pět, příliš málo na to, aby už byla unavena prací, kterou měla naopak velmi ráda. Jenže teď, když musela pracovat s Portrem a všemi ostatními kolem, jí už leccos začínalo štvát.
Porter nakročil mezi Nelsona a Mackenzie, aby jí tím dal najevo, že odteďka už je show jeho. Mackenzie cítila, jak jí začíná vřít krev v žilách, ale udržela se a nic neřekla. Nic jiného ostatně nedělala za celé poslední tři měsíce, tedy od chvíle, kdy k němu byla přidělena. Porter jí přitom už od prvního dne nezapomínal dávat najevo, že se mu nelíbí. Mackenzie totiž nahradila jeho osmadvacetiletého parťáka, jenž byl propuštěn ze služby a Porter si myslel, že jej vyhodili speciálně proto, aby uvolnil místo téhle mladé policistce.
Mackenzie musela jeho nedostatek respektu jednoduše ignorovat, jinak by hrozilo, že to ovlivní její pracovní morálku. Beze slova se teď tedy vydala zpátky k tělu a pozorně se na něj zadívala. Nebyl to nijak příjemný pohled, ale rozhodně to nebylo tak zlé, jako první tělo, které musela ohledávat. V té době už mrtvé tělo svého otce ve snech skoro nevídala. Až do chvíle, kdy dorazila na toto místo činu. Tím se všechno rychle vrátilo zpátky. Mackenzie bylo tehdy jenom sedm let, když vkročila do ložnice rodičů a spatřila ho tam ležet v kaluži krve. Od té doby už se jí ten obrázek nikdy nepodařilo zcela zapomenout.
Začala pátrat po stopách, které by ukazovaly, že tato vražda neměla sexuální motiv. Neviděla žádné modřiny a otisky nehtů kolem jejích prsou a na zadku. Žádné vnější krvácení kolem jejích intimních partií. Jako další se podívala na ženiny dlaně a chodidla, ve snaze najít známky nábožensky motivované vraždy. Rány na rukou, zápěstích a na nohou by napovídaly pokusu o rituální ukřižování. Jenže ani s tímto pokusem neuspěla.
Ve stručném hlášení, které s Porterem obdrželi, stálo, že se šaty oběti zatím nenašly. Mackenzie z toho usuzovala, že je vrah měl stále při sobě, anebo se jich někde zbavil. To ukazovalo, že byl buď velmi opatrný, anebo obsedantní. V kombinaci s hypotézou, že včerejší vražda nebyla sexuálně motivovaná, potom vše začínalo nasvědčovat, že mají co dočinění s člověkem, který svoje činy dobře promýšlí dopředu.
Vrátila se na okraj mýtiny, aby se na celé místo činu mohla podívat z perspektivy. Porter se na ní po očku podíval, ale potom ji znovu začal ignorovat a namísto toho se bavil s Nelsonem. Všimla si však, že ostatní policisté ji pozorují. Alespoň někteří z nich se o její práci přece jen asi zajímali. Do hodnosti detektiva se dostala díky reputaci nevšedně inteligentní osoby, která měla skvělá doporučení od většiny instruktorů na policejní akademii, a čas od času se stávalo, že k ní mladší policisté – ať už ženy nebo muži – přicházeli, aby se zeptali na její názor na tu či onu profesionální záležitost.
Teď v tom, na druhou stranu, mohlo být i jednoduché zírání. Nebyla si jistá, co by bylo horší: muži okukující její zadek, zatímco kráčela kolem, anebo posmívání se za zády malé holky, která se zoufale snaží působit jako velký drsný detektiv.
Přinutila se soustředit na místo činu a opět se jí zmocnil pocit, že tu něco šeredně nesedí. Měla pocit, jako kdyby otevírala knihu a četla její první stránku s vědomím, že text není snadný a že má před sebou ještě spousty neméně náročných stránek.
Tohle je jenom začátek, pomyslela si.
Podívala se na zeminu kolem kůlu a všimla si několika rozbitých otisků bot. Nebylo to však nic, z čeho by si mohla dělat naděje na otisky prstů. Dále spatřila sérii škrábanců na zemi stočených jako klubko hadů. Přidřepla si, aby se mohla podívat zblízka a povšimla si, že mnohé z nich se táhnou těsně jeden vedle druhého. Neuspořádaně obkružovaly základnu kůlu. Ať už je udělalo cokoliv, bylo to dlouhé. Mackenzie se podívala na zubožená záda zavražděné a tu si povšimla, že její rány jsou stejné velikosti, jako ty hadovité otisky na zemi.
„Portere,“ řekla.
„Co je?“ zeptal se oslovený s očividnou nevolí, že je vyrušován.
„Myslím, že jsem našla otisky zbraně.“
Porter na vteřinku zaváhal, ale potom vyrazil směrem k Mackenzie, která se stále skláněla u země. Když si potom přidřepl vedle ní, neuniklo jí, že slabě heknul a přezka jeho opasku jemně zaskřípala. Měl dobrých padesát liber nadváhu, a čím více se blížil dvěma pětkám ve svém věku, tím více to bylo patrné.
„Nějaký druh biče?“ zeptal se.
„Vypadá to tak.“
Zadumaně se dívala na zem, sledovala směry klikatících se otisků kolem kůlu – a zatímco to dělala, všimla si něčeho dalšího. Byla to maličkost, tak jemná, že by ji málem byla přehlédla.
Vyrazila ke kůlu a dávala si přitom dobrý pozor, aby se nedotkla těla a neznehodnotila stopy pro forenzní vyšetřování. Po pár krocích se znovu sehnula a teprve teď si uvědomila, jak velké horko toho odpoledne bylo. Nehodlala se tím však nechat rozptýlit. Nahnula se obličejem ke kůlu tak blízko, že se jej téměř dotkla čelem.
„Co to tam sakra děláte?“ zeptal se Nelson.
„Něco je tu vyřezáno,“ odpověděla. „Vypadá to jako čísla.“
Porter to přišel prověřit, ale dal si náramně záležet na tom, aby se nemusel znovu ohýbat. „Whiteová, ten kus dřeva je nejmíň dvacet let starý,“ řekl. „Ten nápis vypadá starý zrovna tak.“
„Možná,“ odpověděla Mackenzie. Sama pro sebe si však myslela něco jiného.
Porterova zvědavost ohledně jejího objevu rychle vyprchala a on se brzy vrátil zpátky za Nelsonem. Porovnávali spolu informace, které jim pověděl farmář, jenž tělo objevil.
Mackenzie sáhla do kapsy pro svůj telefon a vyfotila si číselný nápis na kůlu. Potom prsty obrázek zvětšila, aby je mohla přečíst. Znovu nabyla dojmu, že tohle všechno je jenom začátek mnohem rozsáhlejšího případu.
Neměla ponětí, co to může být. Třeba měl Porter pravdu; možná opravdu nic neznamenají. Možná je to jednoduše číslo kůlu z doby, kdy byl vytesán. Anebo si do něj během let jeho existence nějaké znuděné děcko rýpalo nožem.
To se Mackenzie ale nezdálo.
Ostatně, nic kolem tohoto případu jí nepřipadalo v pořádku.
V hloubi svého srdce se nemohla zbavit dojmu, že tohle všechno je teprve začátek něčeho mnohem většího.
KAPITOLA DRUHÁ
Mackenzie se sevřel žaludek, když před policejní centrálou spatřila dodávky s televizními štáby a jejich posádky, jak se přetahují o nejvýhodnější pozice, ze kterých by mohli na ni a Portera zaútočit. Jakmile Porter zaparkoval, už se k nim hrnulo několik štábů najednou. Běželi rovnou napříč trávníkem před centrálou. Vybavením obtěžkaní kameramani se s nimi v potu tváře pokoušeli držet krok.
Mackenzie viděla, že Nelson už stojí ve dveřích a dělá, co je v jeho silách, aby je udržel na uzdě. Taková práce mu ale očividně nevoněla. I odtud byl vidět pot, třpytící se na jeho čele.
Když vystoupil, Porter si pospíšil před ní, aby se ujistil, že Mackenzie nebude první detektiv, kterého média spatří. Když ji míjel, řekl, „Nic těm hyenám neprozraďte.“
To ji naštvalo.
„Já vím, Portere.“
V tu chvíli k nim dorazil hašteřící