cítil, jak se mu srdce pomaloučku láme na malé kousky a jeho životní plány se rozpadají přímo před jeho očima.
Ne, pomyslel si. Tohle nemůže být konec.
„Ale otče…“
„Ticho!“ rozřízl otcův výkřik ranní vzduch. „Mám toho dost. Už jsou tady. Kliď se z cesty a chovej se slušně až tu budou.“
Otec postoupil kupředu a jednou rukou odstrčil Thora stranou, jako by byl nějaká věc, která ani nestojí za pohled. Svalnatá paže se prudce opřela do Thorovy hrudi.
Ulicí se náhle rozlehl velký hluk. Lidé se vyhrnuli ven z domků a postávali po stranách cesty. Velký oblak prachu ohlašoval příchod karavany, která se záhy objevila v ulicích. Tucet těžkých vozů, tažených koňmi si to hřmělo na náves.
Objevili se ve městě náhle jako skutečná armáda a zastavili nedaleko Thorova domu. Jejich koně tančili na místě a frkali. Zabralo notnou chvíli, než se zvednutý prach alespoň trochu usadil, zatímco Thor se snažil přes něj zahlédnout alespoň něco z jejich výzbroje a brnění. Nikdy neviděl Stříbrné takhle zblízka. Jeho srdce bilo vzrušením.
Voják jedoucí v čele kolony sesedl ze svého hřebce. Opravdový člen Stříbrných, oděný v blyštivé kroužkové košili a dlouhým mečem připásaným k boku. Vypadal asi tak na třicet let, strniště na bradě, jizva na tváři a nos kdysi zlomený v boji. Byl to nejpůsobivější muž jakého Thor kdy viděl, dvakrát široký jako ostatní. Výraz v jeho tváři prozrazoval, že zde má vedoucí úlohu.
Voják seskočil na prašnou cestu a, cinkaje ostruhami, předstoupil před seřazené chlapce.
Kolem celé návsi stáli tucty mladých mužů a chlapců v očekávání a s tichou nadějí. Vstoupit do řad Stříbrných znamenalo život plný cti, bitev, slávy a proslulosti – a také titulů, bohatství a třeba i půdy. Znamenalo to získat tu nejlepší nevěstu, nejpříhodnější pozemky a žít život na výsluní. Znamenalo to čest pro celou rodinu. Vstup do Legie byl pro tohle všechno prvním krokem.
Thor si prohlížel veliké, pozlacené vozy a dobře věděl, že jedině tato monstra dokáží uvést všechny rekruty. Kolona navštívila na své cestě mnoho měst a vesnic. Znepokojeně polknul, když si uvědomil, že jeho šance jsou ještě nepatrnější, než si původně myslel. Musel by se vyrovnat všem těmto chlapcům – mnozí z nich byli rození bojovníci – stejně jako svým třem bratrům. Měl pocit, že je možná všechno jeho snažení marné.
Thor mohl stěží dýchat, když voják tiše kráčel podél řady doufajících rádoby rekrutů. Začal na vzdálenějším konci návsi a pomaloučku obcházel dokola. Thor samozřejmě všechny přítomné chlapce dobře znal. Věděl také, že někteří z nich ve skutečnosti nechtějí být vybráni, ale jejich rodiny je přesto chtějí vyslat do světa. Takoví měli od začátku strach a nejspíš z nich budou jenom špatní vojáci.
Thor se propadal hanbou. Cítil, že si zaslouží být vybrán stejně jako kterýkoliv z těch, co stáli teď v řadě. Jenom to, že jeho bratři byli starší, větší a silnější přece ještě neznamenalo, že by neměl alespoň dostat tu šanci postavit se do řady s nimi a být třeba i vybrán. Hořel nenávistí vůči svému otci, a když voják došel až k nim, měl pocit, že snad vyletí z kůže.
Voják se poprvé na své cestě kolem návsi zastavil. Přímo před Thorovými bratry. Prohlédl si je od shora dolů a zdálo se, že na něj udělali dojem. Natáhl se, chytil jílec jednoho z jejich mečů a tasil. Možná aby zjistil, jak kvalitně je kovaný.
Pak se uchechtl.
„Tys tenhle meč ještě nikdy doopravdy nepoužil, že?“ zeptal se Drakea.
Thor poprvé v životě uviděl Drakea nervózního. Drake těžce polkl.
„Ne, můj pane. Ale použil jsem jej mnohokrát při tréninku a…“
„Při tréninku!“
Voják propukl v hurónský smích a otočil se k ostatním, kteří se rovněž přidali, vysmívajíce se Drakeovi přímo do tváře.
Ta se okamžitě zbarvila do ruda. Bylo to poprvé, co Thor viděl Drakea poníženého. Běžně to byl Drake, kdo ponižoval ostatní.
„No, potom můžeme nepochybně našim nepřátelům říct, aby se tě báli – ty, který vládneš mečem v tréninku!“
Zástup vojáků se znovu rozesmál.
Velitel se potom otočil k dalším Thorovým bratrům.
„Tři kusy z jednoho stáda,“ hladil si strniště na bradě. „To se může hodit. Všichni jste pěkně urostlí. I když zelenáči. Budete potřebovat spoustu tréninku, aby z vás nakonec něco bylo.“
Na chvíli se odmlčel.
„Myslím, že pro vás najdeme místo.“
Kývnul bradou směrem k prvnímu vozu.
„Hybaj dovnitř. Ale pospěšte si, než si to rozmyslím.“
Všichni tři bratři se celí rozzáření rozeběhli k vozu. Thor si dobře všiml, že otcova tvář se rozjasnila také.
On sám se cítil pod psa, když je sledoval jak nastupují.
Voják už pomalu odcházel k dalšímu domu. Thorova sebekontrola a trpělivost právě došla.
„Sire!“ zakřičel Thor.
Otec po něm vrhl rozzlobený pohled, ale Thor se o to už nezajímal.
Voják se zastavil zády k Thorovi a pomaloučku se otočil.
Thor postoupil dva kroky kupředu a, se srdcem bijícím až v krku, vypínal hruď jak jenom dokázal.
„Ještě jste neposoudil mne, sire,“ řekl.
Voják si překvapeně prohlédl Thora od hlavy k patě, jako by to byl nějaký vtip.
„Opravdu?“ zeptal se a propukl v smích.
Jeho muži se začali smát také. Ale Thora to vůbec nezajímalo. Tohle byla jeho chvíle. Bylo to teď, nebo nikdy.
„Chci vstoupit do Legie!“ řekl Thor.
Voják předstoupil před chlapce a tyčil se nad ním jako hora.
„Ještě pořád tam chceš?“
Vypadal pobaveně.
„Bylo ti už vůbec čtrnáct let?“
„Bylo, sire. Před dvěma týdny.“
„Před dvěma týdny!“
Voják znovu vyprskl smíchy, stejně jako jeho druhové.
„V tom případě by se naši nepřátelé měli začít třást strachy jakmile tě spatří.“
Thor opět začínal cítit ponížení. Musel rychle něco udělat. Takhle to nemohl nechat. Voják se otočil a odcházel – přesně tomu musel Thor za každou cenu zabránit.
Postoupil o další krok kupředu a zařval: „Sire! Děláte chybu!“
Dav zděšeně zalapal po dechu, když se voják zastavil a znovu se velice pomaloučku otočil.
Teď už se ale mračil.
„Kluku hloupá,“ řekl Thorův otec a chytil chlapce za rameno, „koukej mazat domů!“