhové, každý ji uchopil za jednu ruku a odváděli ji pryč. Snažila se protestovat, ale její hlas brzy zanikl za znovu zavřenými dveřmi.

      MacGil se posadil na roh své postele a složil hlavu do dlaní. Jemnou masáží spánků se snažil vyhnat z hlavy tu hroznou alkoholickou bolest. Bylo neobvyklé, že jej rozbolela hlava už takhle brzy, ještě předtím, než mohla vůbec nastoupit skutečná kocovina. Ten večer byl ale celý zvláštní. A změnil se tak náhle. Hody probíhaly výborně, dopřával si skvělého jídla a zapíjel jej silným vínem, jenže potom se objevil ten kluk, Thor, a všechno zkazil. Nejdřív obtěžoval s tím svým bláznivým snem a potom měl tu drzost, aby mu vyrazil pohár z rukou.

      Pak se na scéně objevil ten pes, aby se vzápětí zhroutil k zemi mrtvý. Od té chvíle s MacGilem už nic nebylo. To uvědomění jej zasáhlo jako rána bitevním kladivem: někdo se ho pokusil otrávit. Spáchat na něj atentát. Bylo obtížné si to připustit. Někdo se musel protáhnout přes jeho stráže i přes jeho ochutnávače. Od smrti ho dělilo jenom několik málo okamžiků a to uvědomění s ním otřáslo více, než by byl čekal.

      Vzpomněl si, že nechal Thora uvrhnout do vězení a znovu přemýšlel, jestli to byl vážně dobrý nápad. Ten kluk by, na jednu stranu, nemohl tušit, že je v poháru jed, kdyby v tom sám neměl prsty, kdyby v tom nebyl nějakým způsobem zapletený. Na druhou stranu věděl, že Thor má jisté zvláštní schopnosti – vlastně velmi zvláštní – a možná přece jen mohl říkat pravdu. Možná celou scénu skutečně předtím viděl ve svém snu. Možná, že Thor ve skutečnosti zachránil MacGilovi život a ten potom poslal do vězení toho jediného, kdo mu byl skutečně oddán.

      MacGilova hlava se roztepala novou bolestí. Seděl, třel si dlaněmi své zvrásněné čelo a snažil se celému problému přijít na kloub. Jenže toho už vypil příliš mnoho, aby teď dokázal jasně přemýšlet, jeho myšlenky rychle překrývaly jedna druhou. Teď se nedokázal soustředit na řešení žádného problému. Navíc byla horká letní noc, jeho tělo bylo rozehřáté z přemíry jídla a pití. Cítil, že se silně potí.

      Přetáhl přes hlavu královský kabátec a zahodil jej na zem. Následovala tunika, až nakonec svlékl všechno až na spodní prádlo. Vytřel si kapky potu z obočí a potom i z vousů. Ohnul se, jednu po druhé strhnal z nohou své velké těžké boty a postavil je u krbu. Potom úlevně zahýbal prsty u nohou, ke kterým se konečně dostala trocha čerstvého, chladivého vzduchu. Nějakou chvíli jenom tak seděl, zhluboka dýchal a snažil se znovu nabýt ztracenou rovnováhu. Jeho břicho bylo po hodech větší než obvykle a král cítil, jak jej spořádaná krmě tíží. Položil se na záda do postele a hlavu si opřel o polštář. Pak s úlevným vydechnutím sledoval strop skrz nebesa své postele a přál si, aby se celá místnost přestala točit.

      Kdo se mě pokouší zabít? Přemýšlel znovu. Thora měl rád, jako by to byl jeho vlastní syn a něco mu říkalo, že by něco takového určitě neudělal. Proč taky. Přemýšlel kdo jiný by za tím mohl být, jaký motiv jej k tomu mohl vést, a především, jestli se o to pokusí znovu. Je teď v bezpečí? Nebo byly Argonovy předpovědi správné?

      MacGil cítil, jak jeho víčka těžknou. Přesto se zdálo, že je řešení na dosah, kdyby tak jenom měl alespoň o trochu čistší hlavu, určitě by na to nakonec přišel. Bude ale muset počkat do druhého dne, hned z rána potom svolat své rádce a začít s vyšetřováním. Otázka, která se vlastně nabízela mnohem více než: kdo jej chtěl mít mrtvého, zněla: kdo jej nechtěl mít mrtvého. Dvůr byl doslova nabitý lidmi, kteří si dělali laskominy na trůn. Ambiciózní generálové, mazaní rádci, šlechta lačnící po stále vyšší moci, špióni, staří soupeři, vrazi najatí McCloudy nebo dokonce možná i z Divočiny. A dost možná to byl i někdo bližší.

      MacGilovy oči se začínaly klížit přicházejícím spánkem, ale záhy něco upoutalo znovu jeho pozornost. Všiml si pohybu a když se rozhlédl, zjistil,