.

kterou potřebuje. Ale než se tak stane ... no, bude pro něj velmi těžké se změnit."

      Riley na chvíli zmlkla.

      Pak dodala, "Jen si vždy pamatuj, že to není tvoje chyba. Víš to, viď?"

      Liam potlačil vzlyk a přikývl.

      "Už jsi šel někdy zpátky, aby ses na něj podíval?" Zeptala se Riley.

      Liam mlčky zavrtěl hlavou.

      Riley ho poplácala po ruce.

      "Chci jen, abys mi slíbil mi jednu věc. Pokud za ním půjdeš, nechoď sám. Chci tam jít s tebou. Slibuješ?"

      "Slibuju," řekl Liam.

      Riley sáhla po nedaleké krabici s papírovými kapesníky a nabídla je Liamovi, který si utřel oči a vysmrkal se. Pak oba mlčky dlouhou chvíli seděli.

      Nakonec Riley řekla, "Potřebuješ mě k něčemu jinému?"

      "Ne. Jsem OK. Děkuji ti za ... no, vždyť víš."

      Chabě se na ni usmál.

      "Prostě za všechno," dodal.

      "Rádo se stalo," řekla Riley a oplatila mu úsměv.

      Opustila rodinný pokoj, vešla do obývacího pokoje a sedla si sama na gauč.

      Náhle se jí z krku vydral vzlyk a začala plakat. Udivilo ji, když si uvědomila, jak otřesená je z jejího rozhovoru s Liamem.

      Ale když o tom přemýšlela, bylo snadné pochopit, proč.

      Já jsem tak mimo, pomyslela si.

      Konec konců se stále snažila o dokončení Jillyny adopce. Chudinku zachránila před dalšími hrůzami. Když ji Riley našla, Jilly se snažila prodat své tělo z čirého zoufalství.

      Tak co si Riley myslela, že dělá, když do domu přivedla dalšího teenagera?

      Náhle si přála, aby tu byl ještě Blaine a mluvil s ní.

      Zdálo se, že Blaine vždycky ví, co říct.

      Užívala si chvíli klidu mezi případy, ale kousek po kousku začínala mít obavy – starosti, zejména o její rodinu a dnes i o Billa.

      Vůbec neměla pocit, jako by měla dovolenou.

      Riley si nemohla pomoci a říkala si ...

      Děje se se mnou něco?

      Byla neschopná užívat si klidný život?

      Věděla, že si může být jistá jednou věcí.

      Tento klid nebude trvat dlouho. Někde se nějaké monstrum dopouští nějakého ohavného činu – a bude na ní, aby ho zastavila.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Riley brzy ráno probudilo bzučení telefonu.

      Hlasitě zasténala, když se vzpamatovala a probudila se.

      Klid je u konce, pomyslela si.

      Podívala se na telefon a viděla, že má pravdu. Byla to zpráva od jejího velitele týmu z ÚACH, Brenta Mereditha. Byla to výzva k setkání s ním a byla napsaná v jeho typicky strohém stylu ...

      ÚACH 8:00

      Podívala se na hodiny a uvědomila si, že bude muset na narychlo domluvenou schůzku spěchat. Quantico bylo jen půl hodiny jízdy od domova, ale potřebovala se odsud dostat rychle.

      Riley trvalo jen pár minut, než si vyčistila zuby, učesala se, oblékla se a spěchala dolů.

      Gabriela už připravovala snídani v kuchyni.

      "Je káva připravena?" Zeptala se jí Riley.

      "Sí," odpověděla Gabriela a nalila jí šálek horké kávy.

      Riley upíjela dychtivě kávu.

      "Musíš odjet bez snídaně?" Zeptala se jí Gabriela.

      "Obávám se, že ano."

      Gabriela jí podala housku.

      "Pak si to vezmi s sebou. Musíš mít něco v žaludku."

      Riley poděkovala Gabriele, zhltla trochu kávy a vyrazila k autu.

      Během krátké jízdy do Quantica ji přemohl zvláštní pocit.

      Ve skutečnosti se začala cítit lépe, než jak se cítila v posledních několika dnech, dokonce i mírně euforicky.

      Bylo to samozřejmě částečně díky přílivu adrenalinu, jak se její mysl a tělo připravovalo na nový případ.

      Ale také to bylo něco dosti znepokojujícího – pocit, že se vrací zpět k normálu.

      Riley si vzdychla, když si to uvědomila.

      Říkala si – co to má znamenat, že lov nestvůr vytváří normálnější pocit, než trávit čas s lidmi, které miluje?

      To nemůže být ... no, normální, pomyslela si.

      Co bylo ještě horší, připomnělo jí to něco, co jí řekl její otec, brutální a zahořklý bývalý námořní důstojník, předtím, než zemřel.

      "Ty jsi lovec. To, co lidi považují za normální – to by tě zabilo, kdyby ses tak snažila příliš dlouho žít."

      Riley si přála celým svým srdcem, aby to nebyla pravda.

      Ale v dobách jako byla tato, si nemohla pomoci a měla obavy – byla pro ni role manželky, matky a přítelkyně nerealistická?

      Bylo beznadějné to jen zkusit?

      Byl "lov" jediným, co v životě skutečně měla?

      Ne, rozhodně to nebylo to jediné.

      Jistě ani to nejdůležitější v jejím životě.

      Rozhodně zahodila tuto nepříjemnou otázku za hlavu.

      Když dorazila k budově ÚACH, zaparkovala a spěchala dovnitř a rovnou do kanceláře Brenta Mereditha.

      Viděla, že Jenn už tam je, vypadala mnohem více přítomná, než jak se cítila Riley. Riley věděla, že Jenn, stejně jako Bill, měla byt v Quanticu, takže nemusela tolik nespěchat. Ale Riley přisuzovala Jenninu ranní svěžest také jejímu mládí.

      Riley byla podobná Jenn, když byla mladší – připravená a dychtivá pustit se do akce co nejdřív, v kteroukoli denní či noční dobu, a schopná obejít se delší dobu bez spánku, pokud to práce vyžadovala.

      Měla tyto dny už za sebou?

      Nebylo to příjemné pomyšlení, a nerozjasnilo to Rileynu již tak neklidnou náladu.

      U stolu sedící Brent Meredith měl jako vždy impozantní postavu, s jeho tmavými, hranatými rysy, širokou postavou a jeho vždy stroze pracovním chováním.

      Riley se posadila a Meredith neztrácel čas a šel přímo k věci.

      "Dnes ráno došlo k vraždě. Stalo se to na veřejné pláži v přírodní rezervaci Belle Terre. Zná někdo z vás to místo?"

      Jenn řekla, "Už jsem tam byla několikrát. Skvělé místo pro pěší turistiku."

      "Už jsem tam taky byla," řekla Riley.

      Riley si na přírodní rezervaci pamatovala docela dobře. Byla v zátoce Chesapeake, něco přes dvě hodiny jízdy od Quantica. Bylo tam několik set akrů lesů a široká veřejná pláž v zálivu. Byla to populární oblast pro lidi,