můj.“
„Říkal jsi něco?“ zeptal se námořník, ale ani se neobtěžoval ohlédnout se.
Lucious udělal několik kroků pryč od námořníka a zuřivě udeřil pěstí do stěžně. Jediné, co mu to přineslo, ale byla bolest v kloubech prstů, ze kterých si sedřel kůži. Kdyby bylo po jeho, sedřel by kůži z jednoho nebo dvou členů posádky.
Přesto si od nich raději udržoval odstup. Zůstával na částech paluby, které mu vyhradili a na kterých mu bylo povoleno být. Jako by byl nějaký obyčejný cestující, kterému můžou rozkazovat, kde má stát. Jako kdyby neměl plné právo zabrat jakoukoli loď z Impéria, po které jen zatoužil.
Přesto se k němu ale kapitán choval tak, jak se choval. Jasně Luciovi rozkázal, aby se držel dál od pracující posádky a aby nedělal problémy.
„Jinak půjdeš přes palubu a do Šeropelu si doplaveš,“ řekl mu.
Možná jsi ho měl zabít tak, jako jsi zabil mě.
„Nejsem šílenec,“ ubezpečoval Lucious sám sebe. „Nejsem šílenec.“
Nehodlal to nechat jen tak, stejně jako nemohl nechat jen tak, když s ním někdo mluvil, jako by byl nikdo. Pořád ještě si dokázal vybavit chladnou zuřivost, kterou cítil, když udeřil svého otce. Cítil v rukách váhu sochy, kterou použil jako nástroj, s jehož pomocí si chtěl udržet to, co mu po právu náleželo.
„Přinutil jsi mě to udělat,“ zamumlal Lucious. „Nedal jsi mi na výběr.“
Jsem si jistý, že úplně stejně ti nedala na výběr žádná jiná z tvých obětí, pokračoval vnitřní hlas. Kolik jsi vůbec zabil lidí?
„Copak na tom záleží?“ odporoval Lucious. Došel k hrazení a vykřikl do dunění vln. „Vůbec na tom nezáleží!“
„Sklapni, štěně, snažíme se tady pracovat!“ rozkázal mu kapitán od kormidla z horní paluby.
Dokonce ani uprostřed oceánu neuděláš nic správně, ozval se vnitřní hlas.
„Sklapni,“ vyštěkl Lucious. „Sklapni!“
„Co si to dovoluješ, se mnou takhle mluvit, chlapečku?“ obořil se na něj kapitán a sešel na hlavní palubu, aby se mu postavil. Muž byl větší než Lucious a Lucia by se za normálních okolností zmocnil strach při pouhém pohledu na něj. Teď na něj ale nebylo místo, protože ho vytlačovaly vzpomínky. Vzpomínky na násilí. Vzpomínky na krev. „Já jsem kapitán téhle lodi!“
„A já jsem král!“ nedal se Lucious. Současně se ohnal pěstí a doufal, že kapitána trefí do čelisti a srazí ho k zemi. Nikdy nevěřil v čestné souboje.
Jenže kapitán o krok ustoupil a snadno se tak jeho úderu vyhnul. Lucious na kluzké palubě zakolísal a kapitán mu právě v tu chvíli uštědřil facku.
Dal mu facku, jako nějaké děvce, která promluvila, když neměla. Nechoval se k němu jako k válečníkovi, se kterým by měl bojovat. Ale Lucious je přeci princ!
Ale i ta jediná facka stačila k tomu, aby Lucia srazila na palubu. Lucious zuřivě zavrčel.
Raději zůstaň ležet, chlapče, zašeptal jeho otec.
„Drž hubu!“
Sáhl pod tuniku a hledal nůž, který tam schovával. V tu chvíli ho kapitán Arvan nakopnul.
První kop zasáhl Lucia do žaludku dostatečně tvrdě na to, aby ho srazil z kolenou na záda. Druhý kop jen lehce škrábl Luciovu hlavu, ale i to stačilo k tomu, aby se mu zajiskřilo před očima. Ani to ale neutišilo hlas jeho otce.
A to si říkáš válečník? Máš přece mnohem lepší výcvik, tak předveď, co umíš.
To se mu to mluvilo, když to nebyl on, koho právě ukopávali k smrti na palubě houpající se lodi.
„Myslíš, že na mě můžeš s nožem, chlapečku?“ zařval na něj kapitán. „Prodal bych tvoji mršinu, kdybych si myslel, že za ni někdo zaplatí. Takhle tě jen hodíme do moře a budeme se dívat, jestli alespoň žralokům budeš stát za trochu úsilí!“ Odmlčel se a znovu Lucia nakopl. „Vy dva, seberte ho. Uvidíme, jak plavou královští.“
„Já jsem král!“ ozval se Lucious, když se ho chopily čtyři silné ruce, aby ho zvedly. „Král!“
A brzy z tebe bude bývalý král, doplnil hlas jeho otce.
Když ho zvedali, měl Lucious pocit, jako by nic nevážil. Zvedli ho dostatečně vysoko na to, aby viděl nekonečnou hladinu kolem lodi. Hladinu, na kterou brzy dopadne, aby se utopil. Až na to, že nebyla nekonečná. Opravdu viděl—
„Země na obzoru!“ vykřikla hlídka.
Ve vzduchu stále vládlo stejné napětí a Lucious si byl jistý, že ho nakonec stejně hodí do moře.
Pak zahřměl hlas kapitána Arvana, který všechno přehlušil.
„Nechte toho královského zmetka! Všichni máme dost svojí práce a už brzy se ho zbavíme.“
Námořníci mu neodporovali. Jednoduše hodili Lucia zpátky na palubu a nechali ho ležet. Sami se pak vrhli k lanům a pomáhali zbytku posádky.
Měl bys být vděčný, zašeptal hlas jeho otce.
Lucious byl všechno, jen ne vděčný. Místo toho si v duchu přidal loď i s její posádkou na seznam těch, kteří jednoho dne zaplatí. Hned, jakmile se dostane zpátky na trůn. Postará se o to, aby shořeli.
Postará se, aby shořeli úplně všichni.
KAPITOLA PÁTÁ
Thanos seděl v kleci a čekal na smrt. Snažil se alespoň trochu otáčet a uhýbat před pálícím delosským sluncem. Na druhé straně nádvoří zatím strážní stavěli popraviště, na kterém měl zemřít. Thanos si nikdy dřív nepřipadal tak bezmocný.
Nebo tak žíznivý. Nikdo si ho nevšímal, nikdo mu nedal nic k jídlu ani k pití. Když už mu věnovali nějakou pozornost, třískali meči do mříží klece, aby ho provokovali.
Sloužící spěchali po nádvoří sem a tam, z jejich chování byla cítit naléhavost. Thanovi bylo jasné, že se v hradu něco děje. Něco, o čem neměl ani tušení. Nebo to možná vyplývalo prostě jen z toho, že král byl mrtvý. Možná to všechno bylo jen tím, že se královna Athéna chystala vládnout Delosu podle svého.
Thanos si dokázal představit, že by to zvládla. Zatímco jiní by byli pohlcení zármutkem a téměř by ani nemohli myslet, královna Athéna dokázala vnímat smrt svého manžela jako příležitost.
Thanos sevřel prsty kolem mříží. Bylo dost možné, že byl jediný, kdo kvůli otci skutečně truchlil. Sloužící a delosský lid měli důvody svého krále nenávidět. Athéna byla pravděpodobně zahloubaná do svých plánů až příliš, takže ji to ani nezajímalo. A Lucious…
„Já si tě najdu,“ prohlásil Thanos. „A potká tě spravedlivý trest. Za všechno.“
„Jo, spravedlnosti bude až až,“ pronesl jeden ze strážných. „Hned, jakmile tě vykucháme za to, co jsi provedl.“
Švihnul holí přes mříže a zasáhl přitom Thanovy prsty. Ten zasyčel bolestí a pokusil se strážného zachytit. Strážný se ale jen zasmál