Bratrská Přísaha . Морган Райс

      „Kdo – nebo možná co?“ zeptal se Reece.

      „Možná, že vůbec nikdo,“ odpověděla Indra.

      „Možná bychom prostě měli plout dál,“ řekl O’Connor.

      „A odmítnout pozvání?“ zeptal se Matus. „Vidím sedm lan a nás je tu sedm.“

      Thor znovu přelétl pohledem po útesech, a když se zadíval pozorněji, všiml si sedmi zlatých lan visících z vrcholu útesu. Lana se leskla ve slunečních paprscích. Thor se zamyslel.

      „Možná nás někdo očekává,“ pronesl Elden.

      „Anebo se nás snaží nalákat do pasti,“ dodala opatrně Indra.

      „Ale kdo?“ ptal se Reece.

      Thor se znovu zadíval na vrchol útesů, hlavou mu vířily ty stejné myšlenky. Přemýšlel, kdo mohl vědět, že přicházejí. Sledoval je snad někdo nějak?

      Všichni chvíli stáli tiše, nechali loďku houpat se na vlnách a proud nést je ještě blíž k ostrovu.

      „Zásadní otázka zní,“ pronesl hlasitě Thor a porušil tak panující ticho, „jestli je tam nahoře někdo přátelský, nebo jestli je to past.“

      „Opravdu na tom záleží?“ zeptal se Matus a postavil se po Thorově boku.

      Thor zavrtěl hlavou.

      „Ne,“ odpověděl a pevně sevřel jílec meče. „Tak jako tak se tam podíváme. Pokud tam bude přítel, obejmeme ho. Pokud nepřítel, zabijeme ho.“

      Proud je nesl stále dál a převalující se vlny je houpaly směrem k úzkému pobřeží tvořenému černým pískem. Poslední vlna je lehce vynesla na pobřeží, položila loďku do písku, a když takto přistáli, vyskočili všichni současně ven.

      Thor tasil meč a ostražitě se rozhlédl do všech směrů. Na pláži nebylo ani známky po jakémkoli pohybu. Nikde nic, krom tříštících se vln.

      Thor došel až k úpatí tyčících se útesů a položil na ně ruku. Zkoumal, jak jsou hladké, cítil teplo, které z nich vyzařovalo. Prohlédl si lana, která stoupala přímo vzhůru k vrcholu. Zasunul meč do pochvy a pevně sevřel jedno z lan.

      Zavěsil se na ně a zkoumal, jestli pevně drží. Lano nepovolilo.

      Jeden po druhém následovali jeho příklad, každý z nich se chytil jednoho lana a otestoval jeho pevnost.

      „Udrží nás?“ uvažoval O’Connor nahlas a hleděl do výšky.

      Ostatní ho napodobili, očividně přemýšleli nad tímtéž.

      „Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ odpověděl Thor.

      Pak sevřel lano oběma rukama, vyskočil a začal stoupat vzhůru. Jeho přátelé následovali jeho příkladu a začali stoupat vzhůru po útesu jako horské kozy.

      Thor šplhal stále výš, svaly ho už bolely, pálily pod slunečními paprsky. Pot mu stékal po zádech i po čele do očí, kde nepříjemně štípal. Ruce i nohy se mu třásly námahou.

      Současně ale z lana vnímal nějakou magii, energii, která mu pomáhala stoupat vzhůru. Jemu i ostatním. Díky ní šplhal rychleji než kdy jindy. Jako kdyby ho lano samo táhlo vzhůru.