ale výběrem své pózy neosvědčil nejlepší vkus.“
Jan Maria a nadporučík Müller cítili hned při prvním setkání se navzájem jakousi antipatii, která stále rostla. Nehledali se, ale náhoda je sváděla, zacházeli spolu s ledovou chladností, za níž se skrývala rozdrážděnost, jež se stala pro Jana Marii konečně osudnou.
Byl asi už měsíc v Praze a začal býti netrpělivým, začal se sám sebe tázati: „Kde je to jádro Prahy, které stále a marně hledám, kde je ta česká Praha, která má býti mojí spásou a zdrojem nového mého života?“
A ta Praha jeho snů a tužeb prchala před ním jako fantóm. Začal býti smutným a někdy rozčileným, nebylo mu volno. Ne, to nebylo možné! Všechny ty různé „besedy“, do kterých byl sem tam uveden, nemohl považovati za reprezentaci té společnosti, po které toužil. Odpuzovaly ho svým triviálně měšťansky obmezeným tónem, tím parfémem vulgárnosti pochybných hospod, který vanul z rozhovorů jejich členů, z tvářnosti jejich místností, ze všeho a všeho. To by měla býti jeho Praha? Uzavíral se raději znova do svého pokoje a konečně se rozhodl: „Pojedu na venek! Vždyť konečně Praha nejsou Čechy a Havranice jsou vlastně zaslíbenou mojí zemí.“
Když se chystal k odjezdu, přijela Rosa Maria do Prahy. Spěchal k ní. Řekla mu, že je nesmírně ráda, že jej vidí, a Leopold zdál se býti zrovna u vytržení nad tím shledáním.
Začali pak o budoucnosti mluviti. „Zdržíš se dlouho zde?“ tázala se sestra. „A kam odsud pojedeš?“
„Zůstanu vůbec v Čechách,“ odpověděl.
„Jak to,“ divil se Leopold, „zakotví tvůj koráb snad teď někde pod Šumavou?“
„Ať můj koráb kotví, kde chce, neb ať pluje, kam ho voda ponese,“ řekl Jan Maria, „učinil jsem již nutné kroky o propuštěnou.“
„Nevěřím svému sluchu,“ zvolala Rosa Maria v nesmírném udivení.
„Kvituji,“ řekl suše její bratr s určitostí.
„Ale to jest čiré bláznovství!“ zvolala. „Co tě k takovému šílenství přimělo?“
„Nechci sloužit. Nesrovnává se to s mým přesvědčením ani s mými náklonnostmi.“
„Prosím tě, vysvětli mi trochu tyto hádanky,“ řekl Leopold. „Jaké to máš přesvědčení, jaké náklonnosti?“
„Ach,“ řekl Jan Maria. „Ty tomu neporozumíš, ač to velmi prosté. Tys zde cizincem. Já cítím se však synem této země, kterou miluji nade vše.“
Leopold pokrčil rameny a Rosa mlčela.
Za chvíli řekla: „Nechápu, co ti vadí býti důstojníkem v armádě, i když se cítíš ‚synem této země‘, jak se dle svého zvyku spíše poeticky než jasně vyjadřuješ. Nevím, jak to vykládat, narodila jsem se též zde, avšak necítím se ani trochu ‚dcerou této země‘.“
Tvář její byla nehezká tvrdou ironií jejího úsměvu.
Nyní pokrčil zas Jan Maria rameny.
„Necítilas se ani dcerou své matky,“ myslil si nemile dotknut, ale mlčel.
„Ty si to rozmyslíš,“ dodal za chvilku Leopold. „Čím bys tedy býti chtěl? V tvém stáří přece se nezahálí.“
„Půjdu do Havranic, budu sedět na svém statku, budu ho spravovat.“
„Budeš sedlákem?“ tázala se uštěpačně jeho sestra a zdála se náhle v podivných rozpacích. Sklopila oči a Leopold mlčel.
„Něco podobného,“ řekl krátce Jan Maria a vzal svou čapku.
„Stůj!“ pravil náhle dychtivě Leopold, „nečiň žádných kroků, anebo není-li už pozdě, odvolej tu svou žádost o propuštěnou. Snad telegrafickou cestou –“
„Úmysl můj je pevný,“ řekl Jan Maria a počal se rozčilovat.
„Ne, není to možné!“ zvolal Leopold. „Tys se přenáhlil! Proč jsi se dříve se mnou neporadil? Ty nevíš, jaké ztráty jsme utrpěli v cukrovaru, ty jsi na to nemyslil, že statek zadlužen, a že vyplatíš-li své sestře podíl –“ Zamlčel se.
„Dále,“ řekl temně Jan Maria. „Domluv.“
„Nuž, myslím, že tak jak tak Havranice – přijdou brzy do prodeje. Účastnil jsem se velkolepého podniku v Německu a jest nám toho podílu tvé sestry nutně zapotřebí.“
„Ale otcovský můj kapitál –“
„Ach, ty tak málo peněžitým záležitostem rozumíš!“ zvolal Leopold. „Říkám ti, že ztráty naše byly značné, a zapomínáš na velké sumy, které jsi spotřeboval a které jsem ti zasílal, kdykoliv jsi o ně psal. Myslím, že jsi se velmi dobře bavil po celý ten čas –,“ a usmál se, mžouraje očima.
Jan Maria se zapálil. Vzpomněl na velké sumy, které byl spotřeboval, aby mohl ve sférách oné ženštiny se pohybovati, na kterou bez uzardění a bez trpkosti ani vzpomínati nemohl. Ach, teď přicházel trest za onu vinu – snad se sesují všechny plány a krásná předsevzetí. Ne, trest ten byl by větší než jeho provinění! Hlava šla mu kolem.
„Zítra předložím ti účty,“ řekl Leopold. „Uvidíš, jak to všechno jasné a prosté.“
„Obral mě, oloupil, jsemť tím jist,“ řekl si Jan Maria temně uvnitř svého trýzněného srdce. „Buď jak buď, zasloužil jsem to a pracoval jsem o své vlastní záhubě.“
Výraz jeho tváře byl tak zoufalý, že Leopold konejšivě řekl: „Nepoddávej se černým myšlenkám, vždyť jsem neřekl, že vše ztraceno, a na mizině nebudeš, ani až se Havranice prodají.“
„Havranice prodat!“ opakoval si Jan Maria ustavičně na ulici a musil se přemáhat, aby nepropukl v pláč. Srdce se mu svíralo. Šel, nevěděl kam. Mechanicky bral se směrem k domovu. Na mostě zavěsil se někdo do něho, ohlídl se a viděl, že to jeden z těch mladých důstojníků, kteří mu nejspíše ještě byli sympatickými. Byl velmi veselý, ten roztomilý hoch, a vypravoval Janu Marii živě věci, o kterých myslil, že každého co nejvíce zajímati musí. Jan Maria neslyšel jediného slova, kýval jen občas hlavou a díval se tupě na vodu, na Petřín, planoucí v záři zapadajícího slunce.
„Prodat Havranice!“ tato slova zněla mu ustavičně v uších a zdála se mu jako hrany, jako ty hrany hlubokohlasé, které se právě večerním vzduchem z věže některého ž kostelů na Malé Straně nesly a jejichž truchlé zvuky s významem těch slov tak souhlasně vjedno splývaly.
„Prodat Havranice!“ Ach jaká tíž to byla v srdci.
Mladý poručík, který se byl do něho zavěsil, pozoroval sice za hodnou chvíli, že podivínský jeho druh je roztržit, že neví, o čem se mu povídá, avšak věděl, že Jan Maria někdy takovým bývá, a nepozastavoval se nad tím. Byl rád, že mohl vůbec mluviti, ať už kdo poslouchal či ne. Byl se před chvilkou přesvědčil, že učinil velký dojem na jistou krásku, a musil se tím pochlubiti, nechtěl-li se radostí zalknout.
Až nahoře teprve na Hradčanech, před kasárnami poručíkova pluku zastavil se a Jan Maria s ním, a divil se, jak se byl až tam dostal a co tam vlastně hledal.
„Sbohem,“ řekl rozhodnut, že půjde domů.
„Snad bys nechtěl vyhnout se dnes naší společnosti,“ divil se poručík.
„Jaké společnosti?“ tázal se roztržitě.
„Nu, v zahradě!