přesto podaří získat moment překvapení, zvedla ruku a namířila ji dlaní před sebe. Kolem její ruky se okamžitě utvořila žlutá energetická koule.
Erec užasle sledoval, jak se koule oddělila od Alistaiřiny ruky a jako kulový blesk se motýlím pohybem vznesla nahoru nad jejich flotilu. Potom náhle nehlučně vybuchla. Vzduch se naplnil vlhkostí a paprsky sluncí v něm okamžitě začaly tvořit duhu. Potom vše zhoustlo a jeho flotilu zahalila mlha.
Imperiální voják se zadíval na podivný mlžný opar nad řekou, ale nic dalšího už tam nespatřil. Erec se usmál na Alistair a znovu se musel sám sebe ptát, co by si bez ní byl počal.
Flotila pokračovala kupředu v perfektním zákrytu.
„Tvá jemná dlaň je mocnější než ostří mého meče, má paní,“ řekl s mírnou úklonou.
Usmála se.
„Pořád ještě tu bitvu musíš tím mečem vyhrát,“ odpověděla.
Vítr je nesl blíže a magická mlha se držela stále nad nimi. Erec viděl, jak jeho muže už pálí oštěpy v rukou a chápavě se pousmál. Ten jeho pálil úplně stejně.
„Ještě ne,“ řekl tlumeně.
Potom se mlha poněkud rozestoupila a Erec znovu spatřil obrysy imperiálních vojáků na břehu. Jejich svalnatá záda byla otočená zády k řece a oni se nadále věnovali své kruté práci. Až sem bylo slyšet práskání bičů. Jiní však teď stáli na břehu a pátravě se dívali na tu podivnou mlhu nad řekou. Byli ve střehu a čekali, co z toho bude.
Erecovy lodě už teď byly jen pouhých dvacet metrů od břehu. Srdce mu tlouklo až v uších. Vzdálenost byla nyní ideální a Alistaiřino kouzlo navíc už ztrácelo na síle. Nadešla chvíle pro útok.
„Lučištníci!“ zahřměl Erec. „Pal!“
Desítky jeho mužů vstaly zpoza úkrytů, natáhly luky, zamířily a vypálily mohutnou salvu šípů.
Nebe potemnělo hvízdajícími střelami, které vystoupaly z lodí, opsaly oblouk a potom se snášely na imperiální břeh.
O vteřinu později už vyvolaly v místě svého dopadu mocnou salvu překvapeného řevu. Bitva započala.
Všude se rozezvučely rohy, když byla posádka hradu upozorňována na hrozící nebezpečí a hnala se o překot do boje.
„OŠTĚPY!“ velel Erec.
Strom byl první, kdo se napřáhl a vrhnul svůj krásný postříbřený oštěp na břeh. Zbraň prosvištěla vzduchem a doslova přišpendlila k zemi jednoho z nepřátelských velitelů.
Erec vrhnul svůj oštěp hned po něm. Jeho zbraň měla zdobení zlaté. Potom už následovala mračna oštěpů ze všech palub, které na břehu kosily zcela zaskočené obránce. Imperiáni neměli dostatek času se zorientovat, ani zformovat do obranných pozic.
Hned první salvou jich padly desítky a desítky a Erec věděl, že prozatím mohou slavit velký úspěch. Stovky dalších však stále stály na nohou a formovaly se k obraně. Erec vedl svou loď ke břehu. Nadešel čas si to s nimi rozdat zblízka.
„ÚTOK!“ zahřměl.
Tasil meč a vyskočil na zábradlí, ze kterého potom kočičím skokem seskočil rovnou na písčitý říční břeh. Stovky mužů z posádek následovaly jeho příkladu a brzy zaplavily pláž jako kobylky. Okamžitě se museli začít potýkat s imperiány, kteří už se vzpamatovali natolik, že začali opětovat střelbu z luků. Ostrované s mohutným bojovým pokřikem vyrazili k pevnosti, zatímco imperiáni se rychle zformovali a vyrazili jim v ústrety.
Erec se přikrčil, když se na něj vyřítil ohromný nepřátelský voják, třímající těžkou dvoubřitou sekeru. Sekl s ní ze strany ve snaze utnout Erecovi hlavu. Stříbrný se sehnul, bodnul útočníka do břicha a pokračoval dál. Jeho bojové reflexy, vypilované léty dřiny, se sepnuly naplno a on kolem sebe začal rozsévat smrt. Dalšího nepřítele bodnul do srdce, ustoupil do strany, aby se vyhnul ráně sekerou zezadu a aniž by se otočil, zaútočil loktem s bodcem na konci proti dalšímu.
Erec se v řadách svých mužů pohyboval o poznání svižněji a rychleji. Byl silnější než kdokoliv z nich, i když minimálně Strom by s tím nesouhlasil. Začali se probíjet imperiálními řadami, jako kdyby to byla jenom tlupa nemotorných zpola vycvičených sedláků. Moment překvapení se však brzy vyčerpal, boj začal být tužší a jejich postup se zpomalil. Imperiální vojáci byli ohromní chlapi a jakmile nad nimi člověk ztratil psychologickou výhodu, byl to začátek konce. Erec teď viděl, že kolem začíná umírat příliš mnoho z jeho vojáků.
On a Strom se však nadále probíjeli nepřáteli s lehkostí. Razili si jimi cestu jako démoni vypuštění z pekla. Nikdo z imperiánů je nedokázal zasáhnout.
Jejich počínání inspirovalo ostatní a tak bylo brzy po boji. Písek říčního břehu se zbarvil do ruda a těla, která do té břečky dopadla, patřila z velké části imperiánům. Přesto mezi nimi však bylo i nezanedbatelné množství Jihoostrovanů.
Erec rozzuřeně vedl svůj voj vstříc pevnosti, která byla stále těžce bráněna. Vyběhl po kamenných schodech a srazil se s vojákem, který vedl další jednotku imperiánů do výpadu. Nekompromisně jej bodl do srdce a zároveň se uhnul ráně jeho bojové palice. Ukročil do strany, sekl dalšího a poslal jej padat ze schodů, ale ráně vojáka, přibíhajícího za ním se už nestihl vyhnout. Jenže to už dorazili ostatní a Strom svým mečem ránu mířenou na Ereca odvedl stranou a jílcem meče potom útočníka srazil. To už se jejich rytíři valili nahoru po schodech jako lavina.
Erec pokračoval kupředu, bral schody po třech, až se dostal k hořejšímu ochozu hradu. Desítky imperiánů, jež ochoz držely, nyní, při pohledu na porážku jejich bratří a rychlý postup Erecových mužů, začaly panikařit a dávaly se na útěk. Vojáci utíkali na druhou stranu hradu, kde bylo další schodiště, vedoucí do uliček otrocké vesnice. Jenže tam se se zlou potázali. Vesničané měli dostatek času pochopit, co se to děje a jaké naděje jim z toho plynou. Jejich shrbené hřbety a uslzené oči byly teď ty tam a ruce, které ještě před chvíli motykami okopávaly tvrdou zem, teď třímaly tytéž nástroje za zcela jiným účelem, avšak s nemenší zručností. Pustili se do imperiánů s mnohem větší chutí, než předtím do práce a jakmile ukořistili jejich biče, začali jim teprve dávat opravdový výprask.
Vojáci nic podobného nečekali a tak jim naběhli do rány zcela nepřipraveni. Otroci je bili hlava nehlava, i když už leželi na zemi, znovu a znovu a znovu, dokud se nepřestali hýbat a mnohdy i dlouho potom. Do vesnice konečně dorazila spravedlnost.
Erec stál na ochozu dobytého hradu, ztěžka oddychoval a tiše se díval, jak jsou poslední zbytky imperiánů likvidovány. Bylo po bitvě. Jeho rytíři obsadili celou pevnost a koho nezabili oni, toho uhnali a ubili vesničané v ulicích.
Potom se všude rozlehly oslavné výkřiky, které sílily a sílily, až i ten největší strašpytel, zalezlý kdesi v prasečím chlívku věděl, že se stalo něco mimořádného. Byl to křik vítězství, svobody a triumfu. Erec teď už věděl, že to za to zdržení stálo. Tohle byla cesta, po které šampion rytířského řádu Stříbrných musel kráčet.
KAPITOLA SEDMÁ
Godfrey seděl na podlaze v podzemním úkrytu pod Silisiným palácem. Akorth s Fultonem a Ario s Merekem seděli vedle něj, zatímco Drey ležel na podlaze u jejich nohou a Silis se svými muži seděla naproti. Nikdo nemluvil, jejich hlavy byly svěšené, rukama objímali vlastní kolena a