centrum města. Godfreyho znovu uchvátila jeho krása. Všechno zářilo, ulice byly lemované pravým zlatem a prokládané kanály mořské vody. Všude bylo světlo, které ho oslepovalo, jak se odráželo od všudypřítomného zlata. Celé město žilo a ohromený Godfrey vkročil do husté tlačenice lidí. Cítil četné nárazy do ramen, ale hlavu držel skloněnou, aby ho nezpozorovali imperiální vojáci.
Vojáci, ve všech možných druzích zbroje, pochodovali sem a tam všemi směry, stejně jako imperiální šlechta a měšťané – mohutní muži s typicky žlutou kůží a malými rohy. Mnozí z nich měli podél ulic Volusie vlastní stánky a prodávali všelijaké zboží. Godfrey zde také poprvé spatřil imperiální ženy. Byly stejně vysoké jako muži a měly i stejně široká ramena. Postavami připomínaly spíš některé muže z Prstenu. Rohy měly na rozdíl od mužů delší, špičatější a lesklé, v barvě mořské vody. Vypadaly divočeji než muži. Godfreyho napadlo, že by se velmi nerad dostal s některou z nich do šarvátky.
„Třeba bychom si mohli s některými z místních krasavic trochu užít,“ řekl Akorth a říhl.
„Myslím, že by jim přineslo větší potěšení podříznout ti krk,“ opáčil Fulton.
Akorth se otřásl.
„Třeba by šlo obojí,“ pokračoval. „Alespoň bych umřel jako šťastnej chlap.“
Jak zástupy lidí houstly, skupinka si stále obtížněji razila cestu. Godfrey, zpocený a roztřesený obavami, se nutil být silný a statečný, myslel na všechny ve vesnici a také na svou sestru, na ty, kteří potřebovali jejich pomoc. Přemítal, proti jaké přesile stojí. Snad když na téhle výpravě uspěje, bude to znát. Snad jim dokáže opravdu pomoci. Nebyl to smělý a velkolepý čin po vzoru jeho bratrů. Byl to jeho vlastní způsob. Jediný způsob, který znal.
Když zatočili za další roh, Godfrey vzhlédl a spatřil přesně to, co hledal. V dálce před nimi se z kamenné budovy vyřítila skupinka mužů a rvali se jeden s druhým, zatímco se kolem nich srocoval hlouček přihlížejících, kteří je nadšeně povzbuzovali. Klopýtali a nemotorně se oháněli a rozdávali nepřesně mířené rány, přesně tím způsobem, který Godfrey velmi dobře poznával – byli opilí. Napadlo ho, že opilci vypadají kdekoli na světě stejně. Byl to spolek bláznů. Pak si povšiml malé černé cedule visící nade dveřmi podniku, ze kterého se rváči vyřítili. Godfreymu hned bylo jasné, kde jsou.
„Tamhle,“ řekl Godfrey jako kdyby hleděl na posvátnou modlu. „To je přesně to, co chceme.“
„Nejčistší hospoda, jakou jsem kdy viděl,“ zhodnotil Akorth.
Godfrey si povšiml elegantní fasády a musel mu dát za pravdu.
Merek si odfrkl.
„Uvnitř jsou všechny hospody stejné. Budou tam stejní opilci a hlupáci jako by byli kdekoli jinde.“
„To jsou moji lidi,“ řekl Fulton a olizoval si rty, jako kdyby už cítil chuť piva.
„A jak se tam asi dostaneme?“ zeptal se Ario.
Godfrey shlédl a pochopil, na co naráží. Ulice, na které stáli, končila kanálem. Nebylo možné odsud k hospodě dojít.
Godfrey si povšiml, jak jejich směrem připlouvá malá zlatá loďka, ve které seděli dva imperiální muži. Sledoval, jak vyskočili z loďky, přivázali ji za lano ke sloupku a odešli do města. Za loďkou se ani jednou neohlédli. Godfrey si povšiml zbroje jednoho z nich a usoudil, že to byli důstojníci a že ti nemají zapotřebí se o loďku obávat. Věděli, že nikdo není takový hlupák, aby se pokusil jejich loďku ukrást.
Godfrey a Merek si vyměnili chápavé pohledy. Godfreymu došlo, že bystré mysli přemýšlejí stejně. Nebo alespoň bystré mysli těch, kdo ví, jak to chodí v žalářích a v postranních uličkách.
Merek vykročil kupředu, vytáhl nůž a přeřízl lano, kterým byla loďka přivázaná. Jeden po druhém nastoupili na malou zlatou loďku, která se na vodě nebezpečně kývala. Godfrey se zaklonil a botou odstrčil loďku od břehu.
Pluli kanálem a houpali se na hladině. Merek se chopil dlouhého vesla a začal veslovat.
„Tohle je šílenství,“ řekl Ario a ohlížel se zpět směrem, kudy odešli oba důstojníci. „Můžou se kdykoli vrátit.“
Godfrey upíral zrak přímo před sebe a přikývl.
„Tak to bychom měli veslovat rychleji,“ řekl.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Volusie stála uprostřed nekonečné pouště, kolem nohou se jí svíjel prach stejně zelené barvy, jako byla půda a kamení, které tvořilo poušť. Čelem k ní stáli vyslanci Dansku. Volusie stála hrdě, doprovázel ji tucet jejích nejbližších poradců a společně se setkali se dvěma tucty vyslanců imperiálního města. Byli to typičtí zástupci imperiální rasy – vysocí, se širokými rameny a zářivě žlutou kůží. Oči se jim rudě leskly a na hlavě měly dva malé rohy. Jediným rozdílem oproti ostatním obyvatelům Impéria bylo to, že lidem z Dansku postupem času rostly rohy spíše do stran místo přímo vzhůru.
Když se Volusie zahleděla do dálky za jejich záda, viděla na obzoru se tyčící pouštní město Dansk. Vysoké, neskutečně impozantní, stoupající stovku stop do nebe. Jeho zelené zdi měly barvu pouště. Volusie nedokázala rozeznat, jestli byly vystavěné z cihel nebo z pouštního kamení. Město bylo postavené ve tvaru perfektního kruhu, na vrcholech zdí se táhla dlouhá cimbuří a mezi nimi byli vidět každých deset stop vojáci stojící na stráži. Pozorně sledovali poušť ve všech směrech. Městské hradby se zdály neproniknutelné.
Dansk ležel přímo na jih od Maltolisu, na půli cesty mezi městem Šíleného prince a jižním kapitolem. Byla to pevnost a současně klíčová křižovatka. Volusie o něm často slýchávala od svojí matky, ale nikdy ho sama nenavštívila. Matka vždy tvrdila, že nikdo nemůže dobýt Impérium, aniž by předtím dobyl Dansk.
Volusie se vrátila pohledem k vůdci vyslanců. Stál před ní se svým písařem, od pohledu namyšlený, a arogantně se na ni usmíval. Vypadal jinak než ostatní. Bylo jasné, že je to jejich velitel. Vznášela se kolem něj aura sebevědomí, ve tváři měl víc jizev než ostatní a z hlavy mu klesaly dva dlouhé copánky až k pasu.
Stáli proti sobě dlouhou dobu, nikdo z nich nechtěl promluvit jako první a tak jediný zvuk, který narušoval ticho, bylo vytí pouštního větru.
Velitele vyslanců zřejmě přestalo mlčení bavit a tak promluvil:
„Takže ty chceš vstoupit do našeho města?“ zeptal se jí. „Ty a tvoji muži?“
Volusie na něj hleděla pevným pohledem. Její výraz se ani v nejmenším nezměnil.
„Nechci do města vstoupit,“ pronesla. „Chci si ho vzít. Přišla jsem sem, abych ti nabídla podmínky kapitulace.“
Vyslanec na ni několik vteřin jen beze slova zíral, jako by se snažil pochopit, co mu právě řekla. Pak se mu oči rozšířily překvapením, zaklonil se a z plna hrdla se rozesmál. Volusie zrudla rozhořčením.
„My?!“ zeptal se. „A kapitulovat?!“
Vřískal smíchy, jako by právě slyšel ten nejlepší vtip pod sluncem. Volusie na něj chladně zírala a všimla si, že vojáci z jeho doprovodu se nesmějí – dokonce se ani nepousmáli. Dívali