trůně jej spravoval po celých třicet dva let více než dobře. Byl to dobrotivý a moudrý král. Země po dobu jeho vlády jenom kvetla. Zdvojnásobil velikost armády, rozšířil města, byl k lidu štědrý a snad ani jediná stížnost by se nedala najít mezi jeho poddanými. Lid svého krále miloval, protože nikdy nebylo lépe než za dob jeho vlády.
Což bylo paradoxně to, co ho nenechávalo v noci spát. MacGil znal dobře historii vlastního rodu. Nikdy v ní nebylo tak dlouhé období míru. Vůbec nepřemýšlel o tom jestli jej napadnou – dumal pouze nad otázkou kdy. A kdo to bude.
Největší nepřátelská síla hrozila samozřejmě z vnějšku Prstenu, z říše vyvrhelů, kteří vládli okolní Divočině, a kteří si podmanili všechny národy mimo Prsten. Pro MacGila a jeho sedm předchůdců Divocí nikdy nepředstavovali přímou hrozbu. Bylo to tak díky unikátní zeměpisné poloze jeho království, umístěného v perfektním kruhu – prstenu – jenž jej odděloval od okolního světa hlubokým, míli širokým Kaňonem, jehož břeh byl navíc ještě chráněn energetickým štítem již od dob MacGila Prvního. Díky tomu se Divokých musela jeho země pramálo obávat. Barbaři se mnohokrát pokoušeli zaútočit, porušit štít nebo se dostat přes Kaňon, ale ani jednou se jim to nepodařilo. Dokud on a jeho lid zůstávali uvnitř Prstenu, žádná skutečná hrozba zvenčí tu nebyla.
To ovšem neznamenalo, že zde nebyla hrozba vnitřní. A to bylo právě to, co nedávalo MacGilovi spát. To byl také hlavní důvod oslav, které se ten den konaly: svatba jeho nejstarší dcery. Politický sňatek, který měl usmířit nepřítele a podpořit křehký mír mezi Východním a Západním královstvím Prstenu.
Prsten měl v průměru dobrých pět set mil a v polovině byl rozdělený horským hřebenem, Vysočinou. Na druhé straně Vysočiny bylo Východní království, které ovládalo druhou polovinu Prstenu. A toto království, kde po staletí vládli jejich rivalové, McCloudové, se odjakživa snažilo podkopávat křehké příměří s MacGily.
McCloudové byli se svou částí nespokojení a neustále obviňovali druhou stranu, že jejich polovina má úrodnější půdu. Také si dělali nárok na celé území Vysočiny, přehlížejíce při tom fakt, že minimálně polovina hornaté oblasti patří MacGilům. Na Vysočině neustále docházelo k drobným pohraničním půtkám a větší invaze hrozila každým dnem.
Když o tom všem MacGil přemítal, vždycky se jenom rozzlobil. McCloudové by měli být rádi. Uvnitř Prstenu byli bezpeční. Kaňon chránil i je. Měli dobrou půdu a nemuseli se vůbec ničeho obávat. Proč se prostě nedokázali spokojit se svou vlastní polovinou Prstenu? Jenom díky faktu, že MacGil tak výrazně posílil svou armádu, si McCloudové nic nedovolovali. Ale MacGil byl moudrý král, dobře cítil, že přece jen něco leží na obzoru, a že tenhle mír nevydrží napořád. A tak nabídl svou nejstarší dceru jejich nejstaršímu princi. A den svatby právě přišel.
Jak se díval z ochozu dolů, viděl pod sebou tisíce poddaných, oblečených v tunikách zářivých barev. Sjeli se ze všech koutů království na obou stranách Vysočiny. Skoro celý Prsten se teď ocitl uvnitř jeho opevnění. Jeho lidé město připravovali dlouhé měsíce. Dostali rozkaz opravit vše potřebné, aby město vypadalo co možná nejreprezentativněji, prosperující a silné. Nebyl to jenom svatební den. Byl to také den, kdy měli McCloudové obdržet jasný vzkaz.
MacGil strategicky rozmístil stovky vojáků po všech hradbách, v ulicích a na náměstích. Bylo to mnohem více mužů, než mohl potřebovat, a to ho uklidňovalo. Byla to ukázka síly, o kterou mu šlo. Ve vzduchu byla ale také cítit nervozita, prostor byl nabitý emocemi, které by mohly každou chvíli přerůst v šarvátku. Doufal, že se na žádné ze stran neobjeví horké hlavy povzbuzené alkoholem.
Přehlížel turnajová a festivalová pole, a přemýšlel o přicházejícím dni, plným her, turnajů a všemožných druhů oslav. Bude to stát za to. McCloudové také dorazili s malou armádou. Každý turnajový souboj, každý zápas a každá soutěž budou mít svůj význam. Pokud by jedna událost dopadla špatně, může to skončit bitvou.
„Můj králi?“
Ucítil jemnou ruku na té své a otočil se ke své královně Kree, stále té nejkrásnější ženě, kterou kdy poznal. Za celou dobu jejich šťastného manželství mu porodila pět dětí. Tři z nich byli synové. Neměl si nač stěžovat. Ba co více, stal se z ní jeho nejdůležitější rádce. Jak roky plynuly, uvědomoval si stále více, že jeho manželka je moudřejší než všichni jeho rádci. Dokonce moudřejší než byl on sám.
„Je to den politické práce,“ řekla. „Ale také svatba naší dcery. Zkus si to trochu užít. Podruhé už se to nestane.“
„Měl jsem méně starostí, když jsem neměl nic,“ odpověděl. „Teď když máme úplně všechno, nemůžu si pomoci, abych neustále necítil obavy. Jsme v bezpečí. Ale já se přesto tak necítím.
Ohlédla se k němu svýma soucitnýma očima, byly lískově hnědé, velké a zdálo se, že v nich sídlí všechna moudrost světa. Její víčka byla mírně pokleslá, jako snad odjakživa, a dodávala ji mírně ospalé vzezření. Tvář ohraničovaly krásné hnědé vlasy, nyní již prokvetlé šedými nitkami, spadající po obou stranách tváře na ramena. Měla o pár vrásek navíc, ale jinak se ani za mák nezměnila.
„Protože ty v bezpečí nejsi,“ řekla. „Žádný král není v bezpečí. U našeho dvora je více špiónů, než ses kdy obtěžoval zjišťovat. Tak se věci prostě mají.“
Naklonila se k němu, políbila ho a usmála se.
„Pokus se trochu se uvolnit,“ řekla potom. „Je to přece svatba.“
Potom se otočila a odešla z ochozu.
Díval se jak odchází, a potom znovu zaměřil svou pozornost k dění tam dole. Měla pravdu jako vždycky. On si to chtěl užívat. Miluje svou nejstarší dceru a ona se přece dnes vdává. Navíc byl nejkrásnější den v tom nejkrásnějším ročním období, vrcholném jaru, když léto už klepalo na dveře. Obě slunce zářily na obloze a jemný větřík čeřil vzduch. Všechno bylo v plném květu. Stromy všude kolem zářily širokou paletou růžových, oranžových a bílých květů. Nic by si nepřál víc, než sejít dolů ke svým mužům, sledovat dceru jak se vdává a pít při tom tolik piva, že už by ani nemohl pít dále.
Ale to nešlo. Předtím než mohl vůbec opustit hrad, jej čekala ještě dlouhá řada povinností. Koneckonců, svatba královské dcery nutně znamenala povinnosti pro krále samotného. Musel se setkat se svou radou, se svými dětmi a s dlouhou řadou prosebníků o audienci, kteří měli právo se v takový den setkat s králem. Bude rád, když se mu podaří opustit hrad před západem prvního slunce, kdy má být samotný obřad.
*
MacGil, oblečený ve svém nejlepším královském oděvu, který se skládal ze sametových černých kalhot, zlatého opasku, královské róby z toho nejlepšího purpurového a zlatého hedvábí, bílého pláště, zářivě vyleštěnými koženými vysokými botami a s korunou na hlavě – kruh z ryzího zlata s velkým rubínem uprostřed – kráčel komnatami svého hradu, obklopen služebnictvem. Prošel jednou místností za druhou, seběhl schody, zkrátil si cestu přes královské komnaty a velký sál, který byl pro svou vysokou klenbu a vitrážovaná okna jedním z architektonických skvostů hradu. Konečně se tak dostal k velkým dubovým dveřím, tlustým jako kmen stromu, které před ním jeho služebníci chvatně otevřeli. Trůnní sál.
Jeho