“Vzpomenou vždy na nás,
Na hrstku šťastných vyvolených bratří.
Kdo se mnou dneska bude cedit krev,
bude mým bratrem, ať je kdokoliv.“
--William Shakespeare
Jindřich V.
KAPITOLA PRVNÍ
Thor se podíval na Gwendolyn. V ruce držel svůj meč a celé jeho tělo se třáslo. Rozhlédl se a spatřil všechny ty tváře, které na něj zíraly v ohromeném tichu. Alistair, Erec, Kendrick, Steffen a spousta dalších lidí, které dříve znal a miloval. Jeho lidé. A přesto teď stál tady, proti nim, meč připravený k akci. Byl na špatné straně bitvy.
Konečně si to uvědomil.
Jako by se mu po Alistaiřiných slovech zvedl závoj před očima a on náhle procitl do jasnosti. Byl přece Thorgrin. Legionář Thorgrin. Bojovník a poddaný Západního království Prstenu. Nebyl imperiálním válečníkem. Svého otce přece nenáviděl a naopak miloval všechny ty lidi tady.
A ze všech nejvíc Gwendolyn.
Znovu se podíval na její tvář a spatřil v ní bezmeznou lásku. Po tvářích jí stékaly obrovské slzy. Polila jej hanba, když si s hrůzou uvědomil, že ji ohrožuje mečem. Dlaň, kterou zbraň svíral, jej okamžitě začala pálit ponížením a lítostí.
Meč zazvonil o zem. Thor udělal krok kupředu a objal Gwendolyn.
Ta se k němu pevně přitiskla a rozplakala se. Ucítil její horké slzy, jak mu stékají po krku. Byl zaplaven výčitkami svědomí, a najednou nedokázal pochopit, jak se to všechno stalo. Předchozí události byly najednou jakoby rozmazané. Všechno, čím si teď byl jistý, bylo jenom to, že byl zase sám sebou a zpátky mezi svými lidmi.
„Miluju tě,“ zašeptala mu do ucha. „A vždycky budu.“
„Miluju tě celou svojí bytostí,“ odpověděl.
Krohn se ozval u jejich nohou a začal Thorovi olizovat dlaň. Jeho pán se k němu sehnul a políbil leoparda na čelo.
„Je mi to líto,“ řekl mu, protože si uvědomil, že jej udeřil, když se Krohn pokoušel bránit Gwendolyn. „Prosím, odpusť mi to.“
Země, která se ještě před chvílí divoce otřásala, se opět uklidnila.
„THORGRINE!“ proťal vzduch náhle výkřik.
Thor se otočil a spatřil Andronica. Ten přistoupil blíže a jeho tvář byla brunátná vzteky. Obě armády v zaraženém tichu sledovaly, co se mezi otcem a synem odehraje.
„Poroučím ti!“ zahřměl Andronicus. „Zab je! Zab je všechny! Já jsem tvůj otec. Ty budeš poslouchat mě a nikoho jiného!“
Tentokrát však Thor na Andronica vzpurně podíval. Něco už bylo jinak. Něco uvnitř jeho mysli se změnilo. Najednou už nedokázal vidět Andronica jako svého otce, člena rodiny, jako někoho, komu se musí zodpovídat a klidně za něj i položit vlastní život. Namísto toho v něm spatřil nepřítele. Monstrum. Náhle k němu necítil žádnou vazbu. A o to méně povinnost za něj položit vlastní život. Naopak, měl na tu osobu nebetyčný vztek. Tady stál ten muž, který nařídil útok na Gwendolyn. Zde byl ten člověk, který pozabíjel jeho krajany a napadl a zle poplenil jeho rodnou zem. Zde byl muž, který se naboural do jeho vlastní mysli a potom jej držel jako rukojmí za pomoci čarodějnictví.
To přece nebyl člověk, kterého by měl milovat. Byla to osoba, která si ze všeho nejvíce zasloužila okamžitě zemřít. To, jestli to byl jeho otec nebo ne, nehrálo roli.
Zaplavila jej obrovská vlna vzteku. Sehnul, zvedl ze země svůj meč a rozběhl se napříč mýtinou. Připravený tu zrůdu zprovodit ze světa.
Výraz Andronicovy tváře hovořil o překvapení, když se proti němu jeho syn s napřaženým mečem rozběhl a o chvíli později sekl vší silou proti jeho hlavě.
Andronicus na poslední chvíli zdvihl svou válečnou sekyru a se zařinčením odrazil Thorovu ránu do strany.
Ten se však ani nezastavil a znovu a znovu dorážel mečem ve snaze císaře zabít. Andronicus však pokaždé sekerou ránu stačil zablokovat. Obě zbraně se neustále za mohutného řinčení setkávaly ve vzduchu a obě armády tomu divadlu jenom přihlížely. S každým úderem létaly do všech stran jiskry.
Thor co chvíli při ráně vykřikl a téměř neustále vrčel. Vynakládal všechny své dovednosti, aby otcovu obranu prorazil. Musel to udělat. Pro sebe, pro Gwendolyn, pro všechny ty, kteří z rukou toho monstra už tolik vytrpěli. S každým tím úderem Thor zároveň sekal i do svého pomyslného spojení mezi ním a císařem. Přál si možnost začít znovu. Přál si zvolit si jiného otce.
Andronicus se jenom bránil. Pouze blokoval Thorovy rány a nesnažil se je oplácet. Očividně nechtěl na syna zaútočit.
„Thorgrine!“ křičel na něj mezi ranami. „Jsi můj syn. Já tě nechci zranit. Jsem tvůj otec. Zachránils mi život. Chci abys žil.“
„A já chci, abys zemřel!“ zařval Thor odpověď.
Bil do Andronicovy obrany znovu a znovu a navzdory jeho mohutné síle zatlačoval císaře zpátky. Ten se stále pouze bránil. Vypadalo to, že snad doufá, že se Thor zase vzpamatuje a vrátí se zpátky na jeho stranu.
Jenže tentokrát se to nestalo. Thor konečně jistě věděl kým je. Andronicova zaklínadla konečně jeho mysl nadobro opustila a Thor by raději zemřel, než aby byl císaři opět vydán na povel a na milost.
„Thorgrine, musíš toho nechat!“ křičel Andronicus. Jiskry zalily jeho tvář, když zablokoval velmi tvrdou ránu. „Donutíš