vedle strachu vyplňovala nejistota.
Copak tohle znamenalo být králem?
*
Gareth bral schody kamenného točitého schodiště po dvou a rychle stoupal, patro za patrem, směrem na nejvyšší hradní cimbuří. Zoufale potřeboval čerstvý vzduch. Potřeboval také čas a soukromí, aby mohl přemýšlet. Nutně musel vyhledat nějaké vyvýšené místo, odkud by se mohl rozhlédnout po svém království, přehlédnout celé město a své poddané, aby se znovu ujistil, že je to všechno skutečně jeho. Potřeboval se ujistit, že po všech těch hrozných událostech, které tento den přinesl, je stále ještě králem.
Než se vydal na cestu, poslal všechny sloužící pryč, a teď stoupal po schodech sám a sotva popadal dech. V jednom z mezipater se zastavil, zlomil se v pase a snažil se vydýchat. Po tvářích se mu kutálely slzy. V každém stínu viděl otcovu zachmuřenou tvář.
„Nenávidím tě!“ zaječel do prázdného prostoru schodiště.
Skoro by přísahal, že se ozvěna toho výkřiku nakonec změnila ve výsměšný chechot. I hlas už potom připomínal více otcův než jeho.
Potřeboval se odsud co nejrychleji dostat pryč. Znovu se dal do běhu a nezastavil se, dokud nebyl úplně nahoře. Tam rozrazil dveře a vyběhl ven. Do tváře jej udeřil čerstvý vzduch.
Zhluboka vydechoval a užíval si slunečních paprsků, stejně jako hřejivého letního větru. Potom si z ramen serval královský kabátec, otcův královský kabátec, a odhodil jej na zem. Bylo tu na něj příliš horko a stejně už ho nechtěl nikdy znovu obléknout.
Rychle přerázoval k okraji cimbuří, pevně se chytil kamenné zdi a ztěžka dýchaje se rozhlédl do okolí. Viděl nekonečný dav, který proudil ven z hradu. Lidé stále ještě odcházeli z ceremonie. Z jeho ceremonie. I odsud mohl cítit míru jejich zklamání. Byli tak maličcí. Najedou mu přišlo až nemožné, že by všichni ti lidé měli být bezvýhradně pod jeho kontrolou. Ale byli.
Jenomže na jak dlouho?
„Královský majestát je legrační věc,“ ozval se hluboký hlas.
Gareth se otočil jako když do něj bodne, aby spatřil Argona, který stál jenom jediný metr za ním, oblečený v bílém plášti a třímající svou dlouhou hůl. Díval se na něj s úsměvem v koutku úst, ale jeho oči o úsměvu vůbec nevypovídaly. Mračily se a viděly až do jeho nitra. Garethovi ten pohled začal být okamžitě protivný. Zdálo se, že Argon toho vidí až příliš.
Byla zde velká spousta věcí, mnoho otázek, které chtěl Gareth Argonovi položit. Ale teď, poté co před chvílí zklamal tváří v tvář Meči Osudu, si nemohl vybavit byť jenom jedinou z nich.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ zanaříkal zoufalým hlasem. „Mohl jsi mi povědět, že nejsem hoden ten meč uzvednout. Mohl jsi mi ušetřit všechnu tu hanbu.“
„A proč bych to dělal?“ zeptal se Argon.
Gareth se zamračil.
„Ty nejsi žádný královský rádce,“ řekl. „Možná, že jsi dával dobré rady mému otci, ale pro mě jsi zatím úplně k ničemu.“
„Možná, že tvůj otec zasluhoval dobré rady,“ řekl na Argon.
Garethova zlost začínala znovu kypět. Nesnášel toho muže.
„Už tě tu nechci vidět,“ řekl zlostně. „Nevím, proč tě můj otec najal, ale já nechci, aby ses zdržoval v Králově Dvoře.“
Argon se zasmál dutým, strašidelným smíchem.
„Tvůj otec mě nenajal, ty bláznivý kluku,“ řekl. „Ani jeho otec předtím. Jsem předurčen tu být. Klidně by se dalo říct, že to já jsem najal je.“
Nato Argon najednou učinil krok kupředu a jeho pohled se zakousl Garethovi až do hloubi duše.
„Dá se to stejné říci o tobě?“ zeptal se. „Jsi předurčen tu být?“
Ta slova zasáhla Garetha jako střela, načež mu po zádech přeběhlo zamrazení. Ta otázka byla přesně tím, co Garetha trápilo ze všeho nejvíc. Přemýšlel, jestli to nemůže být míněno jako výhružka.
„Toho, kdo vládne krvavě, čeká krev,“ pronesl Argon, načež se otočil a začal odcházet pryč.
„Počkej!“ zakřičel za ním Gareth. Najednou nechtěl, aby druid odešel. Potřeboval jeho odpovědi. „Co tím myslíš?“
Nemohl si pomoci, aby to nechápal jako zprávu, ve které mu Argon naznačoval, že jeho vláda nebude trvat nijak dlouho. Potřeboval vědět, jestli to tak bylo skutečně míněno.
Rozběhl se za ním, ale když už byl téměř u něj, když už natahoval ruku, aby po něm sáhnul, Argon náhle zmizel.
Gareth se v úleku zastavil, rozhlédl se všude kolem, ale nikde ho neviděl. Jediné, co mu dělalo na vrcholku hradu nadále společnost, byl ten dutý, hluboký smích, který se ozýval odevšad a zároveň odnikud.
„Argone!“ zakřičel Gareth.
Znovu se rozhlédl kolem sebe. Potom padl na jedno koleno, zaklonil hlavu a s pohledem upřeným k nebi vykřikl znovu:
„ARGONE!“
KAPITOLA SEDMÁ
Erec se společně s Vévodou Savarijským, Brandtem a desítkami vévodových stráží ubíral klikatými ulicemi Savarie, po jejichž stranách stály davy přihlížejících. Všichni mířili k domu dívky, která na hradě sloužila během hostiny. Erec trval na tom, že se s ní musí setkat bez sebemenších odkladů a vévoda se rozhodl, že jej za tím účelem osobně doprovodí. A když šel vévoda, tak šli i ostatní. Erec se rozhlédl po neustále vzrustajícím doprovodu a cítil se trapně. Došlo mu, že s tou dívkou poprvé promluví s desítkami lidí v zádech.
Od okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, už nedokázal myslet na nic jiného. Kdo byla ta dívka, která působila tak vznešeně, ale přesto pracovala jako obyčejná služka u vévodova dvoru? A proč tak narychlo utekla, když zjistila, že si jí všimnul? Jak se mohlo stát, že po všech těch letech, kdy mu nadbíhaly ty nejurozenější z dam, zaujala jeho pozornost právě tato jediná?
Díky tomu, že se zdržoval ve vysoce urozené společnosti celý svůj život, a navíc sám nebyl ani v nejmenším prostého původu, dokázal rozpoznat dobrý rod na první pohled a od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, mu bylo jasné, že pochází z mnohem vyššího postavení, než to, jaké nyní zastává. Potřeboval další možnost, aby si ji prohlédl a přesvědčil se, jestli si to jenom představoval, anebo je to skutečně pravda.
„Moji sloužící mi pověděli, že bydlí v domě na okraji města,“ vysvětlil vévoda. Jak procházeli, okenice domů se otevíraly a další a další zkoumavé pohledy byly vrhány na jejich zvláštní průvod. Vévodova přítomnost v těchto běžných ulicích, kde bydlel poddanský lid, byla něčím zcela výjimečným.
„Zřejmě je služkou u hospodského. Nikdo neví, odkud vlastně pochází. Všechno co víme je, že jednoho dne dorazila do našeho města a vstoupila tu do služby. Veškerá její minulost je ale zahalená tajemstvím.“
Zahnuli do další předměstské uličky, jejíž dlažba byla o něco horší než v té předchozí, domy stály blíže jeden k druhému a okolí