na něj vážně pokývl.
„Víš, že tě mám opravdu rád,“ pokračoval Darius směrem k Sandaře. „Sobecky chci, abys tu zůstala.“
Zhluboka se nadechl.
„A přesto tě musím požádat, abys šla s Kendrickem.“
Sandara na něj šokovaně pohlédla.
„Ale proč?“ zeptala se.
„Vidím, jak moc ho miluješ a jak moc on miluje tebe. Láska, jako je ta vaše, se nikdy neobjeví dvakrát. Musíš následovat svoje srdce. Nezávisle na tom, co si myslí naši lidé. Nezávisle na tom, co říkají naše zákony. Záleží jen na tom, co ti říká srdce.“
Sandara dojatě pohlédla na svého mladšího bratra. Překvapila ji jeho moudrá slova.
„Opravdu jsi vyrostl od doby, co jsem odešla,“ pronesla.
„Ani se neopovažuj opustit svoje lidi a ani se neopovažuj odejít s ním,“ ozval se přísný hlas.
Sandara se obrátila a viděla Zirka, který je zpovzdálí poslouchal a teď se k nim blížil se skupinou starších.
„Tvoje místo je tady s námi. Pokud půjdeš s tímhle mužem, nebudeš tu už nikdy vítána.“
„A co je tobě do toho?“ zeptal se rozzlobeně Darius a snažil se ji bránit.
„Dávej pozor, Darie,“ pronesl Zirk. „Prozatím možná vedeš armádu, ale nevedeš nás. Nepředstírej, že mluvíš za náš lid.“
„Mluvím za svoji sestru,“ odsekl Darius, „a budu mluvit za kohokoli, za koho se mi zachce.“
Sandara si všimla, že Darius položil při pohledu na Zirka ruku na jílec meče a proto rychle zareagovala a položila mu ruku na zápěstí, jako by ho chtěla uklidnit.
„Rozhodnutí je na mně“ řekla Zirkovi. „A já už jsem se rozhodla,“ pronesla. Současně pocítila příval rozhořčení a náhle věděla, co musí udělat. Nenechá ostatní, aby za ni rozhodovali. Nechala starší diktovat jí její život už od nepaměti a byla si jistá, že teď nastal čas, aby se to změnilo.
„Miluji Kendricka,“ pronesla a obrátila se k němu. Kendrick na ni překvapeně hleděl. Když ta slova vyřkla, věděla, že jsou pravdivá a cítila nový příval lásky k němu. Současně se styděla, že se za něj nepostavila už dřív. „Jeho lidé jsou i mými lidmi. On je můj a já jsem jeho. A nic a nikdo, ty ani vy, ani nikdo jiný nás nemůže rozdělit.“
Obrátila se k Dariovi.
„Sbohem bratříčku,“ pronesla. „Přidám se ke Kendrickovi.“
Darius se široce usmál, zatímco Zirk se zamračil.
„Ať už tě nikdy nevidíme,“ odplivl si, pak se obrátil a odešel. Starší ho postupně následovali.
Sandara se obrátila ke Kendrickovi a udělala to, co chtěla udělat celou dobu už od jejich příchodu sem. Otevřeně a beze strachu ho přede všemi políbila. Konečně mohla vyjádřit lásku, kterou k němu cítila. K její nesmírné úlevě a radosti Kendrick její polibek opětoval. Pevně ji sevřel v náručí.
„Dávej na sebe pozor, bratříčku,“ pronesla Sandara.
„Ty taky, sestřičko. Ještě se uvidíme.“
„V tomhle světě nebo tom dalším,“ řekla.
S těmi slovy se Sandara otočila, vzala Kendricka za ruku a společně se přidali k jeho lidem mířícím k Velké pustině. Byla to cesta na jistou smrt, ale Sandara byla připravená jít kamkoli, jen když to bude po Kendrickově boku.
KAPITOLA OSMÁ
Godfrey, Akorth, Fulton, Merek a Ario, všichni oblečení do finiánských plášťů, kráčeli zářícími ulicemi Volusie. Šli semknutí k sobě, obezřetní a napjatí. Godfreyho otupělost po poslední pitce odezněla už před nějakou dobou a teď vedl svou skupinku neznámými ulicemi. Pytle se zlatem měl zavěšené u pasu a proklínal sám sebe za to, že se dobrovolně přihlásil na tuto misi, a jeho mozek pracoval ze všech sil, aby vymyslel, co dál. Právě teď by dal cokoli za možnost napít se něčeho ostřejšího.
Jaký strašný, příšerný nápad to byl, přijít sem. Proč jen ho pro všechno na světě musel přepadnout takový záchvat hrdinství? Co vůbec znamenalo hrdinství? přemítal. Okamžik vášně, obětavosti, šílenství. Teď mu po něm zbylo jen vyschlé hrdlo, divoce bušící srdce a roztřesené ruce. Nesnášel tenhle pocit, nesnášel každou vteřinu, kdy se takhle cítil. Přál si, aby byl držel svou prořízlou pusu zavřenou. Hrdinství nebylo nic pro něj.
Nebo ano?
Už si nebyl jistý vůbec ničím. Vše, co právě teď věděl, bylo to, že chce přežít, žít, pít, být kdekoli, jen ne tady. Dal by cokoli za pivo. Vyměnil by ten nejhrdinštější skutek světa za džbánek piva.
„A kdo to přesně má být, ten koho jdeme uplatit?“ zeptal se Merek, který došel Godfreyho a dál kráčeli ulicemi bok po boku.
Godfrey ze všech sil namáhal mozek.
„Potřebujeme někoho v jejich armádě,“ řekl nakonec. „Velitele. S ne příliš vysokým postavením. Někoho tak akorát. Někoho, koho zajímá víc zlato než zabíjení.“
„A kde takového člověka najdeme?“ zeptal se Ario. „Nemůžeme přeci jen tak napochodovat do jejich kasáren.“
„Podle mých zkušeností existuje jen jedno místo, kde spolehlivě najdeme člověka s pochybnou morálkou,“ řekl Akorth. „Hospoda.“
„To je slovo do pranice!“ pochválil ho Fulton. „Konečně někdo rozumně promluvil.“
„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ odvětil Ario. „Vypadá to, jako že se prostě jen chcete napít.“
„No já rozhodně chci,“ řekl Akorth. „A co je na tom tak špatného?“
„Co si myslíš?“ opáčil Ario. „Myslíš, že jen tak napochoduješ do hospody, najdeš vojenského velitele a podstrčíš mu úplatek? Vážně myslíš, že to bude tak snadné?“
„Hele, ten kluk má pravdu,“ vmísil se Merek. „Je to špatný nápad. Stačilo by, aby zmerčili naše zlato. Zabijou nás a nechají si ho pro sebe.“
„A přesně proto nebudeme brát zlato s sebou,“ pronesl Godfrey, který už došel k rozhodnutí.
„Heh?“ nechápavě ze sebe vyrazil Merek a otočil se na něj. „A co s ním tedy chceš dělat?“
„Schovat ho,“ odpověděl Godfrey.
„Schovat? Všechno tohle zlato?“ zeptal se Ario. „Zbláznil ses? Je ho strašně moc. Stačilo by na to, aby sis koupil půlku města.“
„A právě proto ho schováme,“ pronesl Godfrey a při té myšlence se mu hned zlepšila nálada. „Najdeme správného člověka za správnou cenu, někoho, komu můžeme věřit, a přivedeme ho přímo ke zlatu.“
Merek se roztřásl.
„To je sebevražedný plán. S celou touhle výpravou to jde od desíti k pěti. Bůh ví proč jsme tě následovali