na takovou dálku bylo vidět, jak se pozlacené vozy blyští ve světle sluncí. Jako když plotice vyskakují z vody.
Vokamžiku, kdy napočítal dvanáct vozů, nemohl už déle otálet. Poprvé ve svém životě zapomněl na své stádo, s divoce bijícím srdcem se otočil a klopýtal dolů z kopce, pevně rozhodnutý nezastavit se, dokud si nezíská jejich pozornost.
*
Thor se ani nezastavil aby nabral dech, když se řítil dolů z kopce, skrz křovinaté stromy, nijak se nezajímajíc, že ho jejich větve zraňují. Brzy dorazil na mýtinu odkud už mohl vidět vesnici, která se rozkládala hned pod ní. Byla to malá ospalá osada plná jednopodlažních, bíle omítnutých domků s doškovými střechami. Žilo zde několik tuctů rodin. Z většiny komínů stoupal kouř, protože většina obyvatel už byla vzhůru a připravovala snídani. Bylo to vlastně idylické místo, dostatečně daleko – celý den jízdy – od Králova Dvoru, aby to odradilo cestovatele od častých návštěv. Další z mnoha farmářských vesnic na okraji Prstenu, další zoubek ve velkém kole Západního království.
Thor přesprintoval poslední úsek, který mu zbýval na náves, zanechávaje za sebou oblak prachu. Slepice a psi se tak tak stíhali uhýbat z cesty a stařena sedící před svým domkem, míchajíc cosi v hrnci, se na něj zamračila.
„Zpomal, kluku!“ zasyčela, když ji míjel a prach rozvířený jeho nohou téměř zadusil její oheň.
Ale Thor nezpomalil ani v nejmenším – ne kvůli ní, ne kvůli nikomu. Zahnul do jedné postranní uličky, potom do druhé, kopírujíc svými pohyby dokonale všechny její zákruty, které znal i poslepu, až nakonec dorazil domů.
Bylo to malé, ničím nevýrazné obydlí, stejné jako všechna ostatní. Mělo bílé stěny a vysokou doškovou střechu. Stejně jako většina ostatních mělo jenom jednu místnost. Otec spal na jedné straně a jeho tři bratři naproti. Na rozdíl od ostatních však měl jejich dům vzadu přístavek pro slepice. To bylo místo, kde spal i Thor. Zpočátku spával společně s bratry, ale postupem času byli větší a větší, a také zlejší a namyšlenější. Potom už tam pro něj nebylo místo. Thorovi to zpočátku bylo líto, ale nyní si liboval, že má vlastní pokoj, kde se může od bratrů izolovat. Celé to vlastně jenom potvrdilo něco, co už dávno stejně věděl, že je v této rodině jen a pouze trpěným vyděděncem.
Thor se vřítil do vchodových dveří a zastavil se až ve světnici.
„Otče!“ křičel a zároveň lapal po dechu. „Stříbrní! Už jedou!“
Otec s bratry se zrovna mačkali kolem stolu se snídaní, oblečení ve svých nejlepších šatech. Na jeho slova vyskočili od stolu a drali se ke dveřím, strkajíce do Thora rameny tak, že ho málem porazili na zem.
Thor je spěšně následoval a za malou chvíli už všichni stáli s očima upřenýma k obzoru.
„Nikoho nevidím,“ řekl hlubokým hlasem Drake, nejstarší z bratrů. Se svými širokými rameny, hnědýma očima, úzkými odmítavými rty a na krátko střiženými vlasy, stejně jako zbývající dva bratři, se teď zamračil na Thora. Jako obvykle.
„Ani já nic nevidím,“ zahalasil o rok mladší Dross, vždy stojící po bratrově boku.
„Už jedou!“ bránil se Thor. „Přísahám!“
Otec jej chytil hrubě za ramena a otočil s ním k sobě.
“A jak to můžeš vědět?” dožadoval se odpovědi.
„Viděl jsem je.“
„Jak? Odkud?“
Thor zaváhal, protože ho otec dostal. Samozřejmě, že věděl, že jediné místo odkud mohl Thor kolonu spatřit, bylo z vrcholku kopce. Thor nevěděl co má odpovědět.
„Já…jsem vylezl na kopec…“
„Se stádem? Dobře víš, že nesmějí tak daleko.“
„Ale dneska je to jiné. Musel jsem je vidět.“
Otec se zamračil.
„Okamžitě jdi dovnitř, vylešti meče a přines je bratrům. Musí před královými muži vypadat co nejlépe.“
Tím byl otec s Thorem hotov a otočil se zpět k bratrům, kteří stáli na cestě a vyhlíželi.
„Myslíš, že náš vyberou,“ zeptal se Durs, nejmladší z těch tří, ale i tak o tři roky starší než Thor.
„Byli by blázni, kdyby to neudělali,“ řekl otec. „Letos jim chybí hodně rekrutů. Byl asi hodně malý výběr, jinak by se neobtěžovali jet až sem. Jen stůjte rovně, vy tři, brady vzhůru a vypněte hruď. Nedívejte se jim přímo do očí, ale ani neklopte zrak. Buďte silní a sebejistí. Nesmíte ukázat žádnou slabost. Jestli se chcete dostat do královy Legie, tak se musíte chovat jako když v ní už jste.“
„Ano, otče,“ odpověděli tři synové jako jeden a napřímili se.
Otec se otočil a zamračil na Thora.
„Co tady ještě děláš?“ zeptal se. „Mazej dovnitř!“
Thor stál na místě a nemohl se rozhodnout. Nechtěl neuposlechnout otce, ale také s ním přece musel mluvit. Jeho srdce prudce bušilo, zatímco se rozhodoval. Nakonec usoudil, že bude nejlepší uposlechnout, přinést meče a teprve potom promluvit k otci. Přestat poslouchat úplně by jeho věci nijak nepomohlo.
A tak se Thor rozběhl skrz dům k zadnímu vchodu, kde byl malý přístavek na zbraně. Našel meče svých bratrů, všechny tři byly to nádherné kusy, rukojeti zdobené stříbrným tepáním, vzácné dary, na které otec musel roky šetřit. Popadl všechny tři, jako vždy zaskočen jejich vahou, a běžel skrz dům zase ven.
Přiřítil se zpátky k bratrům a každému podal jeho zbraň. Potom se opět otočil k otci.
„Co? Nejsou vyleštěný?“ řekl Drake.
Otec se na něj odmítavě podíval, ale než stačil cokoliv říct, Thor začal mluvit sám.
„Otče, prosím. Musím s tebou mluvit!“
„Řekl jsem ti, že máš naleštit…“
„Prosím, otče!“
Otec se na něj znovu, ale tentokrát nejistě, zamračil. Musel v Thorově tváři spatřit, že to o čem chce mluvit, je opravdu důležité, protože nakonec řekl: “Takže?“
„Chci aby mě posoudili. Stejně jako ostatní. Pro Legii.“
Smích jeho bratrů, který se mu ozval za zády, způsobil, že se celý začervenal.
Ale otec se nesmál, naopak, jeho už tak zamračený obličej se teď se zachmuřil ještě více.
„Vážně jo?“ zeptal se.
Thor vzrušeně přikyvoval.
„Je mi čtrnáct. Už jsem způsobilý.“
„Odřezkovi už je čtrnáct,“ řekl Drake pohrdavě. „Kdyby tě vybrali, byl bys ze všech nejmladší. To si myslíš, že si vyberou spíš tebe než někoho jako jsem já, o pět let starší chlap?“
„Jseš drzej,“ řekl Durs. „Vždycky jsi byl.“
Thor se na ně podíval. „Já se ale neptám vás,“ řekl.
Potom