problém, ale zároveň je i mnohem více. Je mnohem mocnější než ty. Pokud se dožije dne, kdy dosáhne největší síly.“
Andronicus funěl nedočkavostí.
„Řekni mi, jak ho mohu zajmout,“ dožadoval se.
Rafi ale zakroutil hlavou.
„Tohle byla tvoje chyba už v minulosti,“ odpověděl. „vybíráš si zajetí, namísto zabití.“
„Nejdřív ho zajmu,“ oponoval císař. „A pak zabiju. Jde to nějak udělat, nebo ne?“
Následovala další dlouhá odmlka.
„Ano, je tu cesta, jak jej zbavit jeho moci,“ odpověděl Rafi. „Když jeho skvělý Meč i drak zmizí, bude z něj zase skoro normální kluk.“
„Ukaž mi jak to udělat,“ žadonil Andronicus nedočkavě.
Opět ticho.
„Za určitou cenu,“ zněla odpověď.
„Dám cokoliv,“ vyhrkl okamžitě císař. „Dám ti naprosto cokoliv.“
Z pod kapuce se ozvalo dlouhé, chrčivě zachechtání.
„Myslím, že toho budeš jednoho dne litovat,“ změnilo se chrčení opět v řeč. „Velmi, velmi litovat.“
KAPITOLA DESÁTÁ
Romulus kráčel po perfektní cestě ze zlatých dlaždic, vinoucí se středem Volusie, hlavního města Impéria. Městští strážní, oblečení ve zdobné zbroji, se stavěli do pozoru. Kráčel před zbytky své armády, ze které nezůstalo více než pouhých několik set vojáků. Byli sklíčení a na hlavu poražení v bitvě s draky.
Romulus zuřil. Ten pochod městem byla jen a pouze přehlídka jeho hanby. Po celý život se do města vždy vracel vítězně, pokaždé jako hrdina. A teď jej přivítalo mlčení a rozpaky, namísto triumfu, trofejí, dlouhé řady zajatců a poražených vojáků.
Strašně ho to mrzelo. Bylo od něj tak hloupé zajít ve snaze o získání Meče tak daleko, že se odvážil pustit do boje s draky. Jeho ego mu zatemnilo smysly. Měl si to lépe rozmyslet. Nakonec měli ještě štěstí, že se alespoň některým vůbec podařilo uprchnout. Ještě teď slyšel v duchu křik vlastních mužů, a ještě stále cítil pach jejich ohořelých těl.
Jeho muži byli disciplinovaní a bojovali statečně, bez reptání na jeho příkaz pochodovali na smrt. Ale poté, co tisíce jeho vojáků zmizely během vteřiny jemu přímo před očima, a zůstalo už jenom několik stovek, dobře věděl, že nastal čas prchat. Okamžitě nařídil spěšný ústup do tunelů, kde byly žalostné zbytky jeho sil před draky v bezpečí. V podzemí zůstali několik dní a potom se museli vrátit celou tu dlouhou cestu zpět do hlavního města pěšky.
A teď konečně vpochodovali do městských bran, vypínajících se do působivé výšky. Když vstoupili do toho legendárního města, vystavěného téměř výhradně ze zlata, spatřili běžný obrázek tisíců vojáků Impéria, kteří se hemžili v každém směru, pochodovali ve formacích, a také stáli na stráži podél ulic a stavěli se do pozoru, když je Romulus míjel. Koneckonců, v době, kdy byl Andronicus na výpravě, byl vládcem říše defacto právě on sám, nejrespektovanější ze všech bojovníků. To však platilo jen do této porážky. Nyní si nebyl jistý, jak jej lidé přijmou.
Ta porážka už ani nemohla přijít v horší dobu. Byl to zrovna okamžik, kdy se Romulus připravoval, že se vlády zmocní sám a vyžene Andronica. Když se teď trmácel pečlivě upraveným městem, kolem fontán, krásně zpevněných zahradních stezek, tisíců sluhů a otroků, divil se tomu rozdílu. Namísto návratu, který si představoval, a tedy s Mečem osudu v ruce, s větší mocí a slávou než kdy předtím, se vracel slabý, unavený a poražený. Teď, namísto toho, aby se prohlásil novým císařem, což by bylo v případě úspěchu naprosto zasloužené, se bude muset před Radou ještě omluvit a doufat, že neztratí svou pozici nadobro.
Imperiální rada. Pouhé pomyšlení na ně mu nedělalo dobře. Romulus nebyl z těch, kterým se líbilo, že se musejí někomu zodpovídat, natož pak když to byla rada složená z jedinců, kteří nikdy neuměli vládnout mečem. Každá z dvanácti provincií říše tam měla dva zástupce, dva tucty vůdců ze všech koutů Impéria. Oficiálně vládli říši oni, ale ve skutečnosti si Andronicus dělal co chtěl, a Rada vždy jenom ochotně poslechla a ve všem jej podpořila.
Jenže když Andronicus odešel dobývat Prsten, zanechal Radě více pravomocí, než měla kdy předtím. Romulus správně uvažoval, že to císař udělal proto, aby se tím chránil a udržovat Romula pod kontrolou. Chtěl si tak zajistit, že trůn, na který se po tažení vrátí, bude stále ještě jeho. Jeho tah Radu samozřejmě povzbudil a oni se teď chovali, jako by měli vyšší autoritu než Romulus. A tak musel na nějaký čas strpět, že se těmto lidem bude ze svých činů zodpovídat. Byli to všechno pečlivě vybraní Andronicovi kumpáni, lidé, které si do Rady dosadil, aby se ujistil, že jeho pozice na trůnu bude vždy silná. Rada neustále hledala příležitosti, jak posílit Andronicovo postavení, a zároveň oslabit jakoukoliv hrozbu. A to byl zejména Romulus. Jeho porážka jim teď perfektně hrála do karet.
Kráčel celou cestu k zářící budově Kapitolu, obrovské černé kulovité stavbě, která se vypínala vysoko k obloze, byla obkroužena zlatými sloupy a korunována zářící zlatou kopulí. Na jejím vrcholku vlál obrovský prapor Impéria a vstupní dveře byly zdobené tepanými symboly zlatého lva s orlicí v ústech.
Vystoupal po stovce zlatých schodů, zatímco jeho muži čekali ve spodní části náměstí. Šel sám, bral schody ke vstupu do Kapitolu po třech a jeho zbraně, zavěšené u pasu, přitom řinčely, jak narážely o plátové brnění.
K otevření masivních dveří, vedoucích dovnitř, bylo třeba dvaceti otroků. Vrata byla třicet metrů vysoká, vyrobená z lesklého zlata a doslova poseta černými puklicemi po celé své délce. Na každé byl vyražen imperiální znak. Dveře se otevřely a Romulus okamžitě pocítil chladný vzduch zevnitř. Až se mu zježily chlupy na kůži. Vstoupil do potemnělého interiéru. Masivní dveře se za ním zabouchly, a on, jako pokaždé, když do této budovy vstoupil, pocítil, jako by tu zůstali pohřbeni.
Kráčel po mramorových podlahách, jeho okované boty vytvářely ozvěnu a on napětím zatínal zuby. Přál si být s touto záležitostí hotov co nejrychleji, aby se mohl vrhnout na ty důležitější. Donesly se mu zvěsti o nějaké fantastické zbrani a on potřeboval vědět, jestli je to pravda. Pokud ano, mohlo by to změnit poměr sil a přiklonit misky vah na jeho stranu. Pokud ta zbraň opravdu existovala, pak by Andronicus i Rada již nic neznamenali. Celá říše by konečně byla jeho. Přemýšlení o tom bylo to jediné, co udržovalo Romulovo sebevědomí, když vystoupal po další řadě schodů, prošel dalšími mohutnými dveřmi, a nakonec vstoupil do kulatého sálu, ve kterém zasedala Imperiální rada.
Uvnitř sálu byl obrovský černý kruhový stůl, v jehož středu bylo prázdné místo, ke kterému vedl úzký průchod, aby mohl řečník vstoupit. Všude kolem stolu seděli členové Rady, čtyřiadvacet mužů v černých róbách, všichni s přísnými výrazy na tvářích a ani jediný, jehož vlasy by ještě nebyly zcela šedivé. Bylo ponižující, že před ně musel Romulus takto předstoupit, projít úzkým vstupem do středu stolu a stanout tam, jim všem na očích a zcela jimi obklopen. Bylo ponižující, že se bude muset otáčet do všech stran, jak jim bude odpovídat. Celá myšlenka uspořádání