se na ně.
Thorgrin, Reece, Selese, O’Connor, Indra, Matus, Elden a Angela sevřeli své zbraně a zaujali bojové postoje. Thor cítil, jak Meč Mrtvých rezonuje v jeho dlani. Přál si vyrazit do akce a jeho majitel také. Musel ochraňovat Angelu a ostatní a věděl, že si nemohou dovolit, aby se ta obluda dostala až k lodi.
Thorgrin vyskočil kupředu na zábradlí, zvednul meč nad hlavu a plnou silou sekl tak, že uťal nejbližší z chapadel. Useknutá část dopadla s žuchnutím na palubu, přejela po ní na druhou stranu a narazila do zábradlí.
Ostatní také nelelkovali. O’Connor začal pálit své šípy jeden za druhým. Mířil na obludiny oči. Reecovi se zatím podařilo useknout další chapadlo, které se snažilo chytit Selese kolem pasu. Elden svou sekerou usekl hned dvě najednou. Pustili se do obludy jako dobře sehraný tým.
Nestvůra řvala bolestí, přišla hned o několik chapadel během pár vteřin a její tělo bylo navíc provrtáno šípy a oštěpy. Nečekajíc tak tuhý a koordinovaný odpor zastavila svůj prvotní nápor a stáhla se. Potom znovu zařvala, vynořila se ještě o něco výše, aby vzápětí zase celá zmizela pod hladinou. Vlna, kterou tím způsobila, jejich loď málem převrhla.
Thor se v náhlém klidu díval na rozbouřenou hladinu a na vteřinu si pomyslel, že ji možná zahnali. Fakt, že se nad hladinou objevila krev světlejší než zbytek moře, svědčil o tom samém. Přesto však věděl, že se nesmí nechat tak snadno ukolébat.
A potom si uvědomil, co se obluda nejspíše chystá udělat.
„DRŽTE SE!“ vykřikl na poslední chvíli.
Jeho hlas ještě ani nedozněl, když tu se celá loď otřásla a vystřelila vzhůru. Byli zvednuti několik metrů nad hladinu, kde je znovu objala dlouhá chapadla. Během mrknutí oka byla omotána všude od přídě až na záď. Thor si pomyslel, že budou rozdrceni.
Obluda však udělala něco jiného. Hodila lodí, jako kdyby to byla jenom dřevěná hračka. Skřípající plavidlo proletělo vzduchem a dopadlo do vody opodál.
Nikdo se nedokázal udržet na svém místě. Rozjeli se po palubě do všech stran, otloukali se o stěžně a jediné, co s tím mohli dělat, bylo chránit alespoň si hlavu. Thor spatřil Angelu, která byla prudce smýknuta přes palubu a přímo k okraji zábradlí. Na poslední chvíli zachytil její malou ručku a zachránil ji před pádem do krvavých vod. Věnovala mu pohled plný hrůzy.
Po chvíli se loď konečně narovnala. Všichni se sténáním vstali, aby se připravili na další útok. Spatřili, jak se k nim obluda žene po hladině a její chapadla přitom vlají do všech stran. Znovu obepjala trup lodi, propletla se mezi stěžni i zábradlím a zamířila k posádce.
Selese najednou vykřikla, když se jedno z menších chapadel omotalo kolem jejího kotníku, podrazilo jí nohy a začalo ji táhnout napříč palubou. Reece se rozmáchl a uťal jej jenom vteřinu předtím, než jeho ruku omotalo jiné. Další a další se plazila po palubě a brzy i Thor ucítil, jak se jej jedno snaží chytit za lýtko. Všichni se dali do zuřivého boje. Za každé useknuté chapadlo se dvě další objevila.
Brzy jimi byla pokrytá celá loď a Thor věděl, že musí rychle změnit taktiku a něco udělat, jinak budou brzy staženi pod hladinu. Tu se najednou nad nimi ozvalo skřehotavé zavrčení. Thor vzhlédl a spatřil jednoho z démonů, které vypustil ze Země Mrtvých. Přelétl nad nimi a posměšně se zašklebil.
Thor zavřel oči. Teď už věděl, že toto je jedna z jeho zkoušek. Jeden z rozhodujících momentů v životě. Pokoušel se oddělit se v mysli od okolního světa a plně se vnitřně soustředit na svůj trénink. Na Argona. Na matku. Na své schopnosti. Byl přece silný jako sám vesmír, to už dávno věděl. V jeho nitru třímaly síly, které překračovaly možnosti fyzického světa. Tato obluda byla z fyzického světa, a tak Thorova moc musela být vyšší. Mohl povolávat síly přírody. Stejné síly, které vytvořily tuto obludu. Proč by ji tedy nemohl poslat zpátky do pekla, odkud beztak připlula?
Cítil, jak se okolní svět zpomaluje. Tělem mu začaly stoupat již tak dobře známé vlny tepla, rozlévající se z břicha do rukou i nohou a nakonec jako lehce brnící energie tryskající z konečků prstů. Najednou se cítil nepřemožitelný. Otevřel oči. Žilami mu teď proudila ohromná síla, zcela jednotná s vesmírem.
Téměř jakoby mimoděk položil dlaň na jedno z chapadel a pustil do něj energetický náboj. Chapadlo se okamžitě stáhlo, jako kdyby bylo něčím popáleno.
Thor se narovnal. Podíval se nestvůře přímo do obludného obličeje, který se blížil s vyceněnými zuby k lodi, připraven ji pohltit. Thor viděl ostatní členy své družiny, jak jsou, omotáni chapadly a taženi po palubě.
Nadechl se, zařval a vyrazil do útoku. Vrhnul se kupředu a namísto meče mu za zbraně sloužily jenom holé dlaně, téměř zářící magií. Popadl obludu za vrásčitý obličej a pustil do ní další dávku energie. Okamžitě pocítil, jak se její kůže pod jeho dlaněmi škvaří.
Zároveň nasál část její energie, aby se mu nemohla ze sevření vymanit. Obluda sebou zmítala, řvala, ale Thor ji držel pevně. Jediný ústup, který jí povolil, se týkal chapadel. Ta se teď začala stahovat z lodi do bezpečí. Cítil, jak jeho moc ještě roste. Zabořil prsty do její zpečené tkáně a začal tu ohromnou hlavu zvedat do výše. I když proti ní byl až směšně maličký, připadala mu lehká jako pírko. Netrvalo dlouho a byla celá ve vzduchu, zcela vydána na milost a nemilost Thorově moci.
Ten ještě přidal na magickém toku a obluda začala sama od sebe stoupat nad zem, jako kdyby měla křídla. Když byla dobrých patnáct metrů vysoko, Thor najednou prudce předpažil.
Obluda s řevem přeletěla loď a pokračovala dál ještě desítky metrů. Náraz na hladinu byl drtivý, zvedl ohromnou vlnu vody, která když se usadila, odhalila nehybné krvavě rudé tělo, jak bezvládně pluje po hladině a pomaloučku se začíná potápět.
Bylo po všem.
Thor stál tiše na palubě své lodi a jeho tělo stále přetékalo energií. Ostatní se pomaloučku zvedali na nohy a přicházeli k němu. Thor si prohlížel hladinu krvavého moře, i černočerné pevniny, dokud jeho zrak nespočinul na onom černém hradě. Byl si jistý, že právě tam má začít hledat svého syna.
Nadešel čas. Teď už jej od záchrany Guwayna nemůže nic zastavit.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Volusia stála před početným sborem svých poradců v ulicích imperiálního Kapitolu a postříbřeným sklem v třesoucích se rukou si prohlížela vlastní obličej. Polovina zůstala nadále krásná, ale ta druhá byla teď spečená, neforemná a obludně ošklivá. I ona byla sama sebou zhnusena. Fakt, že jí polovina krásy zůstala, to celé z nějakého důvodu dělal ještě horší. Uvědomila si, že by bylo snazší, kdyby Vokin spálil její tvář celou – alespoň by po čase mohla zapomenout, jak předtím vypadala.
Podmanivá krása přitom byla jedním z pilířů její moci. Byla silou, která ji provázela všemi důležitými okamžiky jejího života, silou, která jí umožňovala manipulovat s muži a dostat je do kolen jediným mrknutím oka. To ostatně často platilo i o ženách. Teď to však všechno bylo pryč. Odteď byla jenom další sedmnáctiletou dívkou – ba co hůře, byla z ní příšera. Nedokázala se na sebe ani podívat.
V záchvatu zuřivosti mrštila sklem o zem a dívala se, jak se rozletělo na tisíc maličkých střepů. Její rádci se dívali stranou a ani nedutali. Všichni dobře věděli, že není radno ji dráždit. Ona