bratři dopustili, aby byl odvlečen pryč. Byli mu oddáni na život a na smrt. Takové bylo ostatně krédo Stříbrných. On sám by reagoval úplně stejně, kdyby se kterýkoliv z jeho bratří ocitl v podobné situaci. Všichni společně spolu dlouhá léta trénovali a také bok po boku bojovali v mnoha bitvách, kde život jednoho závisel na pomoci druhých.
Kendrick cítil napětí, které viselo v těžkém tichu místnosti. Stříbrní obklíčili s tasenými meči desítku strážných, kteří se otáčeli do všech směrů a působili náhle mnohem méně sebevědomě než předtím. Bylo jim jasné, že jestli kterýkoliv z nich sáhne po meči, tak budou během chvíle zmasakrováni. Naštěstí to nikdo neudělal. Všichni stáli a čekali na rozhodnutí velitele Darloca.
Ten nervózně polknul. Bylo mu jasné, že nemá žádné naděje.
„Zdá se, že sis na to s sebou nevzal dost mužů,“ řekl mu Kendrick klidně a s úsměvem. „Deset strážných proti stovce Stříbrných. Nemáš sebemenší naději.“
Darlocova tvář byla bledá jako smrt. Odkašlal si.
„Můj pane, my všichni sloužíme tomuto království. Nepřeji si s tebou bojovat. Máš pravdu, toto je boj, který nemůžeme vyhrát. Poručíš-li nám teď, opustíme tuto místnost a vrátíme se ke králi. Ale ty sám dobře víš, že Gareth poté pošle více mužů. Jiných mužů. A jistě si i dobře uvědomuješ, kam to nakonec povede. Můžeš je všechny pozabíjet, ale chceš opravdu mít na rukou krev vlastních bratří? Opravdu si přeješ rozpoutat občanskou válku? Tvoji muži pro tebe kdykoliv nasadí holé životy a také jakékoliv životy vezmou. Je to pro ně ale spravedlivé?“
Kendrick se na něj díval a přemýšlel o těch slovech. Darloc měl pravdu. Skutečně si nepřál, aby kterýkoliv z rytířů byl zraněn jenom kvůli němu. Naopak, měl pocit, že by je měl uchránit jakéhokoliv krveprolití, ať už to pro něj samotného znamenalo cokoliv. A jakkoliv špatný jeho bratr Gareth byl jako člověk, jakkoliv nevhodný byl jako vládce, Kendrick si nepřál začít občanskou válku. Alespoň ne za sebe. Byly zde jiné cesty. Přímé střetnutí nebylo, jak jej život naučil, vždy tím nejlepším řešením.
Natáhl ruku, položil ji na čepel meče svého přítele Atmeho a pomalu zatlačil, aby ji sklonil k zemi. Potom se podíval na všechny Stříbrné. Byl dojat, že se za něj všichni bez váhání postavili.
„Moji drazí bratři,“ oznámil. „Jsem poctěn vaší pomocí a ujišťuji vás, že nepřišla vniveč. Všichni mě znáte a dobře víte, že nemám se smrtí mého otce a našeho krále nic společného. A jakmile dopadnu jeho vraha, kterého jsem už odhalil na základě tohoto obvinění, jež jsme před chvílí slyšeli, přísahám vám, že budu první, kdo vyplní tuto spravedlivou pomstu. Právě jsem byl falešně obviněn. Nechci se však stát jiskrou, která by zažehla občanskou válku. Tak prosím skloňte své zbraně. Nechám je, aby mě bez odporu odvedli, protože žádní z našich mužů by neměli bojovat jeden proti druhému. Pokud v tomto království existuje spravedlnost, potom se musí pravda ukázat i v tomto případě. A hned jak se tak stane, se k vám zase vrátím.“
Stříbrní pomalu a neochotně sklopili meče, načež se Kendrick otočil zpět k Darlocovi. Nechal se obestoupit strážnými a spolu s velitelem potom vykročili ke dveřím. Kendrick kráčel hrdě a vzpřímeně uprostřed skupiny. Darloc se ani nepokoušel jej spoutat – možná to bylo z respektu, nebo také ze strachu, že by tím znovu popudil ostatní rytíře, anebo jednoduše proto, že ani on sám nevěřil, že by Kendrick mohl být vinen. Kendrick sám sebe odváděl do své nové vězeňské cely. Byl však odhodlán nedat svou kůži jen tak snadno. Nějakým způsobem se mu podaří očistit se a dostat se z kobek opět na svobodu. Potom najde a zabije vraha svého otce. I kdyby to skutečně byl přímo jeho vlastní bratr.
KAPITOLA TŘETÍ
Gwendolyn s Godfreym stáli ve sklepeních hradu a upřeně se dívali na Steffena, který se nervózně ošíval a neustále si mnul ruce. Byla to zvláštní figurka – ne jenom z důvodu, že se narodil s křivou páteří a na zádech měl velký hrb, ale také proto, že z něj neustále vyzařovala podivně nervózní energie. Jeho oči nikdy nepřestávaly těkat sem a tam, a ruce se bez přestání třely jedna o druhou, jako by tím už dával všem najevo, že je vinen. Stál na místě, lehce se třásl, neustále přešlapoval z jedné nohy na druhou a cosi si pro sebe mumlal hlubokým hlasem. Všechny ty roky tady dole v místnosti s odpadem, uvědomila si Gwen, z něj musely udělat tu podivnou bytost, kterou je teď.
Napjatě čekala kdy konečně začne mluvit a vnese více světla na případ vraždy jejího otce. Jenže vteřiny se měnily v minuty a kromě toho, že na čele neustále přešlapujícího Steffena vyrazily velké krůpěje potu, se nic jiného nestalo. Jediné, co vyplňovalo místnost, bylo těžké nervózní ticho, jenom lehce přerušované Steffenovým mumláním.
Gwen se v tom vlhkém sklepení, zahřívaném plameny ohňů, na kterých se připravovaly potraviny pro kuchyň, už potila také. Venku navíc začínal další letní den. Přála si tu skončit, odejít z těch místností a už se sem nikdy nevrátit. Zkoumavě se dívala na Steffena, ve snaze rozšifrovat výraz jeho tváře a přijít na to, co se mu právě honilo v hlavě. Slíbil jim, že jim něco poví, ale potom se najednou odmlčel. Jakoby si to zase rozmyslel. Očividně měl strach a také něco skrýval.
Konečně si Steffen odkašlal.
„Přiznávám, že něco spadlo dolů odpadní jámou,“ začal, aniž by se komukoliv z nich podíval do očí. Namísto toho upřeně zíral do země.
„Ale nejsem si jistý, co to bylo. Byl to nějaký kov. Vynesli jsme potom sud se splašky a já slyšel jak něco šplouchlo do řeky. Něco jiného než obvykle. Takže,“ dodal a znovu si několikrát odkašlal, nepřestávaje si mnout dlaně, „takže vidíte, že cokoliv to bylo, už je to pryč v řece.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se důrazně Godfrey.
Steffen energicky zakýval hlavou.
Gwen s Godfreym si vyměnili pohledy.
„Zahlédl jsi aspoň co to bylo?“ pokračoval Godfrey.
Steffen zakroutil hlavou.
„Ale zmiňoval ses přece o noži. Jak jsi mohl vědět, že to byl nůž, když jsi ho neviděl?“ zeptala se Gwen. Byla si jistá, že jim Steffen lže, jenom zatím nevěděla proč.
Steffen si znovu odkašlal.
„Řekl jsem to, protože jsem si myslel, že to byl nůž,“ zněla odpověď. „Bylo to malé a kovové. Co jiného by to mohlo být?“
„To jsi se nepokusil zjistit, co je na dně sudu?“ zeptal se Godfrey. „Poté, co jste ho vylili? Možná ta věc zůstala uvnitř a teď tam stále ještě leží.“
Steffen zakroutil hlavou.
„Na dno jsem se podíval,“ řekl. „Vždycky to dělám. Nic tam nebylo. Dočista prázdný. Cokoliv to bylo, už to odnesl proud. Viděl jsem, jak to plave pryč.“
„Pokud to byl kov, jak jsi to mohl vidět odplouvat?“ zeptala se Gwen.
Steffen si zase odkašlal a potom pokrčil rameny.
„Řeka je zvláštní,“ odpověděl. „A proudy v ní jsou silné.“
Gwen si znovu s Godfreym vyměnila skeptický pohled. Podle výrazu jeho tváře usoudila, že ani on nevěří