druidů existuje jenom v říši pohádek a legend? Nebo co když je prokletý a nikdy ji nedokáže najít?
Musel podobné myšlenky dostat z mysli. Pobídnul Mycoples ke spěchu.
Rychleji, pomyslel si.
To stačilo, aby porozuměla. Zamručela a začala křídly tlouct vzduch ještě o poznání mocněji. Znovu se svěřepě zakousli do mraků a pokračovali k cíli, ležícímu někde za horizontem. K cíli, o kterém si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli vůbec existuje.
*
Zrodil se den jaký Thor ještě nikdy v životě neviděl. Na nebi totiž nevyšly dvě slunce, ale tři. Všechny tři téměř zároveň. Jedno rudé, druhé zelené a poslední fialové. Nádherně osvěcovaly mraky, kterými s Mycoples teď prolétali. Prostíraly se pod nimi jako nadýchaný hebký koberec. Byl to nejkrásnější východ sluncí, jaký Thor kdy spatřil. Slunce vytvářela na obloze skutečnou hru světel a barev. Měl pocit, že se ocitl v nějakém úplně jiném světě.
Navedl Mycoples ke klesání a pocítil vlhkost, když si razili cestu skrz nízkou oblačnost. Jakmile se do ní ponořili, jejich svět se změnil v barevné divadlo. Dole očekával další nekonečnou vodní pláň.
Jenže tentokrát tam spatřil něco jiného.
Jeho srdce se divoce rozbušilo když se před ním otevřel pohled, který jej už dlouho pronásledoval ve snech. Spatřil zemi. Byl to ostrov, topící se v mlhách uprostřed obrovské vodní pláně. Jeho medailon se celý rozvibroval. Střelka se třásla a přitom ukazovala přímo k ostrovu. Byla jistě tam. Matka. Kouzelná Země druidů existovala a on ji asi právě našel.
Dolů, moje milá, pomyslel si.
Mycoples zamířila k ostrovu, který se rychle zvětšoval. Thor na něm spatřil velká pole plná květin až nápadně podobných těm, které bylo možné sbírat v okolí Králova Dvora. Nerozuměl tomu. Ostrov působil tak povědomě, jako kdyby se opravdu vracel domů. Čekal, že ta země bude mnohem exotičtější. Všechno tu bylo tak zvláštně povědomé. Jak je to možné?
Ostrov obklopovaly pláže třpytivě rudého písku, které v jednom kuse omývaly vody oceánu. Když se přiblížili ještě blíže, spatřil Thor něco podivného. Ostrov obkružovala dobrých deset metrů vysoká zeď. Vstoupit se dalo pouze v jediném místě. Tam stály dva obrovské pilíře, zvedající se z obou konců valu. Byly tak vysoké, že se nahoře ztrácely v mracích.
Thor ale letěl na Mycoples a rozhodl se, že ony pilíře přece nepotřebuje. Jednoduše zeď přeletí a přistane na ostrově kdekoliv se mu zamane. Ten vstup byl přece pro pěší.
Navedl ji do středu ostrova, ale když se přiblížili na úroveň zdi, dračice jej překvapila. Najednou vykřikla a mocně zabrala křídly zpět, až se nakonec zastavili ve vzduchu v téměř vertikální poloze. Její křídla přitom jakoby dopadala na neviditelnou bariéru, přehrazující prostor před nimi. Thor měl co dělat, aby se na ní udržel. Chtěl aby letěla dál, ale ona jej ani za nic nechtěla poslechnout.
Potom si to konečně uvědomil: Ostrov musí být obehnán nějakým druhem energetického pole, dost možná podobného prstenskému Štítu. Bylo jistě tak silné, že by jej ani Mycoples nedokázala překonat. Zeď nebylo možné přeletět. Jedinou cestou dovnitř byly ony dva vysoké pilíře.
Navedl Mycoples k rudé pláži. Přistáli nedaleko pilířů. Thor se snažil Mycoples přimět, aby s ním prošla branou dovnitř, ale opět se setkal s neúspěchem.
Já nemohu vstoupit.
Její věta mu jednoduše zazněla v hlavě. Podíval se na ni a spatřil jak omluvně mhouří své veliké oči.
Do Země druidů bude muset vstoupit sám.
Seskočil do rudého písku pláže a došel k pilířům, aby si je prohlédl.
„Nemůžu tě tady jenom tak nechat, má drahá,“ otočil se znovu k Mycoples. „Je to příliš nebezpečné. Pokud tam musím jít sám, tak tedy půjdu. Ale ty by ses měla vrátit domů. Počkej tam na mě.“
Mycoples zafrkala a zatřepala hlavou. Potom si lehla do písku.
Budu tu na tebe čekat třeba do skonání světa.
Thor věděl, že s ní nic nenadělá. Dračice měla vlastní hlavu i pýchu a obojí bylo obrovské. Nedokáže ji přimět, aby udělala něco, co sama nechce.
Došel k ní a pohladil ji po šupinách na nose. Mycoples zamručela a něžně do něj šťouchla.
„Vrátím se pro tebe, má milá,“ řekl jí Thor.
Potom se obrátil zpátky k pilířům. Vypadaly, že jsou z jediného kusu zlata a na slunci zářily tak jasně, že jej téměř oslepovaly. Vykročil kupředu. Okamžitě jej zalilo množství energie. Cítil se více naživu než kdykoliv dříve. Konečně vstupuje do Země druidů.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gwendolyn seděla v kočáře, který se kodrcal po nezpevněné cestě v čele dlouhého průvodu lidí, mířícího na západ od Králova Dvora. Byla spokojená s tím, jak rychle a pohotově evakuace proběhla a byla ráda, že až do této chvíle putovali bez úhony. Ani trochu se jí samozřejmě nelíbilo, že musela svoje úzkostlivě vybudované město znovu opustit, ale bezpečnost jeho obyvatel byla mnohem důležitější. Měli před sebou dlouhou cestu vstříc západnímu přechodu přes Kaňon, za nímž se musejí nalodit na lodě a potom plavit přes Tartuvian a nakonec až na Hořejší ostrovy. Byla si jistá, že je to jediný způsob, jak její národ může přetrvat.
Průvod čítal tisíce lidí. Mnozí šli jenom tak pěšky, zatímco jiní jeli podobně jako ona na všemožných povozech. Frkání koní, drnčení dřevěných kol vozů a všudypřítomný hovor tisíců lidí je prozrazovaly už na dlouhou vzdálenost dopředu. Gwen se během pomalé, monotónní cesty utápěla ve vlastních myšlenkách. Guwayna si přitom neustále starostlivě tiskla k tělu a houpala jej. Vedle ní seděl Steffen a Illepria. Ti dva jí dělali společnost po celou cestu.
Podívala se do prachu pod koly vozu a snažila se představit si, že je kdekoliv jinde. Pracovala tak tvrdě, aby své království znovu postavila na nohy, a teď byla tady. Znovu na útěku do bezdomoví. Musela uvést do pohybu nouzový plán kvůli McCloudské invazi – ale především kvůli všem těm proroctvím, Argonovým náznakům a vlastním strašlivým snům. Jenže co když se teď mýlí? Co když to byly jenom obyčejné sny? Pouhé noční můry? S McCloudy si přece dokáží poradit. Co když bude Prsten nakonec v pořádku? Celá tato akce je možná naprosto přehnaná a evakuace všeho živého byla úplně zbytečná. Navíc přece mohla své lidi odvést někam jinam. Proč ne do skvěle osvědčené Silésie? Nemusí je přece hned brát až za moře.
Jenže na druhou stranu tohle může být klidně začátek skutečné a kompletní destrukce Prstenu. A všechno co četla a cítila, naznačovalo tomu, že je ten okamžik nevyhnutelný. Sama sebe ujišťovala, že evakuace byla jedinou rozumnou reakcí.
Podívala se na obzor. Hrozně si přála, aby tu s ní byl Thor. Prohlížela si oblaka plynoucí po obloze a přemýšlela, kde její milý teď právě asi je. Už dorazil do Země druidů? Setkal se s matkou? Doufala, že se k ní zase v pořádku vrátí.
A vezmou se vůbec někdy?
Podívala se na malého Guwayna a viděla v jeho tváři tu Thorovu. Dokonce jeho šedé oči byly stejné. Přitiskla jej k sobě. Pokoušela se prozatím nemyslet