DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
“Nelehká je hlava, která nese korunu.”
—William Shakespeare
Král Jindřich IV, Dějství II
KAPITOLA PRVNÍ
Chlapec stál na nejvyšším návrší jižního kraje Západního království Prstenu. Byl otočen směrem k severu a sledoval východ prvního ze sluncí. Kam až jeho oko dohlédlo se táhly válcovité zelené kopce, které padaly do údolí a zase se zvedaly k vrcholkům, jako by to byly hrby obrovských velbloudů. Hřejivé oranžové paprsky prvního slunce se protahovaly ranní mlhou, nutily ji jemně jiskřit a dodávaly kraji neobyčejnou atmosféru, která korespondovala chlapcovou náladou. Málokdy se probudil takhle brzo a vážil cestu tak daleko od domova – a ještě nikdy se nedostal až takhle vysoko – protože věděl, že se otec bude kvůli tomu hněvat. Ale ten den mu to bylo jedno. Nebral v úvahu žádné z milionu pravidel a domácích povinností, které musel vykonávat během celých svých čtrnácti let. Toho dne bylo všechno jinak. Byl to den kdy přišel jeho osud. A všechno se mělo změnit.
Chlapec, Thorgrin ze Západního království, z Jižní provincie, z klanu McLeodů – běžně známý jednoduše jako Thor – nejmladší ze čtyř bratrů, a nejméně oblíbený syn svého otce, zůstal vzhůru celou noc v očekávání tohoto dne. Netrpělivě přecházel sem a tam, s očima horečnatě upřenýma směrem, kde začalo vycházet slunce. Den jako tento přišel pouze jednou za několik let a kdyby jej propásl, zůstal by v této vesnici, odsouzen starat se o otcovo stádo, do konce svých dní. A to byla myšlenka, se kterou se nedokázal smířit.
Den odvodů. Jediný den, kdy královská armáda vyjížděla do provincií a vybírala si dobrovolníky pro královskou Legii. Po celý svůj život nesnil Thor o ničem nikdy víc. Slovo život pro něj mělo jenom jeden význam: dostat se k Stříbrným, k elitní jednotce králových rytířů, vybavených tou nejlepší zbrojí a zbraněmi, které jsou k dostání v obou královstvích. A nikdo se nemohl dostat k Stříbrným, pokud předtím nesloužil v Legii, jednotce panošů ve věku mezi čtrnácti a devatenácti lety. Pokud člověk nebyl synem urozeného otce, nebo alespoň uznávaného válečníka, potom i dostat se pouze k Legii byl pro většinu nepřekonatelný problém.
Den odvodů, vzácná událost, ke které docházelo vždy jednou za několik let, když Legie potřebovala doplnit, a kdy královi muži vyrazili do všech stran hledat nové rekruty, byl jedinou výjimkou, kdy se šance zvýšily. Každý věděl, že pouze několik málo uchazečů z řad obyčejných občanů bylo vybráno – a že ještě méně z nich se nakonec do Legie skutečně dostalo.
Thor pozoroval horizont záměrně, hledaje jakýkoliv náznak pohybu. Do vesnice vedla jediná cesta a Stříbrní po ní budou muset jet. Chtěl být první kdo je uvidí. Jeho ovčí stádo se promenádovalo všude kolem něj, v jednom hlasitém protivném chóru neustále bečelo, dožadujíc se, aby je vzal zpátky na nižší svahy, kde byly pastviny bohatší. Pokoušel se ten hluk prostě nevnímat. A puch jakbysmet. Musel se soustředit.
Všechny ty roky, kdy se staral o stádo, a dělal otci lokaje, aby poté mohl dělat lokaje bratrům, všechno to bylo snesitelné jenom díky myšlence na ten jediný den, kdy bude moct tohle místo opustit. Ten den, kdy přijdou Stříbrní, a on překvapí všechny, kteří jej podceňovali tím, že bude vybrán. Jediným rychlým pohybem se vyšvihne na jejich vůz a navždy řekne tomu všemu tady sbohem.
Thorův otec jej samozřejmě nikdy nepovažoval za vhodného ke kandidatuře do Legie – vlastně ho nikdy nepovažoval za vhodného pro nic. Namísto toho rozděloval svou lásku mezi Thorovy tři starší bratry. Nejstaršímu bylo devatenáct a druzí dva byli vždy o rok mladší, což zanechávalo Thora pozadu o nejméně tři roky za nimi všemi. Možná proto, že byli přibližně stejně staří, anebo i proto, že si byli vzájemně velmi podobní, a zároveň velmi rozdílní než Thor, drželi tři bratři pospolu a Thorovy existence si pramálo všímali.
Ba co hůř, byli i vyšší, robustnější a silnější než on, a Thor, který dobře věděl, že přitom není žádný třasořitka, se vedle nich cítil maličký. Jeho svalnaté nohy se zdály křehoučké v porovnání s těmi dubovými sudy, které vlastnili jeho bratři. Jeho otec nikdy neudělal nic, aby se to mohlo změnit, a vlastně se zdálo, že se mu to tak i zamlouvá. Nechával Thora starat se o ovce a udržovat zbraně, zatímco jeho bratři měli čas na trénink. I když to nebylo nikdy nahlas řečeno, bylo více než jasné, že Thor je určen k tomu, aby strávil svůj život na okraji pozornosti a sledoval, jak jeho bratři postupně dosahují skvělých schopností. Jeho osudem bylo zůstat pohlcen touto vesnicí a dávat svému otci i bratrům co možná nejvíce podpory, aby mohli jít za svými sny.
Úplně nejhorší ale bylo, že Thor často cítil, že ho bratři pro všechnu práci, kterou pro ně dělal, paradoxně spíše nenávidí. Mohl to vycítit v každém pohledu i ve všech jejich gestech. A i když tomu sám příliš dobře nerozuměl, bál se jich a zároveň jim záviděl. Možná proto, že se od nich tolik lišil. Nevypadal jako oni, nepoužíval jejich „chlapské“ výrazy, dokonce se ani neoblékal jako oni, protože otec schovával vždy to nejlepší – purpurové tuniky a zlatem zdobené zbraně – pouze pro bratry, zatímco na Thora zůstávaly jenom ty nejhrubší a nejobyčejnější hadry.
Nicméně Thor se tím nenechával příliš trápit a dělal to nejlepší co mohl, vždy našel cestu jak šaty upravit, aby lépe seděly. Uvázal si kolem pasu šátek namísto opasku, a když přišlo léto, odpáral rukávy, aby jeho vypracované paže mohl ovívat letní vánek. Ke své tunice nosil kalhoty z hrubé tkaniny – jeho jediný pár – a boty vyrobené z té nejničemnější kůže, zašněrované vysoko až na holeně. Těžko je srovnávat s koženými botami jeho bratrů, ale přesto mu stačily. Celá jeho uniforma byla vlastně naprosto normální – pro pastýře.
Těžko by se u něj ale našlo typické pastýřské vzezření. Thor byl vysoký a štíhlý, s hrdě vyklenutou čelistí, výraznými lícními kostmi a šedýma očima. Vypadal spíše jako válečník, který ztratil svou jednotku. Rovné hnědé vlasy mu volně spadaly za uši a skrz ofinu živě probleskovaly bystré oči.
Thorovi bratři směli dnes spát dlouho. Čekala na ně vydatná snídaně. Poté budou vysláni k Odvodu, vybaveni těmi nejlepšími zbraněmi a otcovým požehnáním, zatímco jejich mladší bratr se ani nesmí zúčastnit. Jednou se pokusil otce zeptat, ale s dobrou se nepotázal. Jeho otec diskuzi rezolutně utnul odmítnutím a Thor to pak již nikdy znovu nezkusil. Nebylo to fér.
Přesto byl však Thor rozhodnutý vzepřít se osudu, který pro něj jeho otec naplánoval. Jakmile se objeví první jezdec královské kolony, poběží o závod zpátky do jejich domu a postaví se otci znovu. Ať se mu to bude nebo nebude