nad ztrátou Convena. Obzvlášť Thor stále přemítal o tom, jestli bylo něco, co mohl udělat, aby ho zastavil. Pohlédl na moře a prohlížel si šedivý obzor a nekonečný oceán a přemýšlel, jak jen mohl Conven udělat rozhodnutí, které udělal. Chápal stesk, který cítil kvůli svému bratrovi. Přesto by ale Thor nikdy nekonal stejně. Uvědomil si, jak hluboký zármutek nad ztrátou Convena cítí. Byl v jeho společnosti už od prvního dne v Legii. Thor si vzpomněl, jak ho navštívil v žaláři. Jak díky němu získal druhou šanci žít. Na všechny jeho pokusy ho povzbudit. Vytrhnout ho z jeho temných myšlenek, získat ho zpět.
A přesto si Thor uvědomoval, že ať dělal cokoli, nemohl Convenovi nikdy skutečně pomoct. Pro Convena byl jeho bratr až příliš důležitý. Thor si vybavil výraz v Convenově tváři, když zůstal vzadu a ostatní ho opustili. Nebyl to výraz lítosti – byl to výraz čiré radosti. Thor cítil, že Conven byl rád. A také věděl, že nebylo moc toho, čeho by měl litovat. Conven učinil vlastní rozhodnutí a to bylo víc, než zvládla většina lidí na tomto světě. Konec konců, Thor věděl, že se jednoho dne zase setkají. Možná, že na něj Conven dokonce bude čekat, aby ho uvítal, až Thor jednoho dne zemře. Smrt, jak Thor věděl, se chystala vzít si je všechny. Možná ne dnes nebo zítra. Ale jednoho dne…
Thor se pokusil setřást ze sebe podobné temné myšlenky, rozhlédl se a přinutil se soustředit na oceán. Studoval vody, které obklopovaly jejich loď, pátral po jakékoli stopě po Guwaynovi. Věděl, že bylo marné hledat ho tady, na otevřeném moři, ale přesto se cítil nabuzený, plný nově nalezené naděje. Teď alespoň věděl, že Guwayne stále žije. A to bylo vše, co potřeboval. Teď už se nezastaví před ničím, aby ho znovu našel.
„Kam si myslíš, že nás tenhle proud zanese?“ zeptal se O’Connor, naklonil se přes okraj lodi a pročísl vodu špičkami prstů.
Thor se naklonil a také se dotkl teplé vody. Proudila kolem nich takovou rychlostí, až se zdálo, že ať už je oceán nesl kamkoli, bál se, aby tam byli včas.
„Pokud to bude někde daleko odsud, je mi jedno, kam přesně to bude,“ ozval se Elden a ohlédl se přes rameno na temné útesy. Zdálo se, že se při tom pohledu otřásl obavami.
Thor zaslechl skřehotavý zvuk vysoko nad nimi, a když vzhlédl, s potěšením zjistil, že je to jeho stará přítelkyně Estopheles. Kroužila vysoko na nebi. Snesla se dolů a létala kolem v širokých kruzích. Pak se vznesla zpět vysoko do vzduchu. Thorovi se zdálo, že se je snaží vést. Že je povzbuzuje, aby ji následovali.
„Estopheles, přítelkyně moje,“ zašeptal Thor do vzduchu. „Buď našima očima. Doveď nás ke Guwaynovi.“
Estopheles znovu zaskřehotala, jako by jim odpovídala, a doširoka rozevřela křídla. Obrátila se a odletěla za obzor. Stejným směrem, jakým je nesl mořský proud. Thor si v tu chvíli byl jistý, že se blíží ke svému synovi.
Když se Thor obrátil, uslyšel jemné zacinkání po svém boku. Shlédl dolů a u svého pasu spatřil Meč mrtvých. Ten pohled ho šokoval. Díky meči si uvědomil, že jeho návštěva Země mrtvých byla skutečnější než cokoli jiného. Thor sevřel do dlaně jeho slonovinový jílec zdobený lebkami a hnáty. Sevřel ho pevně a vnímal jeho moc. Čepel meče byla vykládaná drobnými černými diamanty. Když si ji prohlédl z blízka, viděl, jak se blýskají na slunci.
Jak svíral meč v ruce, uvědomil si, že si připadá, jako by byl vyrobený přímo pro něj. Žádná jiná zbraň mu v ruce neseděla tak dobře už od doby, kdy přišel o Meč Osudu. Meč mrtvých pro Thora znamenal hodně. Konec konců, podařilo se mu uniknout z jiného světa a ještě při tom získal skvělou zbraň. Cítil, že on i meč přežili příšernou válku. Prošli si jí společně. Vstup do Země mrtvých bylo jako projít obrovskou pavučinou a pak ji ze sebe strhnout. Thor cítil, že ji ze sebe strhnul, ale přesto se zdálo, jako by na něm stále lpěla. Alespoň, že měl tuhle skvělou zbraň.
Thor přemýšlel o svém úniku, o ceně, kterou musel zaplatit. O démonech, které nechtě vypustil do světa. Cítil v žaludku divnou tíhu. Bylo jasné, že do světa vypustil temnotu, kterou nebylo snadné porazit. Cítil, že vypustil něco, co se k němu jednoho dne vrátí jako bumerang. Ať to bude jakkoli, může se to stát dřív, než by čekal.
Pevně sevřel jílec a cítil, že je připravený. Ať to bude cokoli, nebojácně se s tím utká v bitvě. Zabije všechno, co se mu postaví do cesty.
To, čeho se skutečně bál, byly věci, které nemohl vidět. Neviditelná zkáza, kterou mohou démoni způsobit. To, čeho se bál nejvíc, byli neznámí duchové, duchové, kteří bojovali za pomoci neviditelnosti.
Thor zaslechl kroky a cítil, že se jejich malá loďka rozhoupala, a když se ohlédl, uviděl Matuse, který se v zápětí postavil po jeho boku. V očích měl smutek a společně s Thorem se zahleděl na horizont. Byl to temný, zamračený den a i když se dívali kolem, nedokázali říct, jestli je ráno nebo podvečer. Celé nebe bylo zatažené, jako by celá část světa kolem nich truchlila.
Thor uvažoval nad tím, jak rychle se Matus stal jeho blízkým přítelem. Obzvlášť teď, když se Reece věnoval hlavně Selese, Thor cítil, že částečně ztratil jednoho přítele. Ale zároveň získal jednoho nového. Thor si uvědomil, že mu Matus tam dole několikrát zachránil život a cítil se mu zavázán. Jako by Matus byl odjakživa jedním z jeho bratrů.
„Tahle loďka,“ pronesl pomalu Matus, „není vyrobená pro otevřené moře. Jedna slušná bouře a všichni zahyneme. Je to jen člun z Gwendolyniny velké lodi. Není určený k překonávání oceánu. Musíme si najít něco většího.“
„Musíme někde přistát,“ vmísil se O’Connor do hovoru a postavil se po Thorově druhém boku, „a získat proviant.“
„A taky mapu,“ ozval se Elden.
„A kam že to vlastně plujeme?“ zeptala se Indra. „Kam míříme? Máš nějakou představu, kde by mohl být tvůj syn?“
Thor se už po tisící zahleděl na obzor a probíral se všemi jejich otázkami. Věděl, že mají všichni pravdu a i on sám nad tím už dřív uvažoval. Rozkládalo se před nimi širé moře a oni měli jen malou loďku bez zásob. Zatím žili a Thor za to byl vděčný, ale jejich situace nebyla zrovna růžová.
Thor pomalu zavrtěl hlavou. Jak stál, ponořený do vlastních myšlenek, uvědomil si, že na obzoru něco vidí. Když připluli blíž, bylo to stále zřetelnější a Thor si byl stále jistější, že je to skutečné, že ho jen nešálí zrak. Srdce se mu rozbušilo vzrušením.
Slunce prorazilo skrz mraky a jeho paprsky ozářily malý ostrov, který se k nim pomalu blížil. Byl to jen malý kousek země uprostřed širého moře. Nikde poblíž nebylo nic jiného.
Thor zamrkal očima, jestli se mu to skutečně nezdá.
„Co je to?“ vyslovil Matus nahlas otázku, kterou si všichni v duchu kladli, když ostrov uviděli. Všichni vstali a snažili se rozeznat víc.
Když se přiblížili, Thor si všiml oparu obklopujícího ostrov. Opar se ve slunečním světle třpytil a Thor z něj cítil magickou moc. Viděl, že je to nemilosrdné místo, útesy se zvedaly prudce vzhůru, stovky stop vysoko, příkré a strmé. Ostrov byl úzký a vlny se tříštily o balvany rozeseté kolem něj. Balvany vystupovaly z moře jako nějaká prastará zvířata. Thor cítil každým kouskem svého těla, že je to přesně místo, na kterém měli být.
„Je to strmé stoupání,“ pronesl O’Connor. „Myslíš, že to