Vytáhli ho z klece a on kolem sebe tloukl a kopal, mlátil a pokoušel se vykroutit, ale ať dělal cokoli, nestačilo to. Strážní ho chytili za paže a spoutali mu je. Thanos přestal bojovat, ale jen proto, že si chtěl zachovat alespoň nějakou důstojnost.
Krok za krokem ho vedli na popraviště, které pro něj připravili. Thanos na něj vystoupal bez popohánění. Postavil se na stoličku, která čekala pod oprátkou. Pokud bude mít štěstí, zlomí mu pád vaz a zabrání tak zbytku jejich kruté zábavy.
Nasadili mu oprátku kolem krku a on si uvědomil, že jeho mysl zaplavily myšlenky na Ceres. Na to, jak s ní mohlo být vše jiné. Chtěl by toho tolik změnit. Chtěl by, aby vše bylo lepší, aby byl s ní. Přál by si…
Nebyl čas si něco přát. Thanos ucítil, jak strážný podkopl stoličku a oprátka se mu zakousla do krku.
KAPITOLA ŠESTÁ
Ceres nezajímalo, že hrad měl být poslední neproniknutelnou imperiální baštou. Nezajímalo ji, že měl zdi jako strmé útesy a brány, které dokázaly odolat silným obléhacím zbraním. Nic z toho teď nehrálo roli.
„Kupředu!“ vykřikla ke svým následovníkům a ti vyrazili v jejích stopách. Generálové by možná vedli své vojsko zezadu, pečlivě by plánovali a nechali by ostatní, aby riskovali za ně. Ceres to ale neudělala. Chtěla zničit vše, co zbylo z imperiální moci, a předpokládala, že ji mnoho lidí následuje právě proto, že je vede zepředu.
Bylo jich teď dokonce víc než v Aréně. Obyvatelé Delosu vyšli do ulic a povstání znovu zahořelo, jako když se na žhavé uhlíky hodí suchá tráva. Kolem byli lidé oblečení jako přístavní dělníci, řezníci v zástěrách, stájníci a kupci. Dokonce mezi nimi bylo i několik strážných, kteří se rychle zbavili imperiálních uniforem, když viděli, jaká lidská vlna se na ně žene.
„Budou na nás připravení,“ pronesl jeden z bojepánů po Ceresině boku, když pochodovali k hradu.
Ceres zavrtěla hlavou. „Uvidí, že se blížíme. Ale to neznamená, že budou připravení.“
Na tohle se nemohl připravit nikdo. Ceres nezajímalo, kolik vojáků mělo Impérium k dispozici. Ani jak pevné zdi měl hrad, který na ně čekal. Měla na své straně celé město. Ona i s bojepány spěchala ulicemi a dál po cestě, která vedla k hradní bráně. Byli hrotem kopí, který následovali Delosané i se zbytkem mužů lorda Westa. Všichni se nesli na vlně naděje a vzteku.
Když se blížili k hradu, slyšela Ceres výkřiky a zvuky rohů. Vojáci se snažili zorganizovat alespoň částečně účinnou obranu.
„Je příliš pozdě,“ pronesla Ceres. „Nedokážou nás zastavit.“
Přesto ale byli věci, které by ještě mohli udělat, to věděla. Z hradeb začaly pršet šípy. Ne v takovém množství, jako když pršela smrt na muže lorda Westa, přesto jich ale bylo dost na to, aby lidem bez zbrojí ublížily. Ceres viděla, že jeden muž bez hrudního plátu dostal zásah do prsou. O něco dál padla žena.
„Ti, kdo mají štíty, ke mně,“ vykřikla Ceres. „Všichni ostatní se připravte k útoku.“
Hradní brána se už ale zavírala. Ceres si představila své následovníky, jak se o bránu tříští jako vlna narážející do boku ohromné lodi. Přesto ale nezpomalila. Vlny dokážou loď pozřít. Dokonce, i když se obrovská brána zabouchla se zaduněním připomínajícím hrom, nezastavila. Věděla, že porážka Impéria bude stát hodně úsilí.
„Šplhejte!“ vykřikla směrem k bojepánům. Své dva meče zasunula do pochev, aby se sama mohla vrhnout proti zdi. Hrubý kámen poskytoval rukám i nohám dostatek opory tomu, kdo se je pokusil zdolat. Ostatní ji následovali. Jejich svalnatá těla se přitahovala po zdi vzhůru, jako by jen cvičili pod dozorem svého mistra.
Ceres slyšela několik lidí, jak volají, aby jim přinesli žebříky, a věděla, že běžní lidé se k ní brzy přidají. Teď se ale soustředila jen na hrubý kámen pod rukama, na úsilí, které musela vkládat do postupu od jednoho úchytu k druhému.
Kolem proletělo kopí, očividně ho hodil někdo shora. Ceres se přitiskla co nejblíže ke kameni a pokračovala ve výstupu. Dokud byla na zdi, byla pro muže nahoře snadným cílem. A jedinou možností tak bylo šplhat stále výš. Ceres si uvědomila, jaké mají štěstí, že neposkytli mužům na hradbách příležitost připravit vařící olej jako ochranu před lezci.
Dostala se až na vrchol hradeb a v tu chvíli se před ní objevil strážný, který jí chtěl zabránit ve výstupu. Ceres byla ráda, že se nahoru dostala jako první. Jen její rychlost ji zachránila a umožnila jí chopit se strážného a shodit ho dolů. S řevem se zřítil mezi její následovníky.
Ceres vyskočila na hradby a tasila oba meče, aby se mohla bránit útokům z obou stran. Přiblížil se k ní další obránce, ona ukročila bokem a provedla protiútok. Cítila, jak jedna z jejích čepelí zajíždí do protivníkova masa. Z druhé strany na ni někdo zaútočil kopím. Snažil se využít toho, že se Ceres tolik nekryla. Ceres se ale ohnala brutální silou a během chvilky vytvořila na hradbách prázdný prostor, do kterého se hrnuli bojepáni.
Někteří strážní se proti nim pokoušeli bojovat. Jeden zaútočil na Ceres sekerou. Ceres se ale v poslední vteřině přikrčila a vzápětí uslyšela náraz sekery do kamenné zdi za ní. Bodla jiného muže do břicha, ukročila kolem něj a skopla ho na nádvoří. Čepelemi zachytila další útok a srazila k zemi dalšího muže.
Na hradbách nebylo dost strážných na to, aby je udrželi. Někteří uprchli. Ti, kteří se jí postavili, zemřeli. Další na ni zaútočil kopím a ona se pokusila ustoupit. Neměla ale kam, takže se sehnula, sekla mu po nohách a hned na to po krku.
Drobný prostor, který na hradbách vyčistila, se rychle rozšiřoval. Ceres našla schody vedoucí dolů k bráně. Když sbíhala, přeskakovala vždy čtyři současně. Zastavila jen na okamžik, když se musela postavit strážnému, který se jí snažil zabránit v sestupu. Odstrčila ho stranou a pokračovala v cestě. O strážného se pak postaral bojepán, který jí byl v patách. Ceres svoji pozornost soustředila čistě na bránu.
Vedle brány bylo ohromné kolo, očividně určené k jejímu otevírání a zavírání. Kolem byl nejméně tucet strážných, kteří ho měli chránit před útočníky a zabránit tak proniknutí davu do hradu. Další stáli nedaleko s luky připravenými ke střelbě na každého, kdo se pokusí bránu otevřít.
Ceres se bez zaváhání vrhla směrem ke kolu.
Nejbližšího strážného bodla skrz zbroj, vytrhla z něj meč a přikrčila se před útokem druhého. Sekla ho mečem do boku, vyskočila a sekla po třetím. Zaslechla šípy odrážející se od kamenů kolem, a tak vrhla jeden z mečů. Podle výkřiku poznala, že se trefila. Chňapla po meči umírajícího strážného a bojovala dál. Náhle kolem ní byli i ostatní.
V příštích několika okamžicích vládl chaos. Zdálo se, že strážní pochopili, že mají poslední šanci zabránit rebelům v průniku do hradu. Jeden zaútočil na Ceres dvěma meči a Ceres vykrývala všechny jeho útoky. Každý z nich cítila v celých pažích. Všechno se odehrávalo tak rychle, až ji na okamžik napadlo, že ostatní z ní musí vidět jen rozmazanou šmouhu vířící kolem. Pak mezi jednotlivými útoky sekla a zasáhla jednoho ze strážných do krku, a ještě, než stihl dopadnout na zem se už vrhala na dalšího. Podařilo se jí tak vykrýt útok sekerou, který mířil na jejího